Sára Geverstein Pospíšilová

*1999
Rodným příjmením Pospíšilová, srdcem a duší však Geverstein po mamince. Studuje divadelní teorii a kritiku na DAMU, zároveň se aktivně věnuje praktickému divadlu. Většinu času píše prózu a divadelní scénáře, trpí však velkou vášní pro surrealistickou a poetistickou poezii, které zůstává i po mnoha letech věrná. Má ráda koňakové špičky, absurditu všeho druhu a v devadesáti devíti procentech případů ji potkáte s buřinkou na hlavě.

Pár důvodů, proč jíst ryby aneb Návod, jak se neztratit na moři

Pár chvil poté, co začala křehká bárka soupeřit s dravým mořem, vzpomněla si námořnice Perduta Marinaio na onen poklidný den, kdy jako malá seděla na pláži se svým bratrem, který s ohromnou horlivostí požíral tři makrely. Malá Perduta se s hrůzou v očích dívala na svého o třináct let staršího bratra, kterému už smrt bratrsky klepala na rameno, a nedokázala se zbavit pocitu, že její bratr za pět neděl zmizí někde hluboko v moři. Durante byl sličný mořeplavec, obdařen nadpřirozeně silnýma rukama, které dokázaly lámat lodní stěžně. Duši měl naopak z porcelánu. Víc než to, však Perdutu vždycky fascinovala ona skutečnost, s jakou vervou umí Durante konzumovat ryby. Nechápala, jak jich může v bratrovi tolik zmizet.

„Nechceš?“
„Nechci.“
„Ani kousek?“
„Kdybys celé dny necoural po moři, tak víš, že nemám ryby ráda,“ odsekla mu    Perduta a s nasupeným pohledem naštvaného dítěte složila své ruce na prsa.
„Když nebudeš jíst ryby, přijdou si pro tebe mrtví námořníci. To ví přece každý.“
„Nerozum!“
„Cožpak jsem ti nikdy neříkal o mém příteli, kterému se to stalo?“
„Tomu nevěřím, Durante.“
„Nikdy jsem ti neříkal o Aeneisovi? Byl to přítel věru statečný, ale ryb se stranil, jen co je pravda. Nejedl je a…“
„Asi měl pádný důvod, proč je nejedl.“
„Nepřerušuj, Perduto. Abych celý příběh osvětlil, musím ti zprvu povědět o jedné dávné pověsti, která praví, že námořníci, kteří se vydají na moře, musejí před svou plavbou sníst alespoň tři ryby. Jinak je na moři potká neštěstí.“
„To je ale hloupost,“ zasmála se Perduta a opřela své ruce o roh stolu, aby mohla svého bratra pozorněji poslouchat.
„Aeneis se tomu taky smál a říkal, že je to hloupost. Když nastal první den, kdy se měl jako opravdový námořník vydat na moře, všichni ho přemlouvali, aby popřel svou nelibost k rybám a vzal si alespoň kousek. Odmítl. V tu chvíli udeřil do kostelní věže blesk a jeho matka, ctihodná Stařena Portinari, se dvanáctkrát pokřižovala. Nechtěla nás na moře pustit. Aeneis ji odbyl mávnutím ruky a dal příkaz k vyplutí. Pluli jsme šest dní a moře se zdálo nekonečnější než kdy jindy. Nebe bylo celou cestu temné a sílící vlny se leskly v barvách temného obsidiánu. Měl jsem z toho pochopitelně špatný pocit, protože jsem takto rozzlobené moře nikdy nezažil. Byla to cesta peklem a očistcem zároveň. Tušil jsem, že za vše může Aeneisova lhostejnost. Bylo jen otázkou času, kdy nás moře pohltí. Devátý den naší pouti nastalo to nejhorší. Vlny sahaly až k branám nebeským, moře tančilo s bílými plachtami, vítr křičel a my věděli, že naše loď se brzy potopí. Oba jsme ji proto opustili a nasedli na malou bárku v domnění, že na ní bude bezpečněji. Pár mil jsme namáhavě veslovali do neznáma, než se kolem nás začaly srocovat zvláštní bílé postavy. V tu chvíli mi to došlo. Byli to mrtví námořníci, kteří chtěli Aeneise stáhnout do moře, protože bažili po živých duších. Věděli o tom, že Aeneis nejí ryby. Vycítili to. Kdyby je jedl, mysleli by si, že on sám je rybou a nechali by nás ve smíru plout dál.“

„Teď už ti nevěřím ani nos mezi očima, Durante.“
„Opravdu, věř mi. Kdybych nejedl ryby, přijdu té bouřlivé noci o život. Opravdu si nedáš?“
„Já už jsem veliká, mě pohádkami nezastrašíš.“
„Ale pamatuj si to,“ usmál se Durante na svou sestru a vhodil kostru jedné z makrel do vody.

Ještě toho večera, kdy se Perduta dozvěděla o prazvláštní cestě jakéhosi Aeneise, zahlédla svého bratra, jak odplouvá na moře. V tu chvíli ještě netušila, že jej vidí naposled. Zahleděla se na modrou planinu a v mysli jí promluvil jakýsi zvláštní hlas, který ještě nikdy předtím nezaslechla. Ten hlas ji volal na moře a položil jí zvláštní otázku, která se tázala na to, kým je. Kým je, když se dívá na moře.

Ona otázka, která ji pak trápila dalších třináct let, se jí v mysli vynořila právě v ten moment, kdy na své bárce vplouvala do nehostinných mořských peřin a pocítila na svých prsou zvláštní a tíživý pocit. V tu chvíli si Perduta uvědomila, že se nejspíš opravdu oné historce o bárkách smát neměla. Nejspíš už však bylo pozdě.

„Kým jsi, když díváš se na moře? Kým jsi, snažíc se srovnávat s nekonečností? Ve vlnách všech moří skrývá se až přílišná moc osudu. Kráčíš tiše a to moře v tobě se tiše bouří. Dme své vlny snažíc se dosáhnout povrchu. Zmítáni ve svém vlastním šílenství, leháme si do hrobů a ani netušíme, že mrtvými jsme byli už dávno před vlastní smrtí,“ znělo jí neustále v mysli a ona vzpomněla na svého bratra, který s neoblomnou horlivostí vesloval v nehostinných mořích její mysli. Proti moři se nedá bojovat. Skrývá se v něm až příliš velká a tajemná síla, které porozumí jen pár vybraných. To moře, které se ve své hlubokosti podobá lidské duši, je tajemné jako sama podstata života, která je nám mnohdy skrytá pod náporem šedivých vln.

Loďka Perduty Marinaio vášnivě vplouvala do vodních valů, jejichž pěna vypadala jako svatební šaty smrti. A možná, že to ani pěna nebyla, protože podíval-li by se člověk lépe, mohl v moři zahlédnout něco zvláštního, co připomínalo lidská těla. A zda to byli opravdu lidé, či jen přeludy fantazie, to sama nedokázala odhadnout. Perduta Marinaio se musela usmát, neboť věděla, že ji čeká cesta skrze peklo.

 

×