Dvojice předchozích filmů režiséra Roberta Eggerse Čarodějnice (2015) a Maják (2019) získaly bezmála kultovní status. A není se čemu divit – díky povedené kombinaci originálního námětu, těžkotonážní atmosféry, mystiky a do posledního detailu promyšleného audiovizuálního hávu se jedná o jedny z nejvýraznějších amerických snímků poslední dekády.

Do třetice všeho dobrého

Hororová „folktale“ Čarodějnice i schizofrenní Maják, obojí mnohovrstevnatá a zejména obrazově vypiplaná díla, navíc výborně obsazená, tak rozhodně nezapadla a zaslouženě získala pozornost nejen filmových nerdů, ale pronikla i k mainstreamovému publiku. Nakolik je to díky skvělému marketingu distribuční společnosti A24 nechám na vás, pravdou však je, že s Eggersem si tahle mašina na artovky sedla náramně a Seveřan je jejich již třetí spoluprací. Dost možná ale na nějakou dobu poslední. I ten nejlépe namazaný stroj se totiž občas zadrhne a vzájemné spojenectví dost možná narazilo na své limity.

Herec a režisér: Robertové Pattinson (v lacláčích) a Egger (s brýlemi) při natáčení filmu Maják

Po úspěchu prvních dvou snímků si mohl Eggers vyhodit z kopýtka a jako jejich nástupce natočit severskou řežbu za (odhadovaných) 90 milionů dolarů. Nutno dodat, že oba předchozí filmy stály naprostý zlomek této částky. Na následujících řádcích si povíme, proč je Seveřan, navzdory kvalitám srovnatelným se svými předchůdci, odsouzen být tím nejméně úspěšným Eggersovým dílem.

Řežba s přesahem nebo přestylizovaná onanie?   

Reklamní kampaň Seveřana mě zklamala, a tak jsem od něj raději moc neočekával. Když jsem pak zjistil, že víceméně všechny záběry z průměrného traileru se odehrají v prvních 10 minutách, byl jsem velmi příjemně překvapen. Opravdu, v kině dostanete nakonec něco úplně jiného, než předestíraly nudné ukázky nebo až hloupě vypadající plakáty. Sága rozdělená do několika kapitol podle místa, kde se zrovna odehrává, nenabízí jen prostý příběh o pomstě a pár výtečně natočených bitek, pod jejím povrchem se toho skrývá více, než by se mohlo na první pohled zdát.

Samotný příběh je prostý jako lidstvo samo – mladý Amleth se stane svědkem bratrovraždy svého otce, krále Aurvandila. Je nucen uprchnout, a přitom přísahá pomstu, která je celý film jeho hnacím motorem. Po časovém skoku zhruba 20 let se potkáváme s dospělým Amlethem, který s dalšími vikingskými nájezdníky pustoší slovanské vesnice kdesi na východě. Právě tam se dozvídá, že se královrah (a zároveň jeho strýc) Fjölnir usídlil na Islandu. Jeho cesta za odplatou tak začne nabírat na obrátkách. Toť jednoduchá synopse úvodních minut této strhující řežby.

Výpravný setting kouká z filmu každým coulem

Jak ubíhá stopáž, začíná stále více prosakovat režisérova inspirace v Shakespearově Hamletovi. Hlavní hrdina nemá jen velmi podobné jméno, ale také jeho pronásleduje duch otce, který jej nabádá ke krvavé pomstě. Nebojte se, nejedná se o žádnou do oči bijící parafrázi – rozdílů mezi látkami je celá řada, stejně tak ale paralel. V některých scénách mě osobně potěšila lehká divadelní stylizace (např. monolog k meči po prvních nočních jatkách na Islandu), Eggers však podobnými oslími můstky šetří a jestli něco využívá na maximum, jsou to krásné záběry majestátné přírody (podtrhují bezvýznamnost tehdejších lidských životů) a poeticky natočená jatka (dočkali jsme se i několika vybroušených long takes).

Island, Irsko, Severní Irsko poskytly filmu tolik potřebné a dechberoucí přírodní kulisy.

Ano, režisér zkrátka nezapře dobře známou skutečnost, že se dříve živil jako set designer. Obrazová bohatost některých scén tak vyráží dech. Od černobílého Majáku se Eggers přeorientoval na daleko kýčovitější kompozice, nic jiného bych ale ostatně v severské báji o odplatě nečekal. Ačkoliv je snímek plný scén s rozmáchlými exteriéry a desítkami postav, ty nejsilnější momenty přicházejí v daleko skromnějších podmínkách. Nejvíce si tak nakonec zapamatujete v chýši vedený rozhovor dospělého Amletha s matkou nebo detaily na hrdinovu tvář plnou hněvu.

