Ostravské ateliéry – Václav Buchtelík

Ostravské ateliéry jsou zpět! Tentorkát stojím na ulici Na Fráni Šrámka 5, Ostrava – Mariánské Hory. Bývalou industriální budovu tu dnes vyplňují zkušebny, ateliéry a také jedinečná Kalerie s čupr uměním Saigon. Čekám tu na malíře Václava Buchtelíka. S Vaškem se známe už roky. Před časem jsem s ním vedl rozhovor pro ostravský Protimluv, uváděl jsem také jeho výstavu v bohumínské Hair Train Gallery. Byl to taky Venca, kdo mi propůjčil jeden ze svých obrazů na obálku mé druhé básnické knihy. Už od chvíle, co jsem se s Vaškovými díly poprvé setkal, jsem měl tak nějak pocit, že nám jde oběma o cosi podobného – zachytit a předat silnou osobní přesto však univerzální zkušenost, vypjatý tísnivý okamžik, něco co nás buď zmobilizuje nebo přemůže…

… přesouváme se dovnitř. Vašek ještě nabírá u vchodových dveří několik kusů dřeva do kamen, pak už míříme do jeho velikého ateliéru.  Uvnitř mě okamžitě zaujme obrovské rozpracované plátno s temným horizontem a dvěma, pro Vaškovu současnou tvorbu typickými motivy malířských palet. Skáču pohledem do opačného rohu na Vaškův depozitář, kde má úhledně vyskládané všechny obrazy od největších po nejmenší. Před ním stojí stůl plný úhledně rozčleněných knih určených ke tvorbě koláží. Odkládám si batoh a bundu, Vašek mi mezitím připravuje první nálev Dračí studny. Pomalu si prohlížím i zbylé kouty místnosti. Vencova obrovská pracovna měřící téměř 100 m² v sobě nese stejnou protikladnost jako jeho dílo. Najdeme v ní řád i chaos, uhlazenost i cosi syrového. Sedíme na sedačce a povídáme si, už jsme se přece jen delší dobu neviděli. Z vedlejší zkušebny k nám doléhají pazvuky zamlženě zkreslené kytary.

Vencův depozitář

Vašek Buchtelík patří v posledních letech mezi nejvýraznější mladé výtvarníky v Moravskoslezském kraji. Jen za poslední čtyři roky vystavoval své práce na řadě samostatných i kolektivních výstav mj. v Praze, Ostravě, Košicích a Varšavě. Jeho malbami se od samého počátku prolíná motiv apokalypticky vyhlížejícího nebe. Nejen na jeho základě můžeme usoudit, že Venca je umělec, kterému je dobře zejména v těžkých barokních scenériích a náladách plných neklidu, bizarnosti a všudypřítomné metafyzické nejistoty.

Vaškovu tvorbu jsem zprvu vnímal jako jistý druh deníkového záznamu, v němž se jako autor postupně vyrovnává se všemi osobními traumaty, strachy a úzkostmi, a později i s tragédiemi postihujícími celou naši lidskou společnost. Na jeho plátnech se už před delší dobou usadily tak např. černé obrysy pro nás cizích a neznámých uprchlíků, jsou na nich lidmi opomíjené prázdné stíny kostelů i jiných Božích chrámů, ale také tornáda neb jiné živelné pohromy, za kterými stojí vždy ve výsledku jen jedno jediné: člověk. Vaškovo dílo z poslední doby připomíná naproti tomu cosi jako záhadný rébus, symbolicky uchopený mýtus jeho vlastního rodinného i kulturně aktivního života.

Tvůrčí bordýlek jak se patří

Václav Buchtelík (1990)

Pochází z Petrovic u Karviné, nyní žije v Ostravě. Vystudoval ateliér malby I. u Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ve své tvorbě se zabývá zejména malbou, pracuje ale také s papírovou koláží a instalacemi. Hraje na bicí v kapele Tilikum. Vystavoval na společných i samostatných výstavách v ČR, Polsku a na Slovensku.

Instagram

Videovizitka

  1. Vašku, Ty jsi nejen výtvarně, ale také hudebně činný. Hraješ na bicí v kapele Tilikum. Můžeš nám tenhle tvůj hudební projekt krátce představit?

