Jak to bylo doopravdy se skinheady: Od Jamajky až po Daniela Landu

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Na začátku června se Facebook v reakci na protesty a nepokoje v USA rozhodl plošně zablokovat účty, stránky a skupiny, které podle zásad komunity propagují rasismus. V rámci urychlení procesu „korporátní ideové očisty“ se administrátoři sociální sítě soustředili především na potírání údajně negativního jazyka. Zaměřit se ovšem pouze na klíčová slova a nebrat v potaz celkový kontext představuje téměř zcela jistou cestu do cenzorních pekel. Příkladem za všechny se stalo právě hnutí skinheads.

Ve společnosti již dlouhodobě panuje přesvědčení, že skinhead se rovná neonácek, holá hlava, fotbalový chuligán a bůh ví co ještě. Podobných polopravd koluje o této subkultuře neuvěřitelná spousta, čemuž přispívá také mediální vyobrazení skinů jako rasistické sebranky, která nejde pro ránu daleko. Jaká je ale pravá povaha celého hnutí a proč je jeho pověst natolik očerňována? Abychom na tyto otázky nalezli odpověď, musíme se společně vydat někam, kde byste prapůvodní kořeny skinheads nejspíš vůbec nehledali – na Jamajku…

Ska, ska, ska

Ačkoliv se to tak na první pohled nemusí zdát, Jamajka je jednou z nejdůležitějších kulturních kolébek 2. pol. 20. století. Místní sound systémy, tedy hudební sestavy DJ pultů, reprobeden a doprovodných MCs, předznamenaly a významně ovlivnily nejen hip hop, ale i prakticky všechny proudy elektronické hudby. Lokální hudební styly jako ska, rocksteady a reggae ovládly celý svět, a to ani nemluvím o rastafariánské módě, konopí a subkultuře rude boys. Nicméně to bych předbíhal.

V 50. letech minulého století se na Jamajku dostaly první nahrávky amerického rhythm and blues (R’n’B). Desky umělců jako Fats Domino či Barbie Gaye se ozývaly ze sound systémů po celé zemi. Tento žánr však brzy začal nahrazovat rychlejší a tvrdší rock and roll, který se ale Jamajčanům příliš nezamlouval. Místní interpreti se proto rozhodli, že budou ve stylu R’n’B skládat vlastní hudbu. Postupně ovšem do svých skladeb přidávali vlastní prvky inspirované karibskými hudebními styly mento a kalypso. Dechové nástroje jako trubky, pozouny a saxofony tak získaly na větší důležitosti. Písně se hrály v rychlém kolísavém synkopovaném rytmu, který se udržoval elektrickými klávesami a sekaným hraním na kytaru. A právě rytmický a úderný zvuk strun, který některým zněl jako: „Ska, ska, ska,“ dal název celému novému žánru.

The Skatalites

Mezi jamajské průkopníku ska se řadili například Prince Buster, The Skatalites či Millie Small a její proslulá cover verze songu od Barbie Gaye „My Boy Lollipop“ (u nás známá v podání Yvonne Přenosilové jako „Mně se líbí Bob“). I přes svůj energický a pozitivní náboj mělo ska nicméně i poněkud temnou stránku.

Prince Buster, průkopník jamajského ska

Tou byli rude boys, někdy také přezdívání jako rudie, rudi či rudy. Mnozí jamajští mladíci se v šedesátých letech inspirovali v oděvu amerických gangsterů. Nosili černá saka, kalhoty, klobouky, sluneční brýle, kšandy a krátké kravaty v kombinaci s bílými košilemi a krátkými účesy s výraznými kotletami.

Typický jamajský rude boy

Rude boys se ale gangsterům podobali nejen stylem oblékání. Dalším označením pro rudies bylo totiž i „dance hall crashers“. Skupiny mladých mužů navštěvovaly taneční sály, kde se hrálo ska – mnohdy jen aby se tam dopouštěly výtržností a ničily vybavení sound systémů a kapel. Toho dokonce začali využívat i někteří hudebníci a producenti, jež rudies najímali, aby likvidovali žánrovou konkurenci. Jamajka v té době trpěla velkou nezaměstnaností a chudobou, což podobné zločinné podhoubí jenom podporovalo. Mnozí rude boys však měli místní situace už plné zuby, a proto se vydali do země, na níž Jamajka v roce 1962 získala nezávislost – do Spojeného království.

