Podepsat se do tváře města: Stručná historie českého graffiti

Štěněcí smečka si značkuje revír. Zatímco město tvrdě spí, oni jsou na nohou a zanechávají za sebou pomíjivou stopu. Z ulice k ulici, ode zdi ke zdi. Ačkoliv je spojují společné cíle, jejich důvody se mnohdy rozcházejí…

Zatímco někteří v graffiti spatřují boj proti systému a unylé urbanistické šedi, jiní zase usilují o vlastní uměleckou integritu nebo o možnost zanechání, byť často pouze dočasného, odkazu.

Ať už je tomu ale jakkoliv, pravdou zůstává, že prvním graffiti writerům se podařilo něco, o čem si jiní výtvarní umělci mohli nechat jenom zdát – jejich díla ovládla svět a dostala se tak do povědomí i těch, kteří by se o umění jinak vůbec nezajímali.

Ano, graffiti je umění. Už dávno nežijeme v minulém století, abychom tento výrok museli jakkoliv přehodnocovat či snad bagatelizovat. Neexistuje žádný důvod, proč by to, co mnohé právní systémy vnímají jako vandalismus, nemohlo být zároveň považováno za umělecký projev. Smyslem děl přece nemusí být jen se zalíbit a pobavit. Umění je tu také od toho, aby znechucovalo, provokovalo a vyvolávalo diskuzi.

Jak se k nám ovšem fenomén graffiti vůbec dostal? Co pro světovou graffiti scénu znamenaly writerské subkultury z Prahy a Ostravy? A jak se tomuto výtvarnému směru daří dnes? Abychom si na tyto otázky dokázali uspokojivě odpovědět, musíme se napřed zaměřit na samotné prvopočátky celého stylu.

„Zatímco do Prahy proudili západní autoři, v Ostravě tou dobou již pomalu vznikala pravděpodobně vůbec první česká writerská crew.“

První nápisy na zdech

Letos je tomu téměř dvacet let, co se v Senátu ČR poprvé projednávala novela zákona č. 139/2001 Sb. o zvýšení trestních sazeb za poškozování cizí věci s využitím barev a jiných látek. Během zasedání horní komory Parlamentu zazněl mimo jiné i proslov nedávno zesnulého milovníka cigaret a mladých děvčat Jaroslava Kubery, který s odkazem na Járu Cimrmana vyjádřil své přesvědčení o tom, že původ amerického graffiti lze hledat v populární české latrinálii „Servít je vůl“.


Servít je vůl

Podle Kuberových slov na tento nápis ve Spojených státech náhodou narazil i praotec současného graffiti přezdívaný Taki. Tento newyorský pošťák řeckého původu se údajně nechal nástěnným textem inspirovat k vlastní tvorbě, jež ve výsledku ovlivnila první writers z černošských ghett, odkud se graffiti následně rozšířilo do celého světa.

Přestože se jedná o vcelku zábavnou teorii, psaní a malování po svislých plochách je bezpochyby staré jako lidstvo samo. Poukazovat na analogie mezi graffiti a pravěkými jeskynními malbami v současné době však už nepředstavuje nic převratného. Pokud bychom se chtěli opravdu ponořit do dějin tohoto stylu, mohli bychom za jeho předchůdce považovat vše – od starověkých nástěnných vzkazů až po značky amerických tuláků, vojáků a gangů z první poloviny 20. století.

Vždyť ani samotný Taki nezačal tvořit jen tak z ničeho. Na sklonku šedesátých let jej k tomu přiměl sprejem vyvedený nápis „JULIO 204“, který zachycoval jméno a adresu svého autora. Záhy na to se pošťákův tag „TAKI 183“ rozšířil po téměř celém New Yorku, což je hlavní důvod, proč je dodnes mnohdy považován za první moderní graffiti.