Tilikum jsme založili před cca 4 lety s Jakubem Filipim aka Kvanem a Bárou Mikudovou. Zakládáme si zatím na ryze instrumentálním projevu. Je to směs hudebních stylů, které odkazují k přelomu 80. a 90. let. Je nám blízký zmar, úzkost, deprese, což se projevuje v tvrdosti některých partů. Tím, že se však snažíme veškerou tuto tenzi nějak vyvážit, sáhneme občas také po veselejších melodiích a děláme si z toho sem tam funky srandu.

  1. Co Ti dává hudba, popřípadě celé tohle působení v kapele?

Je to pro mě jiný druh vyjádření emocí. Vždy jsem chtěl mít kapelu a tahle mi dává pocit bezpečí, co se vyjádření týče. Samozřejmě mě to někdy štve, protože se třeba necítím na zkoušku, před koncerty jsem brutálně nervózní, na zkoušce se nepohodneme ohledně riffu, aranže, ale vesměs mě to baví, proto to ještě dělám.

Alegorie II (2023)

  1. Jakou hudbu posloucháš, když zrovna maluješ? Ptám se, protože přímo vedle tvého aťasu se nachází zkušebna, ze které ti sem pravidelně doléhá pořádně tvrdý hard-core. Dá se při něčem podobném vůbec soustředit na práci?

Sám poslouchám převážně tvrdší žánry. Mám hodně rád švédskou kapelu Meshuggah, progresivní metal a djent. To mě staví na nohy. Mám etapy. Taky si velmi rád poslechnu Nirvanu, Faith No More, System of a Down, KoRn, ale taky jedu Eminema. To je velká vášeň už od dětství.

Jsou ale taky chvíle, kdy potřebuju ticho.

  1. Pověz mi něco o svém dětství stráveném v Petrovicích u Karviné. Co tě formovalo? Kdo měl na tebe největší vliv?

Dětství v Petrovicích bylo super. Klasika té doby. Po škole s taškou do kouta a ven. Les, oheň, noční výpravy, fotbal, skate, hokej, kolo, první kouření cigaret… Určitě mě formovalo kamarádství s Evou Konstantinidisovou aka Ei. Byli jsme nerozlučná dvojka (Eva se potom dostala na užitou malbu na SUŠ Ostrava a poté na malbu na FU OU k Danu Balabánovi. V podstatě jsem šel v jejich stopách). Dále tu byla parta kámošů, se kterými jsme měli kapelu a vlastně jsme byli spolu skoro každý den po dobu několika let. Asi nebudu vypisovat vše, co jsme dělali, protože bych musel hledat slušná slova. Co se uměleckých vlivů týče, v té době mě hodně ovlivnila paní Renáta Filipová, malířka, která mě v 9. třídě základky připravovala na střední školu. Myslím, že mi dala zdravý pohled na malbu, plenér atd.

Hrana II (2023)

  1. Kdy si začal pomýšlet na to, že se chceš stát profesionálním umělcem? Jak na to reagovalo tvé nejbližší okolí, kámoši, rodina a tak.

Tenhle zlom nastal až ve třeťáku. První domácí ateliér, vlastní iniciativa, výjezdy do plenéru s Petrem Szyrokim, uvědomění si, že nic jiného dělat nechci. Reakce byly celkem pozitivní. Doma i v okolí mě podporovali

  1. Tvou Tvorbu sleduju už roky a je neskutečné, kolika různými podobami si už prošla. Od barevných expresivních kompozic plných kosmických těles a těžkých barokních křesel a baldachýnů, po funerální odlupující se struktury z tvého velmi osobního cyklu Zoja; od přemalovávaných postapokalyptických koláží, na nichž se silně podepsala socialistická estetika po rozměrné oranžovo-černé stínohry rozličných tajuplných figur. Tvůj poslední cyklus jakoby do sebe však absorboval vše, s čím ses v posledních letech výtvarně vypořádával: motivy tíživého nebe, kosmických těles, kostelů, chrámů i levitujících symbolů ꟷ zvlněné či přerušované stuhy nebo velkého dřevěného písmene X. Jako by nad tím vším, s čím se ve své tvorbě vypořádáváš, visela nějaké skrytá hrozba, nějaké varování. Nebo se pletu?

