*1994
Přiznám se, že nejsem schopný pojmout celou svou osobnost na pár řádků, protože je to prostě hrozně moc místa, které nevím, čím vyplnit. Narodil jsem se v roce 1994. Od té doby jsem vypil hodně kakaa, kávy, a taky ginu. Napsal jsem přiměřené množství hovadin – nejen proto, že by mě tak moc bavilo psát – zkrátka se nemůžu dlouho dívat na prázdný papír. Studuji v Brně rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku, z čehož mám, jak už schizofrenní název oboru napovídá (plus Brno), dost rozmáznutý mozek. Jo a jinak přeji všem hezkého Ježíška na 30 let dopředu.

Lenost

Ten večer jsem opustil hospodu a svý kááááááámoše už kolem jedné nad ránem, protože jsem na druhý den odpo měl podstoupit důležitou zkoušku z dějin flmu, což jsem pochopitelně ve společnosti studentů medicíny, práv, nanochemie a kosmonautiky nemohl prozradit. Jednoduše bych za to sklidil výsměch. Často si totiž ze mě dělají legraci.
„Mně chybí ještě 450 stran anatomie ušního boltce, co ty, učíš se pornoprůmysl 20. let?“

Srandičky. Rád bych těm omezencům doporučil třeba 32hodinovou němou Intoleranci v kvalitě 4 frejmů za 4 minuty, ale to bych zase lhal sám sobě – nic takového jsem v životě nedokoukal ani já sám. Napadla mě tedy jen výmluva, že jdu nazítří vařit guláš pro uprchlíky. To sice taky vzbudilo posměch, avšak bez blbých poznámek. Loknul jsem alpák a vyrazil.Vstávání proběhlo bez problémů, co k tomu asi víc napsat. Cestou do kuchyně jsem si však všiml máminy oblíbené palmy, jak je celá okousaná. Zbyly jen větve bez listí. Chvíli trvalo, než jsem si (se vším všudy) dal v paměti do pořádku svůj příchod domů, ale nenašel jsem žádné obrazy z minulé noci,
které by zaznamenaly nějaký mnou vyvolaný čurbes. V těch pořadech o vaření na Primě, jak je máma sleduje, vzniká leccos, tak mě napadlo, že bude asi o víkendu palmový špenát, nebo tak něco. Realita bývá vždy trochu jiná. Dveře špajzky byly dokořán, a když jsem nahlédl dovnitř, stála tam podivná nestvůra s plnou držkou celerové nati. Vypadalo „to“ trochu jako obří ještěrka. Čtyři nohy, zelená kůže, dlouhý krk, dvě roztomilá očička, velikost? Asi jako koza.

Jako malej jsem velmi rád koukal na Putování s dinosaury. Určitě to znáte. Jde stegosaurus, papá si takhle kapradí, sem tam z něj vypadne vajíčko, když na něj najednou z houští vyběhne velká zubatá tyranosauří svině. ZVRAT! Stegosaurus roztočí svůj ocas, kterým mrští predátora desítky metrů do prostoru, ten pak narazí do stromu a umře – smutná hudba – kamera zabírá čerstvě vylíhnutá tyranosauřátka. Co teď budou dělat bez maminky?
Tyranosauřátka jsou dravá a ambiciózní, uloví vážku a spapají stegosauří vajíčko. Všichni jsou šťastní a na obloze se objeví chicxulubský meteorit, ten všechny zabije a mezi stromy se objeví malá krysa, která o 64 milionů let vynalezne Gangnam style a svítící propisku.

A pak že tyto dokumenty člověka nepřipraví na život. Okamžitě jsem totiž poznal, že ta potvůrka je vlastně mládě diplodoka, které v naší špajzce hledá potravu. A jen díky tomu, že má tak dlouhej krk, nemohl spořádat seno z králíkovy klece mojí ségry. Chudák.
„Co tady děláš?“ zeptal jsem se.

Neodpověděl. Jasně, chápu, počkej, zavolám mamce, ta vždycky ví, co dělat.
A tak jsem vytočil číslo a po tom líbezném „prosím“ jsem spustil.

„Mami, máme doma dinosaura.“ Chvíli bylo ticho. Obyčejně mě mamka oslovuje „Pavlíčku“, a proto, když vyslovila jen „Pavlíku“, věděl jsem, že je zle.

