Většina z nás nejspíš někdy alespoň na moment zatoužila přestat existovat. Ne nutně přímo zemřít, ale spíše se ani nikdy nenarodit, nevědět o sobě, „spát – a navždy ukončit věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla,“ jak praví shakespearovský Hamlet v překladu Martina Hilského. Podobné pocity se převážně ozývají v těžkých chvílích, kdy nám v porovnání s nepříjemným krokem vpřed připadá lákavější ustoupit zpátky. Ona zbabělost přitom paradoxně vyvěrá ze stejných pohnutek, které nás nutí k ukvapeným rozhodnutím, kdy dáváme všanc osud svůj i jiných. V takových potenciálně destruktivních okamžicích by někdo mohl usoudit, že sobě či ostatním pácháme zlo.

Přestože Friedrich Nietzsche již v roce 1887 označil v díle Genealogie morálky tuto tradiční etickou dichotomii za v podstatě falešnou, zvyk je železná košile, byť jistě každému na míru ulitá. Proto máme všichni vlastní představu o tom, co považujeme za eticky špatné, přičemž do této kategorie mnohdy spadá nevyžádaná újma na věcech nám drahých. I když by se mohlo na první pohled zdát, že je člověku máloco cennější než on sám, ze závěrů některých myslitelů vyplývá, že se naše nitra kromě lásky plní také nenávistí, která působí zdaleka nejen ven, ale i dovnitř.

Pudy života a smrti

V roce 1912 napsala ruská lékařka Sabina Spielrein práci Die Destruktion als Ursache des Werdens („Destrukce jako příčina vzniku“). Jako vůbec první přišla s myšlenkou, že vedle klasického freudovského pudu života, který nás žene za slastí a uspokojením – a proto se mu podle řeckého boha lásky přezdívá Erós – existuje i jeho poněkud temnější protějšek, později označený za pud smrti, které starověcí Řekové zase zaštítili bohem Thanatem. Spielrein si již tehdy uvědomovala dialektický vztah mezi oběma pudy, kdy na příkladech zmiňovaného Nietzscheho a Romea s Julií poukazovala na rozporuplnou souvislost mezi sebedestrukcí a sebeláskou, i láskou a nenávistí, které od sebe v obou případech mnohdy dělí jen úzká hranice.

Erós a Thanatos

Ačkoli se jejím poznatkům (stejně jako vlastně všemu z dílny studentů Carla Gustava Junga) Sigmund Freud zpočátku bránil, hrůzy první světové války jej nakonec přiměly změnit názor. V roce 1920 tak spatřilo světlo světa přelomové dílo Mimo princip slasti, jež dodnes platí za asi nejkontroverznější spis otce moderní psychologie. Až dosud Freud vždy v souladu s darwinovskou evoluční teorií tvrdil, že všeliké lidské konání pohání libido, snaha o sebezachování, touha po naplnění veškerých potřeb a dosažení celkové homeostázy čili ve zkratce pud života. Během sezení s válečnými veterány a recidivními pacienty si ovšem povšiml, že mají tendenci se zacyklit ve vlastní neuróze a znovu a znovu prožívat trauma, aniž by jim utrpení přinášelo jakoukoli potěchu.

Sabina Spielrein a Sigmund Freud

Po dlouhých úvahách dospěl k tomu, že se jedná o „živým organismům vlastní nutkání k obnovení nějakého dřívějšího stavu,“ konkrétně toho anorganického, z něhož původně vzešel všechen život, který nicméně nevědomý konzervativně-restorativní pud vede „na cestě ke smrti“. Přestože by se o vědeckých základech této úvahy dalo (podobně jako o celé Freudově bibliografii) pochybovat, z filozofického hlediska představuje nedocenitelný poznatek se zcela zásadním existenciálním přesahem. Freud se tak de facto přihlásil k odkazu Arthura Schopenhauera, což ztvrdil výrokem: „Cílem veškerého života je smrt.“

Arthur Schopenhauer

 Zatímco ostatní pudy dle názoru slavného psychoanalytika uspokojíme vždy jen krátkodobě, ten, jenž předznamenává jejich zánik, lze jako jediný ukojit jednou provždy. Vedle jeho vnitřního působení se Freud v pozdějších pracích zaměřoval i na to vnější jako jednu z hlavních příčin agrese a destruktivity. Podobné sklony pak podle něj krotí pod vlivem kultury a civilizace, v čemž na jeho myšlenky navazuje německý psycholog Erich Fromm. Ten odmítl teze svého předchůdce o biologickém původu pudu smrti a raději se vydal hledat odpovědi v sociologii a antropologii.

