Ostravské ateliéry – Martin Cihlář

Nový Bohumín. Dva kilometry odtud, za bunkrem, nemocnicí a malým náměstíčkem začíná Polsko. Dům sousedící s polem a dálnicí. Úzká obdélníková garáž v zadním traktu zahrady. Vlevo, u vchodových dveří, regál plný podivného haraburdí – krabice s korálky různých barev a tvarů, ptačí pera, rozpadající se torza přišpendlených brouků, knihy a časopisy plné prachu. Na vrchní polici stará věž, ze které tryská avantgardní jazz Johna Zorna. Po stranách stoly a skřínky se schnoucími plátny, většinou rozmalovanými pozadími. Do jednoho z obrazů jsou vmíchány vlasy, další je poprášen bělavou vrstvou sádry. Na těch už hotovějších se blyští pečlivě rozmístěné korálky nebo natažené kousky bílé nitě. Tohle není ateliér, spíše laboratoř.

Ne, nekoukáte do kufříku člena varieté

Bohumínsko-ostravský malíř Martin Cihlář je tvůrcem, pro kterého práce na každém jednotlivém obraze představuje nejen niterné, ale předně formálně tvůrčí dobrodružství. Svá plátna se nebojí nechat venku zmoknout, zamíchat do nich rozmixované léky nebo je protkat zrezivělými hřebíky. Jeho temné, meditativní kompozice, zachycující zabstraktnělým způsobem různé přírodní a krajinné fragmenty, připomínají svým zpracováním jakési dávnověké palimpsesty, jejichž významy je nutné hledat hned v několika vrstvách. Při jejich pozorování záleží vždy na konkrétním člověku, kterou z vrstev se v danou chvíli rozhodne číst.

Martin Cihlář (1986) je absolventem ateliéru grafiky a kresby na Ostravské Fakultě umění. Své výtvarné práce vystavoval na společných i samostatných výstavách v Ostravě, Bohumíně, Hlučíně ale také mimo náš region. Pracuje jako vedoucí výtvarného ateliéru v Centru psychosociální pomoci MENS SANA v Ostravě-Porubě.

Web
Instagram
Video z výstavy


Martine, tvoje výtvarná tvorba je silně ovlivněna jednou z tvých dětských vášní – sbíráním brouků a motýlů. Co tě na hmyzím světě tolik fascinuje?

Jsou to vlastně takové šperky. Nejradši jsem jako dítě měl takové ty encyklopedie na nějaké téma: brouci, motýli, vážky, ale třeba i nože, revolvery… To je podobné. Vždycky to drží jakýsi základní mustr, nože mají taky svou základní anatomii, která se nemění, jinak by ten nůž byl tak akorát pro srandu králíkům. A mě nějak fascinovala všechna ta barevná a tvarová kombinatorika v rámci daných mantinelů, ty variace na téma…

Krajina, 2010

V rozhovoru, který jsme spolu vedli pro časopis Protimluv, jsi mi vyprávěl o tvých studiích v ateliéru grafiky a kresby OU. Z tvého povídání vyznívalo, že to na škole bylo dost jednotvárné a celkově tak nějak mrtvé. V době studia ses ale, co vím, vydal na tři měsíce do Spojených států, kde jsi pracoval jako pomocná síla v kuchyni. Na kolik jsi tuhle obrovskou zemi procestoval? Jak na tebe pobyt tam zapůsobil?

Tak na cesty jsem měl jenom měsíc. Z plánované třídenní návštěvy New Yorku byly nakonec přes tři týdny, ale i to bylo strašně málo. Nikdy jsem neviděl takovou koncentraci všeho na tak minimálním prostoru. Pro ortodoxního Bohumíňáka to byla jedna velká halucinace. Jezdil jsem metrem a vystupoval na náhodných zastávkách, tam jsem se náhodně plantal, když padla tma zdřímnul jsem na lavičce, když jsem zmoknul tak jsem zas uschnul… Někdy jsem i několik dní skoro nejedl, byl jsem tak nastřelený (z toho města), že jsem vlastně neměl hlad, pil jsem jenom kafe a cukry si schovával do kapsy. Když jsem se pak náhodou cítil unavený, dva jsem rozkousal, polknul a šel zas dál. Neuměl jsem skoro anglicky, neměl jsem telefon a když se mi pak zablokovala bankovní karta, paráda… Pak už jsem byl jen pár dní v New Orleans, což byl naprostý kontrast, tehdy to bylo docela krátce po hurikánu Katrina (nejničivější katastrofa v USA), ale to je na dlouhé povídání.