Teddy Boys a mods proti rockerům

Rude boys dorazili do Velké Británie přibližně v době, kdy na britských ostrovech probíhala válka dvou subkultur – mods a rockerů. Obě hnutí přitom vycházela ze stejného základu, kterým byli Teddy Boys. Tito milovníci amerického rock’n’rollu se odívali do obleků a kabátů, ke kterým nosili vázanky, semišové boty a barevné ponožky. Napomádované vlasy po vzoru zámořských idolů byly samozřejmě povinností. Jejich dívčí protějšky zvané Teddy Girls si zase zakládaly na barevných šatech s delšími sukněmi a vlasy svázanými do copů.

Teddy Boys po boku s Teddy Girls

Tato subkultura se v padesátých letech dostala i do Československa. Její vyznavači se u nás nazývali páskové (perfektním ohledem za tímto obdobím je český filmový muzikál z roku 1993 Šakalí léta). Pásky s Teddy Boys také spojovala láska k mládežnickým výtržnostem, čímž se stali trnem oku tehdejšího establishmentu. Na konci padesátých let však došlo k rozkolu. Elegantní Teddy Boys vytlačili hrubí rockeři se svými koženými bundami, otrhanými džíny a těžkými botami. Rockeři si totiž velmi oblíbili kulturu motorkářských gangů. S jejích předchůdci je ale spojovaly účesy plné pomády a rock’n’roll. Jejich drsná vizáž poté časem ovlivnila britské punkery.

Motorkářský gang rockerů

Obleky a kabáty se nicméně ze šatníků anglické mládeže úplně nevytratily. V tomto ohledu na Teddy Boys navázali mods tedy modernisté, které bychom mohli označit za takové hipstery přelomu padesátých a šedesátých let. Členové subkultury si ujížděli na jazzu, R’n’B, italské módě, uměleckých filmech a módních amfetaminech, pod jejichž vlivem se dopouštěli natolik neuvěřitelných tanečních kreací, že je proto mnozí dodnes považují za předchůdce stylu breakdance.

Mods si za svůj symbol zvolili terč v barvách britské trikolóry, který během světových válek používalo francouzské a anglické letectvo, aby jejich piloti dokázali odlišit své spojence od letadel nepřítele. Trojbarevné logo pak převzali i někteří výrobci oblečení pro mods a skinheads, což z terče učinilo nesmrtelnou připomínku kořenů obou hnutí.

Legendární poznávací znamení mods a tradičních skinheads

Zatímco Teddy Boys a rockeři představovali do jisté míry vzpouru proti konvencím, mods se svými obleky šitými na míru, zelenými baloňáky, krátce střiženými vlasy a skútry působili skoro až úsměvně konzervativně. Rock’n’roll a subkulturu, která je obklopovala, považovali za čisté buranství, což jim ale nebránilo i tak poslouchat rock and rollové kapely, které buď otevřeně podporovaly, nebo se alespoň v jejich duchu stylizovali – jako The Who, The Beatles, The Small Faces či později The Jam. První jmenovaná skupina dokonce hnutí složila neskutečnou poctu, když její ikonografii využila pro potřeby své druhé rockové opery Quadrophenia (1973), na jejíž motivy by v roce 1979 natočen i stejnojmenný film.

Klasičtí mods na skútrech

Rozbroje mezi mods a rockery vedly často k násilným potyčkám, o kterých britská média hojně pojednávala, aby alespoň částečně odvedla pozornost od špatné ekonomické situace v zemi. Konec šedesátých let však do Velké Británie zavál i subkulturu hippies, jež na mír, lásku a psychedelické drogy nalákala i mnohé mods. Jiným ale neuhlazenost a pokrytecký aktivismus hipíků začal lézt pěkně na nervy, a proto hledali životní alternativu. Tehdy se tak poprvé střetly cesty bývalých mods a nově příchozích rude boys.

Vzestup a pád prvních skinheads

Ačkoliv byly mezi mods také děti z lepších rodin (tzv. peacock nebo smooth mods), kterým nedělalo problém utrácet za poslední módu – jejich řady tvořili převážně členové dělnické třídy, kterým po čase začalo snobství celé subkultury vadit. Tito odpadlíci se začali nazývat hard mods. Jejich nový způsob oblékání byl prakticky totožný s tradičním oděvem prvních skinheads. Nejzásadnější vliv však měli na nové hnutí právě jamajští rude boys, protože představili hard mods ska a z něho se vyvinuté žánry rocksteady a reggae.

