Existuje bezpočet teorií o tom, jak vzniká humor. Mezi zdroje komiky se řadí nekonečná řada prvků – od nonsensu, opaku, grotesky přes burlesku, perzifláž nebo satiru až po ironii, sarkasmus či cynismus. Co ještě lze považovat za vtipné, patří ke spíše kontroverznějším tématům společenského diskurzu. Žert, jenž v jednom vyvolá nechápavou reakci, může ve druhém neprobouzet nic než rozhořčený odpor. Pakliže jsme se mnozí nechali rozmazlit liberální vatou kulturní korektnosti, jiní mezitím vlivem globalizační distanční krutosti zcela otupěli.
Z českých Vašků a Švejků jsme se vyšvihnuli na heydrichovské smějící se bestie, jen abychom to během socialistické totality dopracovali přes národ Cimrmanů až po děti České sody, Na stojáka a internetových memes. Ať už máme na mysli oficiálnější televizní humor v podobě bryskních moderátorů a reprízovaných estrád, nebo komedii skrz naskrz okrajovou, absurdní a trapnou, není pochyb o tom, že obyvatelé místní krajiny se rádi baví. Na tom, co jim dovede spolehlivě vykouzlit úsměv na tváři, se však shodnout nedokážou.
Vývojový diagram českého humoru
Sám jsem po letech vlastního bádání dospěl k závěru, že směšnost pramení pouze ze dvou hlavních příčin:
- Jakéhokoliv způsobu utrpení či ponížení.
- Vyšinutí z normativní logiky.
První položka zahrnuje všechny fenomény od EPIC FAIL videí formátu Neváhej a toč! po sofistikovanou satirickou parodii. V tomto případě je ale potřeba klást důraz na zlaté pravidlo všech těch, jež si neumí ze sebe dělat legraci, a to, že: „Všechno je vtipné, dokud se to nestane VÁM!“ jak říká americký komik Dave Chappelle. Druhý původce humoru se zase týká žertů absurdního, žinantního nebo hříčkovského charakteru.
Dave Chappelle
Objektem následujícího textu se nicméně stal muž, který nezapadá ani do jedné z těchto škatulek. Renesanční člověk, jenž svá formující umělecká léta nazval vírem kreativního workoholismu. Kontrakulturní živel, co ve „svém rodném“ městě zanechal takovou poetickou stopu, že jejímu obsahu většina zašlápnutých dodnes neporozuměla. Není tu řeč o nikom jiném než o filmaři, divadelníku a hudebníkovi Petru Markovi.
„Svou předstíranou špatností si ovšem Petr Marek paradoxně přichystal půdu pro obrat milénia, kdy se jeho osobitý přístup teprve pořádně ujal.“
Divoká devadesátá
Hranický komunitní a kulturní prostor Karnola nedávno spustil svůj nejnovější online projekt nazvaný Území ničeho. V rámci něj mám moderovat sérii rozhovorových podcastů se známými osobnostmi, a protože pozvání do prvního dílu přijal právě frontman Midi Lidí, Monikino Kino a Muzikanta Králíčka, nezbylo mi než si toho o něm co nejvíce zjistit. Málokdo to totiž ví, že přestože se Petr Marek narodil v Prostějově, svá formující léta prožil (stejně jako já) v moravských Hranicích. Zatímco mé dospívání ale poznamenala neonormalizace počátku 21. století, Marek měl to štěstí, že na vlastní kůži zakusil společenskou uvolněnost a kulturní rozkvět let devadesátých.
Podcast Území ničeho
Již v době Sametové revoluce založil tehdy čerstvý gymnazista spolu s dvojicí Jirků – J. K. Nebeským a Nezhybou – sdružení UNARCLUB. Název původně vzniknul podle jména jisté Petrovy pedagožky, ale posléze z něj členové uplácali zkratkové slovo UNie Avantagardních Rececistů. Pod křídly vlastního uměleckého uskupení se trojice přátel ve spolupráci s dalšími kolegy zabývala především hudbou, improvizovaným divadlem, psaním, vydavatelstvím a filmem. V letech 1989–1999 se UNARCLUBU podařilo vyprodukovat tři divadelní spolky, okolo desíti kapel, více než 50 alb a k tomu bezpočet tiskovin, výstupů, básnických sbírek, próz i různě dlouhých snímků.