„Ode mě už nedostaneš ani korunu, najdi si práci a přestaň fetovat,“ řekla.

Pak ještě dodala: „Fakt tě o to prosím.“ Píp píp píp. No co, tak to zkusím zavolat tátovi.
„Tati? Máme doma dinosaura.“ Jeho hlas zněl mírně roztřeseně, díky čemuž
vždycky poznám, že právě dopil šestý lahváč.
„Samíku,“ ozvalo se z telefonu. „Příděš prosím vyvenčiť Pavlíka?“ Takže táta je
taky pasé.
Gůgl, jedině gůgl: „Co dělat, když mám v domě dinosaura?“ Vlastně stačilo napsat jen „co dělat“, zbytek vyplnil našeptávač. Skvělé, aspoň v tom nejsem sám. Na internetu jsem našel mnoho odkazů a léků, které dokážou vyléčit halucinace, ale já žádné halušky sakra nemám, jsem střízlivej. Podíval jsem se na dinosaura, který na mě zamrkal a tím mě utvrdil v mé pravdě.

Nikdo nevěděl, co dělat, když mám doma skutečného dinosaura. Dokonce i na stránkách čínské medicíny psali, že by bylo přece jen lepší navštívit vystudovaného lékaře, samozřejmě na cestě k němu spolykat pár lávových šutrů. Pak jsem našel jednu velmi zajímavou stránku: „5 tipů, co dělat, když máte v domě diplodoka“. Mám vyhráno! Říkal jsem si. Otevřel jsem tuto stránku, kde jsem našel několik spřízněných duší, které řeší stejný problém. Ale pěkně postupně. První tip byl orámován několika vykřičníky:

V žádném případě o diplodokovi neříkejte vaší matce. Bude si myslet, že jste
závislý na drogách.

No, snad to bude v pohodě. Jak znám svou maminku, prvně nahází věci do kufru, jakože mě vyhazuje, ale nakonec vyjde najevo, že to bylo jen špinavé prádlo, které poté vyskládá do pračky, a pak udělá něco k večeři.

Druhý tip: Dejte svému dinosaurovi jméno. Dinosauři nemají rádi, když je házíte do jednoho pytle, a už vůbec nesnesou latinské názvy.

Třetí tip: Dinosauři potřebují dlouhé procházky, vezměte ho třeba do ZOO.

Čtvrtý tip: Oblíbeným pelíškem pro dinosaura můžou být nové polštářky
ULLKAKTUS z IKEI. (Sponzorováno)

To je fuk, stejně ho tam vezmu.

Pátý tip: Obzvláště v zimním období je dinosaurům venku zima.

Diplodok se mezitím ládoval jmelím pověšeným v předsíni. Furt jenom jedl. Jako by se na světě nedalo dělat nic jiného. Postavil jsem se před něj a pohladil ho po hřebínku. Vypadal docela smutně, lépe řečeno nedával své emoce najevo, ale je to ostatně dinosaurus, že jo.
„Tak pojď, Heathcliffe,“ zavelel jsem, „uděláme si výlet.“

Do ZOO to byla docela štreka, navíc přes noc napadlo tak 10 cenťáku sněhu. Nám to však příliš nevadilo. Půjčil jsem Heathcliffovi máminy chlupaté ponožky a navlékl mu šusťákovku Adidas. Na hlavě mu přistál kovbojský klobouk po mém dědovi. Jestli nebude někdo věřit tomu, že je
po mém boku opravdový dinosaurus, tak teprve bude kroutit hlavou, že vypadá jak socka z přednádraží. Zastavovali jsme každých 15 metrů, protože si Heathcliff pochutnával na odporně kýčovitých vánočních ozdobách. Konečně budou pryč, stejně už je půlka března.

Zajímavé je, že vás do ZOO nepustí se psem, ale s dinosaurem jo, protože na to nejsou směrnice. Heathcliff trochu nechápavě koukal, když viděl tupé plameňáky vřískat jednoho přes druhého, jako by mu bylo trochu líto, že tohle přesně je budoucnost jeho druhu. Samo sebou vzbudil svým vzezřením trochu rozruch. Přišla se na něj podívat i skupinka dětí doprovázená nadanou
učitelkou, která jim hrdě předávala své znalosti:
„Diplodocus, děti, neboli v překladu ‚dvojitý rám‘ byl rodem obřích saropodních dinosaurů, který žil v několika druzích na konci jurského období na území dnešních Spojených států amerických.“ Když Heathcliff slyšel tu latinu, z jeho úst se vyškobrtalo velmi tiché zavrnění.