TAKI 183

Historii stylu nicméně obestírají i další mylné představy. Velká část veřejnosti se například domnívá, že graffiti původně vychází z hip hopu či punku. Pravda je nicméně taková, že první writeři začali zkrášlovat newyorské zdi ještě dávno před tím, než se Kool Herc naučil loopovat desky a v CBGB proběhl první koncert Ramones. Vzhledem k příbuznosti ideologií však lze vztah mezi oběma hudebními žánry a graffiti už jen kvůli podobnému místu a čase narození považovat minimálně za bratranecký. Konkrétně o propojení mezi graffiti a hip hopem se roku 1983 zasloužil dokumentární snímek Style Wars, díky kterému se tento výtvarný styl dostal i do západní Evropy.

Graffiti na newyorské nadzemce

Během sedmdesátých a osmdesátých let se tak po boku hip hopu a punku graffiti rozšířilo do všech koutů zeměkoule. Jeho pověst ovšem podkopávala nejen nezákonná a vandalská povaha projevu, ale také fakt, že se jednalo o první výtvarné hnutí, jehož hlavní představitelé byly převážně děti. Oba zmíněné faktory ale naštěstí v konečném důsledku nezabránily tomu, aby někteří writeři dostali příležitost svá díla přenést z ulic do galerií.

Netrvalo to dlouho a graffiti se postupně rozmohlo ve Velké Británii a poté i ve zbytku Evropy, hlavně pak v Paříži a Berlíně. Přestože Mekkou stylu nadále zůstával New York, jak Francouzi, tak Němci se rozhodli, že ke graffiti budou přistupovat po svém, což vedlo ke vzniku jedinečných tvůrčích postupů a pieců, jež následně ve velkém ovlivnily evropskou i světovou scénu. S nárůstem popularity však některým writerům začínaly být jejich rodné státy těsné, a proto se rozhodli, že využijí uvolňování poměrů a vyrazí zvěstovat svá barevná poselství i na šedivý socialistický Východ.

Před a po pádu opony

Zatímco do Prahy proudili západní autoři, v Ostravě tou dobou již pomalu vznikala pravděpodobně vůbec první česká writerská crew. Původně bílovecký punker Maniac se o kultuře graffiti dozvěděl až časem ze zahraničních časopisů. Své prvotní tagy a kousky zpočátku vytvářel částečně intuitivně a samoucky, čímž si mimo jiné vysloužil titul kmotra československého graffiti. Roku 1990 se k Maniacovi přidali Kagot, Green a Eros, spolu se kterými založil Zero Dimension Gang (ZDG).

Maniacův piece

I přes svůj několikaletý náskok se však ostravská scéna nikdy nezapsala do srdcí vyznavačů kultu graffiti tolik, jako se to podařilo pražským crews. Hlavní město přeci jen mělo nejen lepší napojení na Západ, ale i více obyvatel a prostorů vhodných pro tvorbu, mezi něž se bezpochyby řadilo i pražské metro. Právě to si získalo největší zájem berlínských a pařížských writers, jako byli například němečtí Ben, Look a CAF crews či Francouz Popai.

Piece od Popaie, Roota a Sana

Ve srovnání s Ostravou, jejíž scéna byla spjatá s rockovou hudbou, se počátky pražského graffiti mnohem více pojí s hip hopem. Původní generace pražských writers tak nalézala inspiraci jak v piecech hostujících cizinců, tak v časopisech a televizních pořadech o rapperech, DJs a jejich kultuře.

Zahraniční inspirace mnohé z nich přitáhla i do pověstmi opředeného klubu U Zoufalců, kde se setkávali otcové zakladatelé pražského graffiti jako Rake, Scum, Mascee, Chise nebo Boob. Netrvalo dlouho a světlo světa spatřila i první crew v Čechách Color Sifon Bombs (CSB). Její členové svou tvorbu vnímali spíše jako neškodný koníček, kterým jen se snažili vyplnit místa plná nekonečné postsocialistické šedi.

Piece od Scuma z éry CSB

Další uskupení na sebe nenechala dlouho čekat a po Praze brzy začali řádit Lela, Danda, Richard a Sifon, kteří společně utvořili Bungle Clan (BC). Sami se ale tito studenti umění za typickou graffiti crew nepovažovali a své působení vnímali jen jako další ze svých tvůrčích projektů.