Květina, 2014

Navštívil jsi tam i nějaké galerie, nebo ses hnal spíše za zážitky a inspiracemi jiného druhu?

V galeriích jsem byl skoro pořád. Do MOMY jsem chodil několik dní. Většinu slavných malířů jsem viděl naživo vůbec poprvé a konfrontace s některými obrazy v plné velikosti a rozlišení, to byla panečku šleha. Až jsem si z toho musel občas sednout občas. U takového Rothka by se to dalo i očekávat, ale jindy to byli vcelku nečekaní autoři – Édouard Manet například. Ale zase jiní působili lépe v reprodukcích, naživo to pak byly takové „mazanice“.

Jo, o Rothkovi jsi mi už kdysi zapáleně vypravoval. Tvoje obrazy jsou těm jeho vlastně v čemsi podobné. Z dálky totiž taky nejednou připomínají jakési jednolité barevné plochy. Konkrétní motivy z tvých kompozic vystupují v zásadě až při pohledu zblízka. Je pro tebe důležitější, aby tvé obrazy v člověku vyvolávaly dojem při pohledu z blízka, nebo z odstupu?

Oboje, líbí se mi ta „vícepohledovost“. Z dálky někdy působí jako čistá abstraktní kompozice. Z blízka je pak možné si je dlouze prohlížet, pomalu, postupně, zleva doprava, klidně po řádcích, a sledovat to množství drobných struktur, detailů a jemných přechodů. Právě na pohled z bezprostřední blízkosti jsou uzpůsobeny asi nejlépe. Doporučil bych něco mezi 33 a 38 centimetry. V závislosti na osvětlení.

Můra, 2020

Ve svém posledním cyklu obrazů zachycuješ výhradně můry. Čím tě tihle noční letci tak inspirují? Má tahle inspirace co dělat s tvou zálibou v používání černé a jiných tmavých barev?

To bylo tak. Nainstaloval jsem si do telefonu aplikaci Pinterest. Pak když jsem někde seděl sám na drinku, proklikal jsem se až k všelijakým tropickým motýlům. Jak už jsem zmiňoval, byl jsem znovu uhranutý tou neurvalou barevnou a tvarovou „kreativitou“. Dal jsem si další piva a ty nejlepší fotky stahoval do mobilu. Během toho mě popadla intenzivní potřeba malovat. Maloval jsem tedy ty motýly, ale většinou mi z toho vylezly můry.

Martin ve svém experimentátorském módu

Tvoje obrazy na mě působí hodně uvolněně, až meditativně. Můry z posledního cyklu mají v jistém ohledu blízko k mandalám − jsou pravidelné, plné různých ornamentů a vždy centrálně situované. Představovalo i pro tebe tohle jejich ztvárňování nějaký druh meditace jako je příznačné pro tvorbu mandal, nebo to byl pro tebe spíše boj?

Tak začínám často s chutí, ale na konci většinou odcházím jako zpráskaný pes. Jestli má takto vypadat správná meditace, tak to nevím. Ezoteriku moc nesleduju.

Zátiší s palcem a xylofonem

Kromě hmyzích a rostlinných motivů maluješ často i ponuré liduprázdné krajiny. Ve srovnání s těmi podobné mandalám, vesměs klidnými náměty s můrami, tyhle pohledy do krajiny člověka spíše znejišťují. Jako by totiž v sobě ukrývaly nějakou apokalyptickou vizi − informaci o tom, co naši planetu třeba jednou potká. Co se vlastně nachází za obzorem těchto krajin?

