O mrtvých jen dobře

Jak je patrno z nedávných zpráv, Boha nezabil Nietzsche, ale leukémie. Ano, Karel Gott zesnul v poklidné atmosféře rodinného kruhu a my tímto pozůstalým přejeme, aby se jejich smutek co nejdříve rozpustil – jako hořká čokoláda na slunci.

Tento článek se však věnuje něčemu jinému… Něčemu, co stále žije, ale co v současné době pomalu skomírá.

Řeč je o demokracii v Brazílii, 🇧🇷 o které se, prizmatem otřesné zpovědi, rozhovořil i světoznámý spisovatel Paulo Coelho.

Paulo Coelho je nejpřekládanější autor na světě

Začal jsem si škrábat kůži, odtrhávat kousky sebe sama

Celosvětově uznávaný spisovatel Paul Coelho, jehož literární tvorbu lze s přimhouřením oka onálepkovat jako magický realismus (nebo přiléhavěji „zázračné reálno“), nedávno podal svědectví vlastního uvěznění a brutálního mučení, které zažil v květnu roku 1974, kdy byla již 10 let u moci krajně pravicová vojenská junta.

Coelho se tehdy živil jako autor písňových textů a celou situaci kolem svého uvěznění sugestivně líčí na svém blogu:

„A group of armed men breaks into my apartment. They start going through drawers and cabinets — but I don’t know what they’re looking for, I’m just a rock songwriter. One of them, more gentle, asks that I accompany them ‚just to clarify some things.‘ The neighbor sees all this and warns my family, who immediately panic. Everyone knew what Brazil was living at the time, even if it wasn’t covered in the newspapers.“

Ve svých vzpomínkách poté hovoří o takových „lahůdkách“ jako připojování elektrod ke genitáliím, mučení prostřednictvím elektrického proudu, donucování, aby donášel na lidi, které nikdy neznal a podobně. Zoufalá situace Coelha nakonec dohnala k šílenému způsobu, jak se brutálnímu zacházení vyhnout:

„…Then, in desperation, I begin to scratch my skin, tearing off pieces of myself. The torturers must have been frightened when they saw me covered in my own blood; they left me alone.“

Nedokážeme si ani představit, čím spisovatel tehdy musel procházet. Když si uvědomíme, kolik tisíců takových svědectví skončilo nevyřčeno v neoznačených hrobech, běhá nám mráz po zádech…

Záznam o autorovi ze zveřejněných archivů 

Na svobodu se Coelho dostal po další sérii mučení, jehož délku nedokáže odhadnout. Vše skončilo jednoho dne, kdy jej útočníci oblékli a vyhodili na dětském hřišti někde v Riu. Asi nemusíme dodávat, že návrat do běžného života nebyl jednoduchý – ze strachu z podobného osudu jej mnozí přátelé i kolegové zcela zavrhli.

Neusněme na vavřínech

Když se po letech zveřejnily archivy z dob diktatury, Coelho zjistil, že jej tehdy obvinil informátor. Na otázku, zda chce znát jeho identitu, odpověděl, že ne, protože „…minulost už by to nezměnilo“.

Coelho totiž moc dobře ví, že jediné, co můžeme změnit, je budoucnost, a tak v současnosti bije na poplach. Nynější brazilský prezident Jair Bolsonaro totiž období brazilské vojenské junty (1964–1985) plné represí, mučení a zabíjení myšlenkových oponentů otevřeně glorifikuje.

Jeho synové, kteří jako by z oka vypadli perverzním kreslířským představám Franka Millera (autor komiksů Sin City, 300, Ronin ad.), otevřeně hlásají, že demokracie je jen na překážku, a na Twitteru lze dokonce najít fotografii nejmladšího Eduarda, kde stojí vedle svého otce s pistolí za pasem.

Prezident, který se veze na vlně korporátního lobby, jež má za následek monstrózní odlesňování a nedávné požáry Amazonského pralesa, tak z pozice svého úřadu zcela legitimizuje diktaturu. Ačkoliv byl tedy zvolen demokraticky, vše nasvědčuje tomu, že tato forma vlády mu nevyhovuje.

Brazílie se sice nachází na druhé straně planety, nesmíme však usnout na vavřínech. Společenské tendence, které Bolsonara dosadily do prezidentského křesla, se vyskytují všude po světě. Ne nadarmo se brazilské hlavě státu přezdívá „tropický Trump“.

BeBe dobré ráno noční můra. Babiš s výrazem „čau nazdar“ a brazilský prezident Bolsonaro 

 

Zdroje:

COELHO, Paul. Bolsonaro: The dark ages are back. In Paulo Coelho’s blog [online]. 2019-03-30 [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.

Autor: Vasilios Chaleplis