Rocksteady představovalo de facto zpomalenou verzi původního ska, kdežto prvotní early reggae zase rocksteady lehce zrychlilo, celý rytmus ještě více rozhoupalo a značně omezilo dechové nástroje. Exaktně však jednotlivé žánry mnohdy rozlišit nelze a většina jamajských early reggae interpretů jako Toots and the Maytals, Jimmy Cliff a Bob Marley and the Wailers hrála během své kariéry písně, které by se daly zařadit do všech tří stylů.

„Bílí hard mods a černí rudies pracovali ve stejných továrnách a potkávali se spolu na ska a reggae akcích, což mezi nimi utvořilo zajímavé bratrství, jež vyústilo ve zrození jedinečné subkultury.”

Členové hnutí skinheads z řad černochů

Skinheadi byli hrdí na svůj dělnický původ (a ne na svou rasu, jako některé pozdější odnože), což se projevilo i na jejich stylu oblékání. Těžké kanady a legendární obuv značky Dr. Martens představovaly poznávací znamení pro všechny pořádné skiny, stejně jako kšandy, polokošile od Fred Perry, košile od Ben Sherman a plísňáky. Ačkoliv by tomu jejich jméno nasvědčovalo, tak prapůvodní skinheadi nikdy neměli zcela vyholené hlavy, ba spíše nosili po vzoru rude boys účesy střižené na ježka, občas s výraznějšími kotletami. Krátké vlasy znamenaly nejen protest proti vlasatým hipíkům, ale byly především praktické pro vykonávání dělnických profesí a případné pouliční rvačky. Názorově se tradiční skini pohybovali v ryze apolitické a antirasistické rovině a jako úplně první ze zmíněných subkultur se dokonce vymezovali proti drogám (tedy kromě alkoholu).

Původní skinheads v kontrastu s hippies

Brzy se mezi skinheads objevily i první dívky, které buď kopírovaly módu mužů, nebo raději nosily krátké sukně a síťované punčochy. Velmi specifický byl jejich účes, kterému se přezdívalo Chelsea.

Skinhead girl s Chelsea

I tato subkultura se však postupem času začala tříštit. Důvody se různily… Některé skupiny skinheadů se daly na zločineckou dráhu, což vedlo k častým násilným střetům. Poprvé se mezi členy hnutí objevily i náznaky rasismu a xenofobie, když bílí i černí skini bok po boku útočili na pakistánské přistěhovalce v domnění, že jim imigranti kradou práci a bydlení (což je trend, který se ještě bude opakovat). Velký počet skinheads se přidal k fotbalovým ultras a hooligans. Jiní se zase odvrátili od dělnického zevnějšku a vyměnili jej za elegantnější oděv a delší vlasy, čímž se mnohdy v podstatě navrátili ke stylu mods. Těmto upravenějším skinům se přezdívalo suedeheads či smoothies, zatímco jejich primitivním chuligánským protějškům se neřeklo jinak než boot boys.

Jedinečný styl suedeheads a smoothies

Návrat skinů a první projevy neonacismu

Na začátku sedmdesátých let byste tak už nikde o klasického skina nezavadili. Vše se ale změnilo s britskou punkovou explozí. Jestliže původně skinheads vzniknuli z části jako protireakce vůči hippies, tak si jen představte, jak druhá vlna skins reagovala na příchod pozérských pankáčů. Říct ovšem, že se skinheadi vůči punk rocku vyloženě vymezovali, není tak úplně pravda. Naopak velké množství z nich si primitivní náboj nových kapel oblíbilo natolik, že po jejich vzoru založili vlastní hudební žánr, který nazvali podle klasického anglického dělnického pozdravu Oi! Některé kapely jako Sham 69 a Cock Sparrer tak hrály kombinaci punku a Oi, zatímco skupiny jako Cockney Rejects, 4-Skins nebo The Business se zaměřily především na své fanoušku z řad skinů.

Obal kompilace songů skinheadských kapel příhodně nazvaný Oi! The Album (1980)

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došlo také k něčemu, co nikdo ze skinheadů nečekal. Členové kapely The Specials založili label 2 Tone Records a spolu se skupinami jako Bad Manners, The Beat, The Selecter a Madness se jim podařilo navrátit ska a rocksteady do britského mainstreamu.