Erich Fromm

Hlavní úlohu dle něj sehrává lidský charakter, který z frommovské perspektivy reprezentuje náš vztah k okolnímu světu. Pokud je odtažitě destruktivní, nezbývá nám než zničit vše dřív, než to zničí nás. Nemůžeme-li vyhrát, necháme alespoň všechny včetně nás samotných prohrát. Fromm ovšem odmítá freudovský deterministický universalismus a poukazuje, že sklony k destruktivitě se mezi jedinci a různými společenskými skupinami liší. Destruktivní motivy pak vyplývají spíše než z přírody naopak z kultury, a to konkrétně z nekrofilní kultury, v niž lidé považují ostatní za neživý majetek a zpředmětňují dokonce i sami sebe, poněvadž si svého života neváží. Jako místo původu pudu smrti chápal kulturu i francouzský psycholog Jacques Lacan.

Kdy lépe si uvědomíme, co pro nás něco znamená, než když to ztratíme? Z těchto závěrů lze usoudit, že si opravdu vážíme jen těch objektů, o které jsme již přišli nebo o něž se bojíme, že bychom přijít mohli.

Není Trieb jako Instinkt

Napřed je ale nutné si vyjasnit jednu věc. Český překlad Freudova díla stejně jako ten původní anglický nerozlišuje, když autor mluví o Instinkt, čili o zvířecích instinktech nebo lidských pudech, a o Trieb, což sice dle slovníků znamená to samé, nicméně otec psychoanalýzy toto označení používá pouze v odkazu na „pud smrti“. Vzhledem k vlastnímu přesvědčení o klíčové úloze jazyka v rámci lidského myšlení na tuto vadu anglofonní verze Lacan mnohokrát upozorňoval a mnozí anglicky hovořící odborníci vzali jeho výtku na vědomí a začali namísto původního death instinct mluvit o death drive. Do češtiny tato změna zatím nedorazila.

Jacques Lacan

 Onen rozdíl hraje významnou roli proto, že Trieb neodkazuje jen na pud smrti, nýbrž i na celou řadu dalších „pnutí“ nebo „puzení“, které na rozdíl od pudů nefungují na bázi ukojení, ba naopak díky napětí z konstantního neuspokojení. Jak můžeme vidět na nákresu níže, francouzský psycholog tvrdí, že jako hladoví sisyfovští supi věčně kroužíme kolem nedosažitelného objektu touhy značeného malým „a“ (objet petit a). V částečném souladu s Albertem Camusem pak neustálé opakování mrchožrouty těší. Nejedná se ovšem o freudovskou homeostatickou slast, ale o lacanovské jouissance, které v češtině nemá ekvivalent, co by podtrhoval nedostupnost, přehnanost a smrtelnost francouzského výrazu. Celou nekonečnou smyčku pak lze podle Lacana jedině zkrátit.

Nákres Trieb a objet petit a

Proslulý lacanista Slavoj Žižek potom upřesňuje, že slast zahrnuje touhu po ztraceném objektu, zatímco zmiňované nevědomé „pnutí“ nebo „puzení“ vnímá jako objekt ztrátu samu. Na slovinského filozofa navazuje americký teoretik Todd McGowan s myšlenkou, že procesy v nevědomí nalézají uspokojení v oběti a ztrátě, kdežto ty vědomé zase v dosažení chtěného objektu, čímž se my utvrzujeme o vlastní moci. McGowan přikládá nevědomým pochodům obrovskou váhu, poněvadž právě ony přisuzují objektům hodnotu. Kdy lépe si uvědomíme, co pro nás něco znamená, než když to ztratíme? Z těchto závěrů lze usoudit, že si opravdu vážíme jen těch objektů, o které jsme již přišli nebo o něž se bojíme, že bychom přijít mohli.

Slavoj Žižek a Todd McGowan

 Mimo to pud smrti dost možná z části vyvolává i tzv. kognitivní interferenci. Tento fenomén se týká náhlých nechtěných nutkání k drastickým iracionálním činům. Příkladem budiž nečekaná naléhavá potřeba stočit během jízdy automobil do protisměru nebo nenadálá touha někoho bezdůvodně napadnout. Podobné (auto)destruktivní sklony zachycuje i neezopovská bajka o žábě a štírovi, v níž pavoukovec poprosí obojživelníka, aby jej přepravil přes řeku. Žába napřed ze strachu protestuje, ale štír jí slíbí, že ji během plavby nebodne, protože by pak přeci zahynuli oba. Navzdory tomu ji ovšem na půli cesty stejně propíchne. Když se jej zeptá, proč je oba odsoudil k zániku, odpoví: „Nemohl jsem si pomoct. Taková je má povaha.“ I přes pochmurný závěr ale nelze zcela tvrdit, že by pud smrti páchal jen zmar.