Piece od Sifona a Lely z BC

Nastupující writeři (kteří byli mnohdy jen o pouhé dva roky mladší než jejich předchůdci) se ovšem chtěli vůči laxnosti předcházející generace vymezit a sprejovat mnohem častěji a lépe. Tvrdší jádro CBS tak přerostlo do formace The Color Posse (TCP), v jejíž řadách působily takové legendy jako Pois, Scarf, Nerz, Delarock nebo již zmínění Rake a Scum.

Jeden z prvních chromů od TCP

V opozici proti ortodoxnímu TCP a uměleckému BC vznikla kolem roku 1992 anarcho-punková writerská skupina nazvaná Crew of Shock Art (CSA), do které patřili Rich, Root, Scab, She, Sid, Bronx, Zoom, Root, Nail a Elvis.

Podpis od CSA na pražském metru

Hlavní příčinou rozporu mezi oběma crews bylo odlišné vnímání smyslu graffiti. TCP by sice svého času podobně jako CSA také nejraději „zbombili“ celé město, zároveň ale chtěli, aby jejich kousky působily dobře, a tak neustále zkoumali nové postupy a techniky, díky čemuž se mohli umělecky vyvíjet. CSA na druhou stranu graffiti vytvářeli na protest vůči společnosti a na kvalitě děl jim proto příliš nezáleželo.

Obě party se pokoušely, každá po svém, ovládnout co nejvíce atraktivních ploch a zanechat tak na tváři města větší stopu než jejich soupeři. S odstupem času ale nelze tvrdit, že by se jednalo o vyloženou válku gangů. I samotní writeři svůj beef zpětně hodnotí jako spíše přátelské pošťuchování, při kterém sice tu a tam docházelo k menším potyčkám a naschválům, nicméně v konečném důsledku rozhodně nešlo o život.

Další vývoj

Než budeme pokračovat, je na místě si pro lepší nastínění atmosféry popsat, jak to v České republice vypadalo během devadesátých let. Pád totality a otevření hranic s sebou přinesly vedle zcela nevídané svobody i různé výdobytky západního kapitalismu. Příkladem za všechny byly billboardy, proti jejichž „vizuálnímu vandalismu“, jak by řekl Pasta Oner, svým uměleckým vandalismem mnozí writers bojovali.

Graffiti na billboardu

Co však vůbec v prvé řadě onen výtvarný rozpuk umožnilo, byla ta dnes už nepředstavitelná devadesátková volnost. Absence kamer a zabezpečovacích systémů vedla v kombinaci s benevolencí tehdejších bezpečnostních i zákonodárných složek k tomu, že graffiti bylo prakticky všudypřítomné. Před koncem milénia byste na trase B pražského metra nenašli ani jednu neposprejovanou soupravu. Vlaky Českých drah na tom byly velice podobně. V celé republice neexistovalo město, kde byste nenarazili alespoň na jeden tag.

Devadesátkový wholecar, tedy piece přes celý vagón

O graffiti se proto brzy začaly zajímat veřejnost i média. Někteří se snažili hnutí pochopit a přispěli tak ke vzniku zajímavých dobových dokumentů, článků a reportáží. Většina však vůči writerům zaujala silně negativní postoj a vnímala je jako viníky rozkladu společnosti a úpadku mládeže. Kromě toho ale popularizace graffiti také vyvolala poptávku po sprejerských službách, díky čemuž si ti zkušenější mohli trochu přivydělat.

„Co však vůbec v prvé řadě onen výtvarný rozpuk umožnilo, byla ta dnes už nepředstavitelná devadesátková volnost.“

S rostoucí oblíbeností stylu se samozřejmě zvyšoval i počet writerů a crews. Počáteční nedostatek barev a trysek se řešil buď vynalézáním vlastních řešení, nebo nákupem potřeb v Německu. Na Barrandově a v Těšnově se poprvé objevily piecy Bungle Clanem inspirovaných Da Style Killaz (DSK), kteří fungovali ve složení Splash alias Cakes alias Point, Stormer, Bior, Bloet, Romeo, Key alias Tron, Neolit alias V518 a Dales. Vedle toho přibyla i dvojice uskupení TMC, za které sprejovali Kows, Kesa a Kina, a PKT, kde operovali Conflict a Orion, jenž posléze s Romeem založil DBR.

