To je náš príbeh

Byl to divoký rok,
který začal lednem. Napřed nás opustil sociolog Zygmunt Bauman a několik dní na to se Donald Trump – podnikatel a herec známý z takových fláků, jako jsou třeba Malí spiklenci, Dobrodružství létající okurky nebo Sám doma 2 – stal v pořadí již 45. prezidentem USA (to v západním světě v podstatě znamená celé planety, ale to nikde neříkejte). Bylo prokázáno, že za oba tyto celospolečenské otřesy nemohl výbuch sopky, ani reinkarnace Ježíše, či snad průlet komety, ale valící se tsunami globální znouzectnosti. Byly to vskutku krušné časy. A jelikož krušné časy vyžadují pružné masy, rozhodl se kvartet starších chlapců, nebo mladších chlapů (záleží, jestli je bereme jako opožděné pubescenty nebo rané adolescenty), že se té zhoubné vlně intelektuálních poklesů, twitterových jaderných válek a hudebního hitu Despacito postaví po svém! „Tak a dost! Nebudeme otroky kryptofašistické společnosti konzervativních vidláků. Všichni máme svoje sestry, ale nemusíme s nimi přeci spát, bohajeho!”

řekli si jednohlasně. A tak se zrodil nápad vytvořit ducha očišťující rituál, který po přidání nezdravého množství sebedestruktivního humoru, popkulturního šovinismu a japonských tradic získal lehce lascivní název: snoubí se v něm rituál brutální sebevraždy se symbolickou penetrací vlastního ega:

Harakiri (腹切り) Czurakami (ちんぽこ)

Chlapci si u japonského krejčího, sídlícího v Megasekáči na ostravských Fifejdách, nechali ušít obřadní háv se zdobným nápisem kimono (着物). Tento kus oblečení jim pak posloužil k demonstraci v lokální tramvajové soupravě, kde místo klasiky „Baník p*čo!!!” kluci skandovali „Přečti báseň!!!”. To se však nelíbilo místním pupkatým fanouškům piva Ostravar, kteří propukli v hromadnou hysterii! K jejich štěstí (a smůle našich čtyř hrdinů) byla v tramvaji přítomna i nejmenovaná penzistka, která ve své kabelce s leopardím vzorem nosila legálně drženou střelnou zbraň typu Luger P.08. Ačkoliv měli chlapci pro strach uděláno, německá kvalita je německá kvalita a taktický ústup se ukázal být jediným možným řešením. Ostatně na nedostatek kulek si nikdo v tramvaji nemohl stěžovat. Tehdy si náš kvartet uvědomil, že pro své literárně-aktivistické choutky potřebuje zázemí, které neklouže pod vysokým napětím rychlostí 45 km/h. Nebesa s nimi naštěstí soucítila. Bohové slunce a měsíce – Amaterasu (天照) Marta Pilařova a Tsukuyomi (月読) David Mírek – nabídli těmto zbloudilým duším zázemí kulturní (vele)čtvrti Provoz Hlubina. Tento prostor se stal jejich druhým domovem. Naši hoši z něj na oplátku učinili místo zasvěcené literární relaxaci a zvráceným exhibicím třetího řádu.

×
×

Cart