Teprve pětadvacetiletá hudebnice natočila jednu z emočně nejsilnějších desek tohoto roku. Tvrdý název Punisher kontrastuje s jejími jemnými melodiemi a minimalistickou kompozicí většiny písní, ale silné a nekompromisní texty to více než dostatečně vyvažují. Bridgers je tak dalším zdárným důkazem toho, že budoucnost současného kytarového rocku je v ženách.

Punisher začíná minutovou instrumentální kompozicí, která nás dokonale naladí na následujících čtyřicet minut alba. Nástroje se mezi sebou pomalu střídají. Dávají si rozestupy, a jasně tak vymezují prostor pro hranici s tichem. Kytara zní, jako by se nořila odkudsi z dálky, odkudsi z hlubin. A do toho postupně přichází temné znepokojující smyčce. Skladba se jmenuje paradoxně vtipně, tedy DVD Menu. Jakási zdánlivě nesourodá kombinace humoru a temnoty je pro album typická, stejně tak jako fragmentárnost Phoebiných příběhů. Noří se odnikud a postupně se lepí do sebe jako skládačka. To, co se na první poslech může zdát smutné, se nakonec ukáže mít šťastné východisko a naopak.

Sama Bridgers má jemný hlas, který se étericky nese skrze všechny skladby. A pokud člověk nedává pozor, může mu velmi snadno utéct, že zpívá např. z pozice vraha, který sleduje svou oběť, nebo popisuje pohřeb jenom o rok staršího kluka, který se předávkoval. Pro její texty je typické, že se nesou v nějakém duchu, ale najednou šokují. V krásné milostné skladbě Halloween například mluví o své neutuchající lásce, aby o chvíli později zničehonic zmínila ubodání jejího fanouška na parkovišti. Je to krátká a úderná věta a je taky možné si jí zcela nevšimnout, protože zvuk skladby i její hlas zůstávají stejně klidné jako předtím. Její texty zkrátka bodají. Nenápadně, ale o to víc dolehnou, když člověk pozorně poslouchá.

„Občas píšu písničku a říkám si, že se takhle ve skutečnosti necítím, ale že to je dobrý verš. Když jsem psala Motion Sickness, říkala jsem si, že toho člověka, o kterém to je, fakt nenávidím, ale to přece není zajímavé.“

Sen, ze kterého se nechcete probudit

Atmosféra jejího posledního alba je navíc skutečně jako z jiného světa, a tak je jednouché v nich nehledat nic reálného a nechat se jen unášet. Nástroje jsou tak upozaděné, že se spíš jen tak ozývají, jako by hrály někde pod vodou. Když se objeví klavír, zní, jako by se ho někdo prsty dotýkal jen velmi nenápadně. Smyčce se zjevují odnikud a zase mizí. Někdy se jen tak mihnou sonickým prostorem. Jemný elektronický podkres syntezátorů na vzdušnosti Phoebina projevu ještě přidává. Všechno to dává jejímu albu až surreálný nádech. Nejde se ubránit pocitu, že její hudba přichází ze snu. Jestli je to sen krásný, nebo je to noční můra, se často nedá říct. Nebo se to alespoň neustále mezi jednotlivými skladbami střídá. Jedno ale zůstává stabilní – melancholie a s ní klid. Takový ten krásný smutek, jaký umí jen ti nejlepší z písničkářů.

A klid nepíšu jen pro instrumentální subtilnost všech skladeb, ale také pro tvůrčí jistotu, s jakou jsou napsány a nahrány. Je za nimi cítit autor, který se už našel a ví přesně, co dělá. To je přítomné i ve více exaltovaných skladbách jakou je kupříkladu Kyoto o návštěvě Japonska a vzpomínkách na odcizeného otce. Je to na první poslech nejveselejší písnička, která obsahuje velkolepé trumpety a dynamické bicí, ale za tím vším je plná smutku. „Jezdila jsem na předměstí / zírat v parku u charity na chemtrails / s malým bráškou / který říkal že jsi mu volal k narozeninám / netrefil ses jenom o deset dní / ale dostal jsi pár bodů za snahu.“ Pracuje s tím třeba i na popově rozjeté skladbě ICU, kde popisuje svůj vztah k ex-partnerovi, ke kterému pořád má nějaké city, aby zničehonic říká: „hrála jsem celý život mrtvou / a mám takový pocit, že kdykoli se začínám cítit dobře / bude to úplně naposledy.“