Ačkoliv podstatnou část jejích repertoáru tvořily covery jamajských klasik, tak většina z nich slavila u posluchačů takový úspěch, že své původní vzory úplně zastínily. Legendární logo nahrávací společnosti navíc kromě kreslené postavičky rude boye obsahovalo i černobílý kostičkovaný vzor, jež pro mnohé symbolizoval původní ideu harmonie mezi černými rudies a bílými skins.

Logo labelu 2 Tone Records

Bohužel ne všichni skinheads však tento pohled na věc sdíleli. Revival subkultury na začátku osmdesátých let s sebou kromě tetování a bomberů přinesl ještě jednu názorovou větev, jež naneštěstí odkazovala k násilné xenofobní minulosti některých členů hnutí. Mezi přívrženci britských nacionálních a ultrapravicových stran a organizací jako The National Front či The British Movement se začalo objevovat čím dál tím více skinheadů. Neonacisté pro nábor přívrženců používali stejné argumenty jako všechna ur-fašistická uskupení. Využili špatné hospodářské situace a nezaměstnanosti mezi dělnickou třídou a za všechny společenské problémy vinili menšiny a imigranty.

V čele britské kulturní white power obrody stál Ian Stuart Donaldson se svou kapelou Skrewdriver, jejíž hudba se stala inspirací pro všechny podobně smýšlející jedince po celém světě. Donaldson sice svůj politický aktivismus považoval především za boj proti komunismu, nicméně jeho texty o národní hrdosti, Vikinzích, rytířích a zlých sionistech jistě našly úrodnou půdu u mnohých neonacistů.

Obal alba Skrewdriver jménem White Rider (1987). Že by se tady někdo inspiroval?

Absolutní ideový rozkol a skinheads proti rasismu

Spolu s anglickým punkem se do Evropy a Ameriky v osmdesátých letech rozšířila i subkultura skinheads. Spíše než hodnoty tradičních skinů se nicméně bohužel ve světě rozmáhaly myšlenky holohlavých neonacistů neboli boneheads.

V USA přijala rasistická uskupení módu a styl white power skinheads velmi rychle za své. Organizace jako White Aryan Resistance a později Hammerskins se považovaly za přímé následovníky Ku-klux-klanu, kteří v podstatě jen vyměnili bílé kukly za vyholené lebky, kšandy a kanady. Absolutní překroucení původních stanovisek a základů hnutí skinheads záhy vyvolalo u ostatních členů subkultury prudkou reakci.

Hajlující white power mládež

Část skins si usmyslela, že nejlepší způsob jak bojovat proti ultrapravici je přidat se na stranu ultralevice. Názorová větev označovaná jako red skins, sdružovaná například pod hlavičkou Red and Anarchist Skinheads (RASH), se otevřeně hlásila k dělnickému původu skinheads a kromě boje proti neonacismu také prosazovala socialistické, komunistické či anarchistické ideály.

Spíše apolitičtí, ale přesto silně antifašističtí byli členové Skinheads Against Racial Prejudice (SHARP), kteří nejen navazovali na klasickou subkulturu skinheads, ale zároveň aktivně a často velmi násilně s neonacisty a white power skins zápolili.

Skinheadi jednotně proti rasismu

Mnohé skinheads však věčné politikaření vůbec nezajímalo a pouze se jim zamlouvala móda a hudba, které s hnutím souvisí. Tito lide se pak většinou považovali za tradiční neboli Trojan skins, přičemž jejich název odkazoval na Trojan Records, britskou nahrávací společnost zaměřenou na ska, rocksteady a reggae.

Symbolická Trojan helma po vzoru oblíbeného labelu

Démonizace skinheadů

Oficiální zdroje informací nicméně takto celistvý obrázek o skinheads nikdy nepodávaly. A proč taky. Stačilo zpozorovat několik holých hlav ať už mezi fotbalovými ultras nebo rovnou na demonstraci se svastikou na bundě, a všichni měli jasno.

Pozdější vliv filmů jako Kult hákového kříže (1998), Svatý boj (2001) či Imperium (2016) na utvrzení celospolečenského názoru o tom, že všichni skinheadi jsou rasisté, snad ani není třeba zmiňovat… To, jakým způsobem neonacistické organizace ovládly mediální a politický diskurz ke konci let osmdesátých, a pak dál napříč lety devadesátými až dodnes, také příliš nepomohlo.