Fotografie několika členů UNARCLUBU (zleva Hynek Polák, Libor Hanuš, Jiří Nezhyba, Petr Marek a Jiří J. K. Nebeský)
Příčinou autorské hojnosti nebylo jen mládí, inspirativní prostředí a touha neustále něco vytvářet, ale také schopnost improvizovat, kterou Marek postupně víc a víc rozvíjel. Kupříkladu tvorba skupin jako The Scalders, Kakaduo či hudebního tělesa UNARCLUB v počátcích vznikala z velké části bez přípravy, pouze tu a tam někdo přišel s dopředu napsaným textem. Čistě improvizační byla i činnost dekadentního divadla Beruška, s nímž se trio jako s jediným podívalo také za hranice Hranic.
Kakaduo (vlevo Nebeský, vpravo Marek)
Ostatní aktivity uměleckého sdružení totiž zatím díru do světa neudělaly a spíše se jim pro jejích zdánlivé diletantství ze strany místních zkrátka nedostávalo pochopení. Hraničtí maloměšťané nebyli s to pochopit, proč by se někdo chtěl tímto způsobem zesměšňovat. „UNARské“ kapely přitom mnohým z nich svou tvorbou nastavovaly pokřivené zrcadlo. Záměrně šaškovská debilita v kombinaci s lo-fi estetikou zakrývající fakt, že většina hudebníků UNARCLUBU neuměla na nic hrát, podtržené neotřesitelným odmítnutím brát se vážně, spoustě Hraničanů nebyla po chuti, pročež se výstupy UNARCLUBU na městských akcích spíše jen trpěly.
Improdivadlo Beruška (zleva Nezhyba, Marek a Holoubek)
Devadesátková volnost s sebou přinesla i rozšíření mimo velkoměsta dosud neznámých drog, proti nimž se Petr Marek a spol. jasně vymezovali, čímž si mnohé členy regionální scény také popudili. Navzdory tomu všemu se ale členové UNARCLUBU svých ideálů a hrané koncepční trapnosti odmítali vzdát, a to i přestože kvůli její nepřístupnosti a zarputilosti přicházeli o potenciální příznivce. Svou předstíranou špatností si ovšem Petr Marek paradoxně přichystal půdu pro obrat milénia, kdy se jeho osobitý přístup teprve pořádně ujal.
Vystřízlivění nultých let
S příchodem roku 2000 se toho v Hranicích a ve světě obecně mnoho změnilo. Události jako opoziční smlouva, antiglobalizační protesty v Praze a teroristické útoky 11. září vedly na počátku tisíciletí k pozvolné normalizaci společnosti. Týkalo se to samo sebou i kultury. „Že každý musí mít doma nahrávku Plastic People of the Universe také není normální. […] Proto ta kocovina z přechodu do normálu působila horší, než byla,“ zmínil k tomu Marek v podcastu.
Prokop Holoubek
Odchod Jiřího J. K. Nebeského znamenal pro UNARCLUB vlastně začátek konce. Jeho částečnou náhradou se záhy stal Prokop Holoubek, se kterým se zbylí dva členové Berušky seznámili na divadelním festivalu ve Valašském Meziříčí. Novopečená trojice k sobě v roce 2005 přibrala ještě Markétu Lisou a jako Krásný stěhovák Gerard & Sexuální nábytek společně nahráli jedno sofa-elektropopové album. Nová kapela jim sice moc dlouho nevydržela, ale o rok později z jejích trosek povstala první sestava Midi Lidí.
Krásný stěhovák Gerard & Sexuální nábytek
Vzhledem k velkému počtu rozdělaných projektů asi Marek ani nečekal, jaké příležitosti se mu dostalo, když jeho snímek Láska shora (2002) obdržel příspěvek od Fondu na podporu české kinematografie pro celorepublikovou distribuci. Co začalo jako experimentální studentský film, se tak nakonec mohlo pochlubit rozpočtem více než jednoho milionu korun. V konečném důsledku se nicméně na Markův oficiálně vydaný debut podle jeho slov podívalo více lidí na YouTube, než na něm v době uvedení bylo v kinech. Reakce kritiky i diváků byly ke všemu podobně rozporuplné jako u všech předchozích projektů UNARCLUBU, což Petra bezpochyby těšilo.