Piece od Biora z DSK

V Ostravě se mezitím původní ZDG pomalu rozpadalo a jeho místo se pokoušely zaujmout formace jako Gegos s členy jako Dream, Ric a TSR, CA crew a jejich Neom, Ricky a Skem, JZD spolu s writery přezdívanými Piano33, Spectrum, Laso a Trust, AST, kde působili Jek, Lacmo, Fish a Bogy, a později i New, kam kromě Piano33 a Bogyho přišel ještě Tim.

Novější ostravské graffiti

Ve stejné době se writer Psycho spolu s Graffiti Boys pokoušel položit základy brněnské scény. Místní autoři ale brzy prohlédli jejich pozérství a rozhodli se, že si raději založí vlastní crews. Slovo dalo slovo a po Brně se začaly prohánět ODA a COA, v jejichž jménu po moravské metropoli stříkali například Himel, Naym nebo Veut.

Brněnský piece

Brzy nato si ovšem Praha prošla malou revolucí. Zánik TCP a zhoustlá atmosféra v DSK předznamenaly příchod NNK, kam patřil V518, Bloet, Pois, Rake, Scarf, Puze, Ria, Ash, Babes, Elvis a Nerz. A jako každá revoluce byla i tato spojena se silným radikalismem. NNK si postupně vybudovali ještě ortodoxnější pověst, než jakou mívali TCP. Jejich jedinečné piecy si dovolil přemalovat jen málokdo. Všichni se totiž obávali případných následků. Pohoda a lehkost původních writers byla tatam. Pro tyto ostré hochy se graffiti stalo náboženstvím.

Piece od V15 z éry NNK

NNK se chtěli odlišit od všech ostatních pražských autorů, které většinou pokládali za toye a umělecké diletanty. Kromě toho, že se chtěli stát největší graffiti autoritou hlavního města, se snažili také vypěstovat i vlastní ryze pražský styl. Za vzory si zvolili Dortmund, Kodaň a jiná severnější města. Mnozí členové NNK navíc kromě hip hopu ještě ve velkém poslouchali metal a dnes přiznávají, že je při tvorbě inspirovala také loga jejich oblíbených kapel. Podobně jako Němci se i Pražané zaměřili na tvary písmen, které však byly na rozdíl od spíše oblých berlínských fontů ohraničeny ostrými rovnými hranami. Pražský styl se nakonec uchytil a rozšířil do všech českých měst, čímž si v podstatě vydobyl místo po boku ostatních světových stylů.

Berlínský (nahoře) versus pražský styl (dole)

Po čase náhle stagnující NNK vystřídali zase o něco fanatičtější ABX, kam přešli V518, Scarf, Pois a Ash. V Praze přibývaly další a další crews jako RTW, CK, 7SI, WHS a NSB. Výraznější pak byli například NTS, kde začínal Kalifornií ovlivněný Pasta Oner, a BGH zahrnující jména jako Bloet, Lafor, Superkoks, Domino a Indy, ze kterých se časem stali ZCIFI – k nim se poté přidal Chime, Jack, Each, Just, Sohe a Wich. Vše nakonec vyústilo ve fúzi ABX, DSK a ZCIFI nazvanou NUT.

Piecy od Sweba a Pasty Onera z NTS

Graffiti srazy ať už lokálního nebo celostátního charakteru se jenom hemžily starými i novými writers a scéna se rozrůstala o stovky dalších. Místní autoři začali oplácet laskavost zahraničním tvůrcům, kteří je na přelomu dekád naučili malovat, a sami vyjížděli na spanilé jízdy po Evropě a Spojených státech. V518 a Pois se ke konci devadesátých let rozhodli nastupující generaci o graffiti vzdělávat za pomocí workshopů v pražském squatu Ladronka, ze které vzešel mimo jiné writer Mosd. V roce 1998 vyšlo první číslo magazínu Terorist, čímž graffiti scéna získala i své oficiální periodikum. Svazek českého graffiti a hip hopu pak následně utvrdil úvodní ročník mejdanu Kick the Shit v klubu Roxy.