Nacházet se ve svém psaní 

Její texty ale vyžadují víc než jedno zastavení. Hudba i její hlas jsou jemné a éterické, ale právě její slova jsou tím, co dodávají názvu Punisher jeho váhu. Bridgers totiž umí skutečně trestat a s nikým ani s ničím se nepáře. Nebojí se být krutá, a přitom zůstává poetická. V nedávném rozsáhlém portrétu, který vyšel v magazínu New Yorker, o svém tvůrčím procesu otevřeně mluvila. „Občas píšu písničku a říkám si, že se takhle ve skutečnosti necítím, ale že to je dobrý verš. Když jsem psala Motion Sickness, říkala jsem si, že toho člověka, o kterém to je, fakt nenávidím, ale to přece není zajímavé. Tak jsem to napsala, jako by tam byly i nějaké další city. Ale zpětně vím, že jsem se opravdu cítila tak, jak je to napsané. Měla jsem toho tolik, přes co jsem se musela dostat. Takhle si lžu pořád: takhle se doopravdy necítím, to je jenom myšlenkový experiment. A pak se ukáže, že to, co píšu, jsou nakonec mé skutečné city.“

Motion Sickness z minulé desky popisuje její pocity k Ryanu Adamsovi, který s ní byl v toxickém vztahu, když mu bylo dvakrát tolik jako jí – choval se k ní manipulativně, vyhrožoval jí a opakovaně ji psychicky deptal. Na někoho takového se špatně zapomíná, ale její energické zpracování jí pomohlo se přes to dostat. Její příběh je o překonání traumatu skrze svou tvůrčí sílu a odhodlání z něčeho špatného udělat něco dobrého. V jejím případě krásnou hudbu. Vlastním psaním se sama sebe poznává – právě v něm k sobě dokáže být nejvíc upřímná a porozumět svým složitým emocím.

Cover desky Punisher sám o sobě navozuje pocit snění, melancholie,
ale i hledání vlastní pozice v neukotveném světě

Svět sám o sobě

Punisherem, v jejím vlastním slangu, má na mysli „super-fanouška, jenž přechází za hranici, kterou by měl umělec a pozorovatel mít“. Ona sama se považuje za jednoho takového fanouška v případě zesnulého písničkáře, Elliota Smithe, o kterém je právě tato titulní píseň. Dává to smysl. Elliot Smith byl známý především pro své upřímné a posmutnělé písně, v níž reflektoval např. své problémy s alkoholismem, drogami a nešťastnou láskou. Jeho nejslavnější skladby jsou navíc minimalistické – stačí mu jen kytara a zpěv. Bridgers sice užívá mnohem více nástrojů a celkově je její instrumentální zpracování na trochu jiné úrovni, ale i tak je jejich vyznění nakonec stejné. Tiché jemné kompozice dávají prostor hlasu, který je nám ve své nahosti a upřímnosti opravdu blízko.

Podobně jako Smith je její melancholie spíš aktivistická – vybízí ke změně, než že by táhla posluchače dolů. Jako sedět v parku zalitém sluncem a nechat se unášet na vlnách smutku… ale pořád vidět za horizont. Vztahovat se k němu skrze písně o samotě, po kterých se budeme cítit méně sami. Punisher se vyznačuje vynikající produkcí plnou jemných detailů, které posluchači nachází při opakovaném poslechu. A pak také skvělými texty, které vystihují smutky z prvních nešťastných lásek a věčné lidské nespokojenosti, stejně jako popisují vraždu skinheada, jehož mrtvola roste na jejím dvorku v krásnou zahradu. To jsou důvody, proč bude Punisher jednoznačně na seznamech nejlepších desek roku.

Je to intimní zážitek vyvolávající pocit, že autorku po desítkách poslechů znáte osobně. Ale pokud se tomu vystavíte, vyjdete z toho plní vzpomínek na smutné věci, které jste prožili, ale taky na věci krásné, které jste neprožili. A někde v prostoru mezi tím bude zjištění, že se album jednoduše stalo součástí vašeho života. Srdcová věc pro mnoho lidí už teď. Bridgers si za to může sama – je na cestě k tomu být kultovní hudebnicí. Kakofonní epický závěr, za který by se nestyděli ani Swans, ve finální skladbě I Know The End, naznačuje, že nás od ní čekají ještě velké věci.

Autor: Jan Jindřich Karásek