Lidská bezvýznamnost a tendence opakovat stále ty samé chyby. Plus všudypřítomné duchovno, které lidem vysvětlovalo smysl jejich existence a určovalo ráz jejich životů. 

Právě tak by se dalo shrnout podprahové poselství Seveřana.

Eggers na tato témata odkazuje po celou dobu snímku, zároveň však není zbytečně konkrétní. Nadpřirozené jevy se zde objevují se stejnou samozřejmostí jako useknuté hlavy, divák však přesto tuší, že se jedná jen o jakousi hru – ukázku tehdejší reality, kdy vše nevysvětlitelné bylo dílem bohů a sny hrály zásadní význam. Souboj s nemrtvým strážcem meče je tak s největší pravděpodobností jen další Amlethovou představou a metaforou pro jeho osudové rozhodnutí. Právě v tom shledávám největší sílu snímku – ačkoliv sledujeme historickou řezničinu podobnou kultovní 300: Bitva u Thermopyl, po zhlédnutí (pokud tomu dáte šanci a necháte film trošku povyrůst) ve vás zůstane víc než vzpomínky na stylové cákání krve. Eggers se opět vrací ke svým oblíbeným tématům náboženství, izolace a zejména zvrácenosti a ješitnosti lidského druhu.

Herecké obsazení na výbornou

Potěšil rovněž casting, Skarsgard je sympaťák, a i když není těžké si v roli hlavního hrdiny Amletha představit i jiné blonďaté svalovce, svou roli zvládl se ctí a rozhodně to v jeho podání není jen přehlídka vypracovaných břišních svalů. Ethan Hawke jako jeho otec, zavražděný král Aurvandil, Willem Defoe jako věštec nebo Björk jako slovanská čarodějnice dostali jen velmi málo času – i díky jejich výkonům však tyto epizodní role rozhodně nezapadly a tvoří pevné pilíře rychle ubíhající story. Vyzdvihnout bych chtěl ale zejména výkony Anny Taylor-Joy jako Amlethovy milé Olgy a Claese Banga v roli jeho strýce a úhlavního nemesis Fjölnira. Jako castingový omyl tak působí pouze obsazení Nicole Kidman do role královny matky. Chápu, že si tak Eggers pravděpodobně splnil jeden ze svých snů, ale její botoxová tvář působí v jinak relativně věrohodném historickém filmu jako pěst na oko. Ale co by to bylo za filmového diváka, kdyby neuměl přijmout nějakou tu ránu. Stojí to za to, obzvlášť pokud vás baví historie.

Verdikt

Tak kde je tedy problém? A je vůbec nějaký? Pokud od Seveřana čekáte film roku, velkou událost, která změní tok dějin kinematografie, jste samozřejmě úplně mimo. Nakonec i v rámci onoho tolik proklamovaného studia A24 letos vyšel minimálně jeden snímek, který jej překonává (Everything Everywhere All at Once) a v bohaté celosvětové produkci bychom našli celou řadu výjimečnějších podívaných. Seveřan je však po dlouhé době vysoko rozpočtovým historickým filmem, který vznikal bez větších kompromisů, což je při dnešní studiové politice samo o sobě výjimečným počinem, který se navíc dost možná nebude jen tak opakovat.

Pokud na začátku filmu uvidíte toto logo, můžete čekat kvalitní podívanou.

Tržby z kin totiž zatím nejsou žádná sláva. Proto si dovolím apelovat – kašlete na hejty, nečekejte zázraky a zajděte si na to. Eggers si to díky své odvaze a skvělému oku jednoznačně zaslouží. V Seveřanovi jsme dostali v prvé řadě historický biják ostrý jako čerstvě nabroušená vikingská sekera, v druhé řadě pak trochu té filozofie a existencionalismu. A já si nemohl přát víc. Největší „chybou“ epického díla je tak paradoxně jeho rozkročení mezi artem a mainstreamem, které zapříčinilo, že se na něj nehrnou diváci blockbusterů ani zarytí fanoušci umělecky hodnotnějších filmů. Za mě si ale zaslouží uznání právě i za to, jak mezi oběma póly balancuje.

Filmu dávám poctivých 7 z 10 vytvarovaných břišáků. 🏋️‍♂️

Stopáž: 136 minut

P.S. Jako další film chystá Eggers remake klasického Drákuly. Těšíte se?

Autor: Jan Dvořák