Mám smysl pro drama a do jisté míry možná i patos. Necítím se pohodlně, když dělám něco, co se mě netýká. Každý má bezpochyby své bubáky, akorát já je asi více prožívám, nevím. Tenze a napětí je pro mě zásadní. Ta visící hrozba je nějaký vnitřní pocit, že to tady všechno nedopadne dobře. I přesto se snažím být v klidu a některé věci si nepřipouštět.

  1. Pořád je to tedy temnota, co tě nejvíc inspiruje?

Asi ano. Temnota, tlak, tenze, splín, úzkost, rozladění. Ale ne vždy. V plenéru se snažím být plenérovým malířem a malovat to, co vidím v přírodě. Nejsem depkař nebo emař jako takový. Ve společnosti jsem někdy až moc extrovertní, rád bavím lidi, jen mám v sobě to drama a potřebuju ho k práci jak v malbě, tak v hudbě.

  1. Jak se k těmto tíživým existenciálním námětům vážou pro tebe v poslední době časté motivy intelektuálních rekvizit, jako jsou kniha, štětec, paleta? V literárním světě je poměrně obvyklé, že autoři tematizují tvůrčí proces, ve výtvarném světě se to až tak často nevídá.

Myslím, že se to děje i ve výtvarném světě. Asi je to přirozené. U mě tyto symboly souvisí s rozhodnutím opustit zaměstnání a věnovat se pouze malbě. Ať už to celé dopadne jakkoli.

  1. Dříve jsi hodně pracoval s motivem prázdných černých lidských siluet. Na některých z tvých novějších pláten se objevily dva alespoň pro mě dost rozpoznatelné lidské obrysy, za jedním z nich jako by se ukrýval tvůj profesor z ostravské Fakulty umění – Daniel Balabán, za druhým pak ty sám. Je z toho cítit spor, neporozumění. Chtěl bys to nějak rozvést?

V tomto menším cyklu šlo o zamýšlení se nad tím, jaký k sobě máme vztah. Rozvíjet to asi nebudu, bylo by to na dlouho a budu rád, když za tím bude jisté tajemství.

Nahlédli jsme i do Vaškových koláží

  1. V našem rozhovoru pro časopis Protimluv ses rozpovídal o několika tvých fobiích a úzkostech např. o strachu z rozsáhlých prostor jako jsou nebe či moře nebo fobii z bílého žraloka. Jak jsi na tom v tomto ohledu dnes? Už tyto stavy ustoupily nebo stále přetrvávají?

Jsou to do jisté míry fascinace, které můžou vyvolat závrať nebo paniku. Nebe mě zajímá a pořád s tímto motivem pracuju. Do moře nelezu, takže bílého žraloka asi nikdy nepotkám a snažím se na něj dívat na fotkách a videích, tímto tomu problému jdu naproti a snažím se ho odstranit.

  1. Kolik hodin denně, popřípadě týdně asi tak zhruba maluješ? O tobě je totiž známo, že patříš mezi nejpracovitější ostravské výtvarníky. Pomáhá ti malování ony úzkostné stavy zvládat? Ptám se, protože je obecně známo a vím to i z vlastní zkušenosti, že nejhorší na rozjezdy černých myšlenek je právě nicnedělání a nuda.

Ryze úzkostné stavy už nemívám. Jsou to podivné splíny a obavy, že umřu tady a teď. Myslím, že v tomto směru jsem se dost posunul a snažím se s tím obecně pracovat, byť mé okolí s tímto výrokem nemusí souhlasit. Malba pro mě není terapie v tom pravém slova smyslu. Je to práce, kterou mám rád. V poslední době jsem však ubral v kadenci a už nechci malovat za každou cenu. Musím se na to naladit a udělat si to příjemné. Nenutím se, nedělám, když musím, protože nemusím.

  1. Co nějaká větší tvůrčí krize? Zažils už něco podobného? Jestli se nepletu, v jednom takovém pro tebe vypjatějším tvůrčím období jsi začal experimentovat s kolážemi a u nich jsi zůstal dodnes.

To byl moment po jednom větším cyklu ve čtvrťáku u Dana. Prostě jsem nevěděl co, neměl jsem téma. Koláž byla pomocník a odrazový můstek k dalším věcem, které jsem pak prezentoval v rámci své diplomky.

Další krize přišla asi před rokem a souvisela znovu s rozhodnutím být na volné noze.

Model pro nikoho (2023)

  1. Vidíš, tady jsi mi hezky nahrál. Před nějakou dobou jsi opustil místo správce depozitáře v ostravském Domě umění. Co tě k tomuto kroku vedlo?