Další obzor přece.

Můra, 2020

Tvá malba je hodně experimentální. Seš na ní schopen zužitkovat snad vše, co Ti přijde pod ruku – použitou mucholapku, zmuchlaný sáček či vylouhovaný pytlík od čaje. Jeden z tvých starších obrazů má v popisku tohle složení: tempera, olej, Paralen 500, vlasy, korálky, zlatý lesk, tuž, nehty, Neurol 0,25, suché listí, zubní pasta Elmex, hlína, pavučina, Střevlík kožitý. Tak mě napadá, která fáze práce na obraze tě baví víc – malba pozadí a konkrétního motivu, nebo výsledné dozdobování plátna?

Každá je o něčem. Taková ta základní „rozmalba“ či to všelijaké experimentování s podkladem, to je ta párty část, takové to dětské zaujetí… co se stane, když… Pak už začíná svědomitější práce. Finální „dozdobení“ bývá urputné, ale pak to najednou do sebe všecko zacvakne a je to doma. Alespoň teda na nějakou dobu. Hodně obrazů pak ještě znova předělávám, dodělávám. Třeba i deset let.

K tomu obrazu, co jsi zmínil, to je taková kuriozitka, dělal jsem ho krátce po škole, neměl jsem kde malovat, tak jsem jenom do rohu v místnosti, kde jsem bydlel ještě s dalšími spolubydlícími, položil plátno a polil ho tím divným koktejlem. Když jsem šel pak kolem, tak jsem kouknul, co že to postupně dělá. Pak jsem na to ještě místy něco dolil nebo to naopak zasušil fénem.

Krajina, 2018

A co se týká výběru barev, čím maluješ?

Tak co je zrovna v akci a do toho domíchám všelijaké zbytky, případně nějakou srandu navrch (nastrouhaný grafit, inkoust, křídu atd.). Ale já to s těma barvama nemám moc složité. Tři kila černé, kilo bílé a „pokračovat k pokladně”.

Jak trávíš…

Vcelku optimálně, v poslední době snídávám kefír, prej to je dobré na ten mikrobiom či co. Občas mě akorát pálivá žáha, na to beru Omeprazol.

Čteš něco?

Čerstvě čtu knihu, na kterou jsem měl dlouho spadeno: Kup si svou revoltu! od Josepha Heatha a Andrewa Pottera. Píšou zatím o tom, jak ona podvratná „kontrakultura“ je více méně k hovnu a místo aby narušovala, nebo dokonce bořila stávající „systém“, je mu jen dalším palivem. „Revolta není hrozbou pro systém, revolta je systém“, což jsem tak nějak tušil už od děcka, ale pánové to navíc umí moc pěkně vyargumentovat. Ale jsem teprve na začátku, čtu pomalu, uvažuju průběžně…

Jaký je tvůj vztah k hudbě? Nevím, proč mám dojem, že jsi jednu dobu snad i hrával v nějaké kapele, nebo se pletu? Dáš nám nějaké hudební tipy?

V kapele jsem fakt nehrál, ale umím pár akordů a vyluzovat zvuky (na cokoli), to mě děsně baví. A jde mi to evidentně velmi sugestivním způsobem. Bez souvislostí se vzděláním, věkem, hudebním vkusem, mírou sympatií atd., každý během několika sekund poslechu nasadí naprosto autentický škleb. Jako by se zrovna nadechnul z výfuku nebo co. Což je jistě svým způsobem vcelku unikátní talent – funguje to opravdu s železnou pravidelností, dokonce i na psy. Ještě jsem ale nepřišel na to, jak to zpeněžit.

Jinak k práci poslouchám Zorna a tu jeho newyorskou partu, k odpočinku Schnittkeho, do džuboxu házím Neila Younga. To mi stačí, nic dalšího ani nevyhledávám.

A na závěr se nemůžu nezeptat, co budeš dělat, až se situace kolem covidu uklidní?

To budu asi nadávat zase na něco jiného.

 

Díky za rozhovor!

 

Autor: Petr Ligocký

×
×

Cart