„Na rozdíl od některých jiných dinosaurů měl značně duté obratle, takže jeho hmotnost při délce 25-35 m zřejmě nepřesahovala 16 tun.“
Mezitím, co brblala, si děti vytáhly malé lupičky a pečlivě zkoumaly každý záhyb dinosauří kůže, dokonce si přeměřovaly jeho stopy. Postupovaly přesně podle učebnic – dokonce odebraly i vzorek moči, ani nevím, jak se jim to povedlo. Asi jsem století pozadu. Nakonec si vyfotily selfíčko, rozumějte: 90 % hlava dítěte a kousek dinosauřího ocasu. Převoněná Wikipedia mezitím pokračovala:
„Tento druh dinosaura vyhynul před 150 miliony lety.“
„Počkat, ale paní učitelko, on je přece živej!“ volám na skupinku, ale bez odezvy. Celá skupinka se již přesouvala do smrádku pavilonu opic. Heathcliff vypadal čím dál smutněji.

Krmili jsme rybky, když jsem si vzpomněl, že mám za půl hodiny zkoušku z dějin flmu. Normálně bych to v klídečku stíhal, jenže během cesty jsme narazili na sovětský památník ozdobený spoustou věnců s ruskou trikolorou. Bylo mi ctí toto vše nabídnout Heathcliffovi k snědku. Druhý den pak na hlavní stránce novinek tečka cézet vyšel docela bizarní titulek: Věnce sovětským hrdinům spořádalo mládě dinosaura. Nikdo si toho moc nevšiml. Pozornost ten den vyvolal starý děda, který vedle svoji chalupy našel praváka a pak zjistil, že je to hořčák.

Heathcliffa jsem nechal před školou a vlezl dovnitř. Profesor byl celkem nervózní, obzvlášť se mu nelíbil důvod mého zpoždění.
„No, ale to se stane občas každému, přejděme tedy ke zkoušce… tak mi teda
třeba řekněte… kdo natočil první bukkake?“
„Promiňte, nemůžu si vzpomenout,“ odvětil jsem.
„Vy nevíte? Tak víte co, pustíme si to, a třeba vás to napadne.“ A tak jsme seděli
a koukali na německé porno.
„No já vůl, samozřejmě, že to musel být Němec, kdo jiný,“ plácl jsem se do čela.
„No vidíte, tak víte co, já vám dám béčko a vy mi slíbíte, že se příště budete
více učit.“
„Slibuju, pane profesore, a děkuju!“
Heathcliff mezitím v květinářství konzumoval velikonoční fáborky a zvadlé růže, co zbyly z Valentýna. Prodavačka si ničeho nevšimla, její mysl byla plně vytížena čtením bulváru. Kam jsme to ještě chtěli? No jo, do IKEI pro ty polštářky přece. Prošli jsme IKEU tak čtyřikrát tam a zpátky. Heathcliffovi se hrozně líbily ty super skladné skříně, a taky obdivoval v jakých malých krabicích je to všechno složené. Když se uvelebil v jedné z bytelných matrací – tlustých jako kráva – zničehonic vypadal trochu smutně. Přikryl jsem ho tak, aby vyčníval jen krk a hlava, vůbec se mi nelíbil. Chtěl jsem mu sehnat něco na jídlo, ale všechny kytky v IKEI byly umělé a v jídelně měli jenom masové kuličky. Asi mi chtěl něco říct. Nahnul jsem k němu hlavu a čekal. Chvíli jen
tak zíral a pak řekl:
„Nudím se,“ pak zavřel oči a umřel. A tak jsem ho tam nechal. V IKEI. Domů jsem pak dotáhl polštářky ULLKAKTUS, talířky VINBÉR, podložku na notebook DRÝM, pouzdro na propisky ve tvaru banánu, prkýnko ze sekvoje TRUMPUNG, nějaké ty svítící propisky do zásoby, pár papírových pravítek, skleničky na víno z čistého skla ULASK, květináč na kaktusy a porcelánové
nože SYNDYBAT.