Hlavní důvod byla rutina, pocit nenaplnění, chtěl jsem malovat naplno, nesouhlasil jsem s některými lidmi a věcmi, co se chodu a programu galerie týkalo, týče.

  1. Co tě tedy momentálně vlastně živí?

Malba, brigády a čerstvě funguji také ze stipendia při doktorském studiu na fakultě umění v ateliéru malby u Dana Balabána a Vaška Rodka.

  1. Vraťme se ještě na chvilku k tvé kolážové tvorbě. Jedna z tvých koláží se dokonce objevila na přebalu desky nadějného mladého ostravského hudebního projektu Moře dní, pod nímž se podepsali Martin ‘Marcyn’ Hampl a Lukáš Lukáš. Popiš nám prosím krátce, jak tahle spolupráce s Marcynem a Lukášem vznikla a probíhala?

Těch koláží pro tenhle projekt vznikla celá řada. Marcyn využil na internet zatím jen přední cover, ale vzniknul i zadní obal pomyslné desky a 14 finálních koláží pro každou skladbu na albu. Vyšla kazeta, na jejímž bookletu je koláží necelá polovina a snad se dočkáme i vinylu, na kterém by se ukázala další část koláží.

Spolupráce na vizuálu kapely je vždy výzva. Ale konzultovali jsme to, Marcyn mi nechal volnou ruku, dohodli jsme se na některých bodech, kterých by bylo dobré se držet, jinak ale nechal působit mou imaginaci. Při tvorbě koláží jsem pak poslouchal jednotlivé songy a nechal to na sebe všechno působit. Někdy to šlo hladce, jindy jsem musel opravdu makat a hledat. Snad se to povedlo, já jsem spokojený a doufám, že kluci taky.

Některé z Vencových starších prací

  1. Ostrava v současné době překypuje talenty jak ve výtvarné, tak literární sféře. Je někdo z řad tvých tvůrčích vrstevníků, koho si hodně vážíš a sleduješ jeho tvorbu?

Zůstanu u výtvarné scény. V první řadě sleduji všechny lidi na Fráni Šrámka 5 v Mariánských Horách. Úplně z první ruky vidím věci mé ženy. Mám moc rád její sochy z rezavých plechů a dokonce jsem dvojici jejich soch maloval.  Dále jsou to třeba Jirka Marek, Josef Mladějovský, Bára Mikudová, Martin Kubica, Šárka Mikesková, Kuba Ružinský, Aneta Beranová, Hynek Chmelař a samozřejmě další, kteří tady jsou a tvoří. Vážím si tady všech, navštěvujeme se, bavíme se o své práci, konzultujeme nebo jen tak klábosíme o životě. Další lidé, kteří mají ateliéry na Novoveské nebo Cihelní, ty taky sleduji a mám je rád. Samozřejmě se taky snažím mapovat studenty z fakulty umění.

  1. Mohl bys vypíchnout aspoň jednoho ze současných studentů Fakulty umění, který by podle to tebe měl šanci jednou někam dotáhnout? 

Díky tomu, že jsem znovu studentem Dana Balabána mám možnost práce studentů sledovat takřka každý týden. Za mě patří mezi ty největší talenty určitě Andrea Naďa Tomčíková, Tereza Mátlová a Ondřej Richter. O ateliéru Malba II nemám moc přehled.

  1. V úvodu jsme se bavili o hudbě. Ze své pozice se ale nemůžu nezeptat na něco, co by nějak nesouviselo s literaturou. Čteš něco? Jaká kniha tě v poslední době nejvíc zaujala?

Jako čtenář jsem ohromný lajdák. Neumím se k tomu dostat, neudržím ve své roztěkané hlavě pozornost. Mám už dlouho rozečtenou velmi dobrou knihu Hudba ohně od Karla Veselého, pak také výbor díla Ladislava Klímy Vteřiny věčnosti. Chystám se pořídit si sbírku básní Jiřího Pištory Mezery v paměti.

  1. Je nějaké téma, ke kterému by ses chtěl časem dostat, ale zatím nevíš, jak ho uchopit?

Rád bych se vrátil k figuře. To je vše.

Během spánku (2023)

Děkuji za rozhovor.

Autor: Petr Ligocký

Tags: , , ,
×