Evropská síť Blood & Honour a její přidružená teroristická buňka Combat 18 propojily white power skinheady od Španělska až po Rusko. Nikdo nebyl pořádně schopen mezi Oi, Trojan a neonacistickými skinheady rozlišovat, neboť nosili mnohdy téměř stejné značky oblečení. Bombery, martensky a kšandy se tak najednou vnímaly jako stejnokroj rasismu.

Edward Norton ve filmu Kult hákového kříže

Je zajímavé, že v té samé době se ska dočkalo své třetí vlny popularity díky americkým hardcore a pop punkovým kapelám, které se do svých skladeb rozhodly zakomponovat typické jamajské prvky. Zatímco některé skupiny jako NOFX, Rancid či Operation Ivy si se ska spíše jen pohrávaly, jiné jako The Mighty Mighty Bosstones, Sublime a Reel Big Fish se zase vyloženě považovaly za ska punk.

The Mighty Mighty Bosstones

„Podobné paradoxy a démonizování nejsou však ničím ve srovnání s tím, jakým směrem se od začátků své existence ubírala subkultura skinheads u nás…“

Kontroverzní historie českých skinheads

Stejně jako páskové napodobili Teddy Boys a máničky hipíky, tak i ke konci osmdesátých let se do Československa dostali punk a skinheads. V případě skinks se ovšem jednalo spíše o jejich neonacistickou variantu – což ale tehdy příliš nevadilo ani jim, ani mnohým punkerům, protože v jejich očích představovala ultrapravice pořád lepší alternativu než socialistická totalita.

V hospodách a na koncertech se tak běžně střetávali rasističtí skinheads s punkery, což sice občas vedlo ke konfliktům, ale ne až tak častým, jak tomu bylo po sametové revoluci. Podobná synergie přitom ve světě nebyla a není ničím novým. Tradiční skinheads a punkery vždy spojoval boj proti rasismu, což mělo samozřejmě za následek vzájemné sympatie. Československé přátelství mezi neonacisty a punkery je však vpravdě unikátní.

Bratrství mezi subkulturami dokazuje i například tvorba jihlavské punkové kapely Hrdinové nové fronty (HNF), a to konkrétně jejich písně „Skinheadskej punk“ (známá též jako „Dohola“), „Skinheadská noc“ a svým způsobem i vlastenecky laděná „Můj národ“ (známá též jako „Národe, povstaň“). Bubeník HNF Pavel Štěpán si dokonce svého času nechával přezdívat „Nazi“.

Hrdinové nové fronty

To vše se ale po pádu železné opony změnilo. Punkeři a skins přišli o společného nepřítele a obě strany se začaly radikalizovat, každá však opačným směrem. Na scénu přichází pravicové skinheadské hnutí kališníci a v jejím čele kapela Orlík. Herci Daniel Landa a David Matásek (tehdy známý hlavně z filmové série Jak básníci…) svou Oi-rockovou skupinu založili již v roce 1988, ale prorazili s ní až na začátku devadesátých let.

Oprásek sčeskí historje o Orlíku

Fanoušci Orlíku nicméně standardní neonacistickou rétoriku nehlásali. Landa se například ve skladbě „Faschos“ ostře vymezoval vůči východoněmeckému fašismu a užívání hákového kříže. To ovšem nic nemění na tom, že jeho texty byly jinak plné otevřeného rasismu vůči menšinám a prosazování nadřazenosti bílé rasy. To ale Orlíku nebránilo, aby se jeho desky prodávaly po statisících a aby jejich hudbu vydávalo přední nakladatelství Monitor.

„Ačkoliv v České republice došlo ve veřejném prostoru kvůli uprchlické otázce k obzvláště velkému nárůstu počtu otevřených rasistů, většina z nich nevypadá jako klasický skin, ale spíše jako mánička s tričkem Ortelu nebo jako parlamentní politik.“

Vlastenečtí kališníci si získali podporu i mezi intelektuálnějšími vrstvami, když se na nějakou dobu mezi skinheads přidali i novinář Jiří X. Doležal (magazín Reflex, kde již tehdy působil, dokonce kališnické akce finančně podporoval) a bývalý kandidát na prezidenta Vladimír Franz. Kouzlu Landova Oi-rocku propadli i někteří punkeři, ale to často hlavně proto, že na počátku devadesátých let ještě nebylo v Československu nic punkovějšího k dostání. Nicméně kupříkladu takový Fanánek Hagen z Tří sester si na vlně kališnictví ujížděl opravdu ve velkém (a z českých celebrit nebyl zdaleka jediný…).