Žába a štír

Pomalá prohra dobra i zla

Opakovaná oběť na oltář Thanata se odehrává na pozadí veškerého našeho snažení, což z něj činí nejenom původce destrukce, ale i zrodu. Sám Lacan od počátku zdůrazňoval, co Freud a Fromm pouze naznačovali, tedy že pud smrti vedle konce přivolává i nový začátek. Nostalgie po nedostižné ztracené harmonii nás láká se vším přestat a zkusit to znovu s čistým štítem. Podle McGowana pak možná právě toto „pnutí“ nebo „puzení“ stojí i za kantovským kategorickým imperativem. Jestliže Thanatos určuje vnitřní hodnotu věcí, vytyčuje také etické maximy. A existuje snad něco ctnostnějšího než rituální sebeobětování?

Jedno se však zdá být zřejmé – boj s pudem smrti nezná vítězů. Můžeme se leda pokusit prohrát co nejpomalejším způsobem.

Dokonce i na kognitivní interferenci můžeme nahlížet jako na pozitivní záležitost, poněvadž nám nabízí hypotetické scénáře, o nichž si ale v hloubi duše uvědomujeme, že jsou škodlivé, a tudíž se utvrzujeme ve vlastní dobrotě. To vše spolu s konstantním odříkáním si předpokládá značnou nezištnost, která nám v konečném důsledku umožňuje konat bez ohledu na vlastní prospěch v zájmu „vyššího dobra“. Nikdo nám ovšem nezaručí, jestli ono morální pravidlo nepracuje v zájmu mravně pokřiveného celku.

Poněkud pesimističtější postoj proto vůči pudu smrti zaujímal americký spisovatel Philip K. Dick, jenž v jeho ukájení přes neuspokojení spatřoval masochistickou anhedonii. Tváří v tvář blížící se hrozbě propadáme beznaději z vlastní bezmoci a chceme tak nad situací převzít alespoň zdánlivou kontrolu. Jelikož úskalím nemůžeme čelit, přidáme se pomyslně na jejich stranu a urychlíme je. V útrapách sami sebe přesvědčíme, že se nám bolest líbí, a postupně ztratíme schopnost ocenit slast. Stáváme se disciplinovanými stoiky, kteří mají pocit vlády nad svými životy a záhy zatoužíme ovládat svět i ostatní. Dick tedy v zásadě souhlasí s Frommem, ale načrtává ještě temnější vizi lidského nevědomí.

Philip K. Dick

Nakonec nezbývá než říct, že veškeré zahrnuté poznatky představují jen a pouze empirické teorie. Naše mysl zůstává nadále z větší části nerozklíčována a příčiny lidských pohnutek si může každý vyložit dle svého. Většina příznivců ideje pudu smrti se nicméně shoduje, že se jedná o konzervativní cyklický element, který směřuje k navrácení do původního stavu věcí. Z toho důvodu z něj vyvěrají jak nostalgie, hauntologie a fašismus, tak rituály, mravy a vlastně všechno lidské konání. Nedá se říct, že by Thanatos působil ve službách „dobra“ či „zla“, poněvadž zkrátka jen reaguje na vnější i vnitřní subjektivní podmínky.

Prakticky veškeří myslitelé se ale rozchází v tom, jak s celou problematikou naložit a co za přínosy či újmy nám skýtá… Jedno se však zdá být zřejmé – boj s pudem smrti nezná vítězů. Můžeme se leda pokusit prohrát co nejpomalejším způsobem. Smrt koneckonců stírá rozdíly mezi kladným a záporným, protože stejně jako v Bergmanově Sedmé pečeti (1957) se s ní v závěru dáme bez výjimky do tance. Šachovou partii o náš holý život lze ale celkem dlouho protahovat. Tedy přinejmenším do té doby, než nám zrak zatemní nutkání šachovnici převrhnout.

Autor: Petr Uram

(Pro úvodní fotku byla použita olejomalba Ludwiga Meidnera z roku 1912 s názvem Apokalpytická vize)