Magazín Terorist

Konec zlaté éry a současnost

Nic ale nemůže trvat věčně a i na českou graffiti scénu se přiřítila mračna v podobě zmíněného zákonu č. 139/2001 Sb. Ten však představoval až samotné vyvrcholení represe graffiti, o niž se veřejnost snažila de facto od chvíle, kdy Ostravu poctil první Maniacův podpis. Příchod bezpečnostních zařízení a kamer ztížil život nejednomu writerovi. Zpočátku se o likvidaci pražských zabezpečovacích bariér starala například skupina The Nobel Terrorist (TNT) ve složení Oak, Adis a Wish, ale i ta byla na pozdější systémové upgrady krátká.

Writeři si už nemohli dovolit jen tak přijít, posprejovat celý vagón a zmizet. Každá akce si vyžadovala přesný plán a načasování. Adrenalin z tvorby vystřídal adrenalin z možného dopadení. Mnozí původní představitelé scény se tak raději obrátili na legální zdi nebo graffiti opustili úplně. Vysoké tresty a hrozba vyhazovu ze škol nebo zaměstnání jim za to zkrátka nestály.

Nové talenty však ani taková ohrožení neodradila. Na český oldschool částečně navázala Crew Against People (CAP), ve které působil kromě výše uvedeného Mosda také Bleze, Crap, Dize, Tron, Kto a Masker. Za zmínku stojí i newschoolovější formace jako BNR, RBK, GNK, CMR, IMD, IIG, MHA, KSC, TOP, FT, 33DESIGN, IR, TSU, PWR, T2B, PST, MTR…

Piece od Mosda z CAP Crew

S příchodem 21. století se k nám dostal street art, který se od písma odvrátil a soustředil se na obraz. Nový styl zaujal i některé writers, kteří kvůli němu od graffiti mnohdy zcela upustili. Jiní se vydali cestou grafického designu nebo podobné umělecké tvorby. Posluchači hip hopu mohli mezi zmíněnými autory rozpoznat jména jako Indy a Wich, Lafor, V518 a Orion (PSH), kteří o graffiti rapují například na „Zpátky do dnů“ či „Smíchov-Újezd“, nebo Sifon a Lela (WWW), kteří graffiti zmiňují v písni „Noční můra“.  Zoom a Root z CSA zase skončili ve skupině Ztohoven a Pasta Oner s Pointem dnes patří k nejvyhledávanějším českým umělcům.

A graffiti žije dál! Ačkoliv se dnes již netěší takové oblibě a volnosti jako před více než dvaceti lety, své fanoušky má nadále. Pravé writers totiž nezastaví ani vězení, ani vysoké finanční pokuty. Pouliční graffiti nikdy nebylo pro každého a dnes to platí dvojnásob. A pro ty, kteří se neradi skrývají, jsou tady pořád legály a zakázky, které se většinou týkají průmyslových ploch a dopravních koridorů.

Výzdoba pražské MeetFactory

Uvědomuju si, že tento článek nezahrnuje zdaleka všechny a vynechává i některá velká lokální jména z krajských měst a podobně. Pokud bych ovšem měl zmínit opravdu vše, tak by tato stručná historie graffiti jaksi pozbyla na své stručnosti. Pokud vás tato tématika zaujala a chcete se dozvědět víc, doporučuju si přečíst českou knihu In Graffiti We Trust (2006) nebo si poslechnout staré díly pořadu Pasta Point Rádia Wave.

Mohl bych dodat ještě nějaké informace o současných writerech, ale neudělám to. Neudělám to ze stejného důvodu, proč jsem u žádného z uvedených autorů ani nezmínil jejich občanská jména, ani nezveřejnil jejich fotografie, ačkoliv jsou mnohdy veřejné známé a snadno dohledatelné. Přestože mnozí z nich toužili a touží po tom zanechat svůj podpis, existuje důvod, proč tak činí pod přezdívkou. Tváři v tvář zákonu je totiž anonymita vším. Proto vás žádám, jestli někdy někoho zahlédnete, jak sprejuje na zeď, a nepůjde o žádnou staletou památku, náhrobek nebo čerstvě natřenou fasádu rodinného domu, nechte jej na pokoji. Protože kdo si tvoří, nezlobí – a za tím si stojím.

Autor: Petr Uram

×
×

Cart