Daniel Landa a Lucie Bílá jako nomen omen

Po rozpadu Orlíku nadšení okolo rasistických skinheads opadlo. O to více ovšem vyplavala na povrch pravá povaha mnohých neonacistů. Na původní Landův odkaz navázaly kapely jako Hubert Macháně, Conflict 88, Braník, Agrese 95 či Patria. Rasistické skiny byste našli jak mezi příznivci Miloslava Sládka, tak v českých pobočkách zahraničních organizací jako Bohemia Hammerskins či Blood & Honour Bohemia. K potyčkám s členy ANTIFA a útokům na minority docházelo vcelku často, přičemž ve stejné době se mnozí skinheadi infiltrovali i mezi ultras českých fotbalových klubů. Dnes už ovšem o neonacistických skinech tolik neslyšíme (pokud nepočítáme mockumentární snímek Svět podle Daliborka z roku 2017).

Jedinečný Daliborek

Důvodem je především odklon rasistických hnutí od image skinheadů, kterou na sebe neonacisté mohou snadno přitáhnout nechtěnou policejní pozornost. Ačkoliv v České republice došlo ve veřejném prostoru kvůli uprchlické otázce k obzvláště velkému nárůstu počtu otevřených rasistů, většina z nich nevypadá jako klasický skin, ale spíše jako mánička s tričkem Ortelu nebo jako parlamentní politik.

A jak to u nás vypadá s antirasistickými skinheady? Česká větev SHARP je spojená hlavně s osobností Vladimíra „Půlnočního“ Červeného a ziny jako Riot News a Bulldog. Red skinům se na druhou stranu vzhledem ke špatným zkušenostem s komunisty až na hrstku sympatizantů v České republice příliš nedaří. Mezi antirasistické skinheadské kapely se u nás řadí kupříkladu The Protest, Last Strike nebo The Chancers.

Obal alba The Protest odkazující na symboliku hnutí SHARP

Své příznivce si u nás našlo i ska a související hudební styly. Jedněmi z prvních československých ska a reggae kapel byly například Nahoru po schodišti dolů band, Babalet, Švihadlo, Bez ladu a skladu nebo Polemic. České ska se někdy posměšné označuje jako „skáčko“, což se týká především nejzprofanovanějších skupin jako Sto zvířat, Tleskač či Fast Food Orchestra. Důkazem místní popularity jamajských žánrů je i táborský festival Mighty Sounds, který se řadí mezi největší evropské akce zaměřené mimo jiné na ska, reggae, hardcore a punk.

Skinhead ≠ rasista

Tento článek netvrdí vůbec nic nového ani převratného. Veškeré uvedené informace jsou dnes snadno dohledatelné a dokonce i mnozí čeští autoři jako Honza Vedral o celé tématice psali již v letech 2008 (viz odkaz zde) a 2009 (odkaz zde), a to mnohem čtivěji a erudovaněji, než by se mi kdy mohlo podařit. Pokud vás hnutí skinheads zaujalo, určitě vám mohu vřele doporučit dokument Skinhead Attitude (2003) spolu s filmem, a na něj navazujícím seriálem This Is England (2006).

„Skinheadi mají mnoho stinných stránek. Podstatná část z nich nedá dopustit na alkohol a své oblíbené fotbalové kluby. Stejně tak k celé subkultuře neodmyslitelně patří i násilí a mnohdy velmi tvrdá hudba. Lidé by se však měli oprostit od přesvědčení, že co skin, to nácek.“

Bylo by to krásné, kdyby se média pokusila nevykreslovat svět kolem nás pouze v černobílých barvách a naopak se soustředila spíše na černobílý vzor, který tradiční skinheadi – jako odkaz na své 2 Tone jamajské kořeny – často nosí. Poté by se možná už nikdy nemuselo opakovat to, k čemu nedávno došlo na Facebooku. Kontext je důležité a vy jej po přečtení článku nyní znáte. Tak ho prosím šiřte dál.

Vývojový diagram skinheads (klikněte sem pro větší rozlišení)

 

Autor: Petr Uram