Plakát filmu Láska shora
Hranická alternativa se nicméně začala nově zajímat i o komunální politiku. Když se za éry opoziční smlouvy vydal povel k výstavbě gigantické pobočky firmy LF Philips a jedna z vlastnic stavebních pozemků se odmítnula svého majetku vzdát, tehdejší starosta se ji údajně pokusil bez vědomí veřejnosti uplatit penězi z městské pokladny. V reakci na to Marek s přáteli rozjel občanské hnutí Příjemný úder, později Příjemné Hranice. Jelikož se ale jednalo o jejich iniciativu, samozřejmě ji proložili vlastními komickými prvky, a to včetně demonstrací ve dvou. Po volbách se Nezhybovi a Nebeskému podařilo utržit křesla radních, ovšem brzy nato si uvědomili, že přestože starostu vystrnadili do opozice, dalších změn už ze svého marginálního postavení spíše nedosáhnou.
Příjemný úder
V té době už Marek trávil víc a víc času v Praze. Zatímco popularita Midi Lidí rostla, jeho atypický přístup k filmování mu zajistil místo vyučujícího na FAMU (kam se v minulosti mnohokrát hlásil, ale nikdy jej nepřijali). Postupně mu tak společnost pražských umělců připadla příjemnější než neustálé dojíždění do Hranic. I tak si ale „doma“ ponechal trvalé bydliště a dodnes se o dění na maloměstě zajímá (mimo jiné podporuje Karnolu).
Petr Marek a Mucha v AZ-kvízu
Praha mu mezitím dokázala nabídnout mnohem více příležitostí, jak uplatnit a rozvíjet své talenty. Z Petra Marka se tak v matce měst stal kromě učitele také filmový a seriálový skladatel. O svou improvizovanou pohotovost se mohl s diváky ArtZóny podělit po boku Daniela Ďurecha a Nikoly Muchové v parodickém vydání AZ-kvízu (které vyhrál, aniž by pochopil, jak se televizní soutěž hraje). A od května dokonce můžete Marka zahlédnout i na televizních obrazovkách, v reklamě na online pojišťovací službu.
Subverzivní debilita
Dnes se při vzpomínce na své začátky Petr na webkameře spíše směje. Přestože moc dobře ví, že nejsnáze se humor dělá po vzoru Bustera Keatona s vážnou tváří, při rozhovoru se uchichtává skoro pořád. Věděl jsem, že mluvím s člověkem, který svůj celý dosavadní život věnoval umění. O to více mě zajímalo, koho všeho si bere za vzor.
Přiznal, že za zahraničí mu vždy nejvíce imponoval Jarvis Cocker z britpopových Pulp: „Zpívá způsobem, který není vážný. Používá strašná i hudební klišé a zároveň to dělá s velkou radostí. Je to vlastně částečně parodické. K tomu ale říká věci, které pro něj jsou závažné, přitom jeho forma působí legračně, až výsměšně. Tehdy jsem si uvědomil, že to i slavný hudebník může dělat tak, jak to sám cítím – dělat si z toho legraci, vykrádat cizí styly, ovšem ve výsledku poskládat pěkné písničky s výpovědní hodnotu,“ uvedl.
Jarvis Cocker z Pulp
Najít podobnou zlatou střední cestu se Marek pokouší odjakživa. Úspěch Midi Lidí jej prý docela zaskočil. Předpokládal, že se posluchači budou účelné trapnosti a českých textů v elektronice zpočátku vzpírat. Kapelu ale naopak scéna přijala s otevřenou náručí, aniž by se její členové museli sami někam cpát. Přesto Petr musel poukázat na jedno nedorozumění, které mezi jeho tvorbou a fanoušky přetrvává. Mnozí i dlouholetí přátelé skupiny si totiž domnívají, že slova písní Midi Lidí jsou vtipná a parodická. Jejich frontman nicméně namítá, že i přes jejich nezvyklou formu má převážná většina jeho textů existenciální nádech. Vezmeme-li kupříkladu jen skladbu „Lux“: „Tak už si ukliďme ten duševní bordýlek, / vezmeme lux a budeme sát. / Ať z naší duše je příjemný hotýlek, / kam se dá někoho zvát.“
Midi Lidi
Marek nicméně uznává, že si za toto vzájemné nepochopení může do jisté míry sám, čímž dost možná poukazuje na fakt, že by bylo hloupé očekávat, že jeho dílo někdo začal brát přehnaně vážně, když se tomu sám až doposud vzpouzel. K tomu dodal, že spoustu svých bývalých projektů zpětně vnímá jako určitou „pomstu hudbě“, jež si kladla za cíl se svým idolům po Cockerově vzoru na jednu stranu přiblížit, na stranu druhou je ovšem taktéž zesměšnit. Filmy z produkce UNARCLUBU se zase pokoušely nejen dekonstruovat celý natáčecí proces, ale zároveň i celý konečný střih snímku více méně proimprovizovat a scény bez zvuku nebo náhodné záběry z domácích videokamer teprve v postprodukci namluvit voice-overem či doprovodit vhodnou písní z „UNARského“ repertoáru.
Při dotázání se na předobrazy svého smyslu pro humor Marek zmiňuje Luďka Sobotu a Nekudu, Divadlo Járy Cimrmana, Jiřího Suchého nebo cyklus falešných pseudointelektuálních debat Studia Kroměříž. Po zhlédnutí biografického snímku Miloše Formana o Andy Kaufmanovi mu dokonce došlo, že právě styl legendárního amerického komika je mu asi nejbližší.
Andy Kaufman v podání Jima Carreyho
Jak jsem již ale zmínil, podobný přístup ke komice měl dvojsečné účinky. Ano, členové UNARCLUBU a diváci znalí situace se možná bavili, avšak v určitých chvílích je napadalo, jestli se náhodou nechovají trochu povýšeně a zdali je ostatní nepovažují jen za „mafiánské fašisty“, kteří nesnáší drogy a hudbu. Něco takové by Markovi a spol. bylo obzvláště líto, protože uživatele drog nikde otevřeně neodsuzovali a svůj hudební vkus vnímali jako veskrze eklektický. O to více žánrů potom ale s kapelami „zesměšňovali“.
Pokud byste tedy přistoupili na mou teorii z úvodu, zesměšnění a parodování by spadalo do první kategorie – tedy mezi humor, který vzniká na něčí úkor (a to bez ohledu na jeho nebo její svolení). Druhý typ komiky se zase spoléhá na hravost, trapnost a absurdno, které mohou v útlocitnějších divácích vzbuzovat cringe a jiné nepříjemné pocity, my ostatní si ale nepřirozený průběh přirozených situací nadmíru užíváme.
Petr Marek na koncertě
A právě Petr Marek do své mnohdy improvizované parodie za léta zapojil tolik prvků z kategorie druhé, že dnes již ani nelze tvrdit, že by jeho přístup někomu vyloženě vadil. Členové Midi Lidí svůj pódiový humor často označují za subversivní – tedy zesměšňující protějšek jeho antonymickým opakem, nikoliv ovšem tónem negativního sarkasmu, ale raději s náznakem smířlivé, stravitelné ironie. To vše, a ještě mnohem více se následně fanouškům podává zaobalené do kouzelné performativní debility, které jakoukoliv subverzivitu nemůžeme vyčítat. Ať už na vás Petrovy výtvory působí jakkoliv, nevěřím, že by vás dokázaly urazit, ani kdyby se vás sebevíce týkaly. Markovo srdce totiž setrvává na pravém místě, a dokud tam zůstane, jeho parodie bude i nadále laskavá.
Petr Marek znamená hodně nejen pro Hranicko, ale celkově i pro českou kulturu. Když zrovna nedělá na novém albu Midi Lidí, tak většinou někde vystupuje, učí nebo pracuje na rozhlasových představeních Rádia Ivo. Ačkoliv říká, že už odpočívat umí, v hloubi duše je pořád oním kreativním workoholikem z devadesátek. Proto nepochybuji, že o něm ještě do budoucna mnoho uslyšíme. A ti z vás, kteří by si o Markově hranickém období chtěli přečíst nebo poslechnout něco navíc – neváhejte a vydejte se na web a SoundCloud UNARCLUBU nebo si pusťte první epizodu našeho podcastu Území ničeho
Autor: Petr Uram