První čtvrtina 21. století přinesla dva zásadní premisy. První říká: něco je v krizi. Za „něco“ si můžete doplnit prakticky cokoliv od kvantové fyziky až po kávový průmysl. A pak je tu druhá premisa: Dnes je výročí něčeho. Lidská společnost si totiž ze své obsáhle zaznamenané historie vytvořila za pomoci rozvoje masmédií paralelní vesmír, v němž se každá významná událost minulosti odehrává právě teď, anebo klidně i zítra. 

Umění je v krizi…

A my si letos připomínáme 35 let od smrti Andreje Arseňjeviče Tarkovského. Z nějakého důvodu se při vyslovení jména Tarkovskij člověku zježí jakési intelektuální mozkové ochlupení. Podobný pocit zažívá žák šesté třídy základní školy, když se v hodině matematiky pedagog jen tak mimochodem zmíní o derivaci. Víceméně jednoduchá operace poněkud děsí už jen svým názvem. Učitel to svým žákům dělá naschvál. Vlastně se tak trochu předvádí. S Tarkovským je to úplně stejné.

Když jsem si v patnácti poprvé pustil film Stalker, nerozuměl jsem vůbec ničemu. Prostě jsem se jenom bál, že když o přestávce u stolního fotbálku některý z mých spolužáku náhodou nahodí téma sovětské kinematografie druhé poloviny 20. století, budou mě mít za blbce. A taky jsem blbcem skutečně byl – zvlášť když si uvědomím, kolik pozérství v každém z nás musí být, abychom se pořád dokola trápili různými činnostmi například jenom proto, že znát Tarkovského považuje nějaká samozvaná kulturní aristokracie za povinnost. Nesuďte mě. Stalkera jsem dokoukal až na několikátý pokus. Poté jsem se vrátil ke sledování Community a na Tarkovského nejspíš úplně zapomněl. Co to vlastně natočil? Jurský park? Už ani nevím. Děkuji za přečtení.

Poznámka: Ačkoli se to nezdá, autor textu je absolventem rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky…

O pár let později jsme Tarkovského dílo probírali v semináři typologie filmové tvorby, kterou na JAMU vede naše milovaná Hana Slavíková. V té době jsem hledal smysl své budoucí umělecké tvorby. Kladl jsem si otázky jako: Proč mám nutkání něco psát? Koho to zajímá? Na co si hraju? Jaký smysl má něco tvořit? Přináší mi to vůbec radost, štěstí atd.? Mám vůbec alespoň špetku talentu? Co je vlastně to umění? A pro koho vlastně je? Tyto otázky možná někomu přijdou směšné, podobně však tomu může být i při pídění se po existenci Higgsova bosonu.

Simulacrum ve své nejryzejší podobě – autor příspěvků Pavel Zarodňanský strávil vytvořením své podobizny ve FIFĚ bezmála 4 hodiny reálného času

Andrej Babiš Rublev

Náhle se mi v hlavě rozezněl zvon. Budíček? Středověkem zbídačené tváře tiše pozorují, jak se dunění zvonu čerstvě vysvobozeného z hliněné krusty rozléhá pustou ruskou stepí. Scéna odlévání zvonu trvá věčnost. Snad ani ne patnáctiletý Boriska zápasí s úzkostí a nejistotou. Možná ani sám nikdy neslyšel, jak vlastně takový hotový zvon zní. IKEA k balení nepřiložila návod. Aby se mohl zrodit z prázdnoty, musí se spojit všechny čtyři živly: oheň, voda, země, vzduch. Pardon, zapomněl jsem na pátý živel. Naději.

Tarkovského umění nepřináší radost, štěstí, ani jakékoliv východisko pro vyřešení všech problémů lidské společnosti. Nezbaví vás vašeho utrpení a neodpoví na vaše otázky.

Na odpověď týkající se otázky smyslu umění si nekladu nárok. Nikdy jsem však odpovědi nebyl blíže než po zhlédnutí Tarkovského druhého celovečerního filmu Andrej Rublev (1966), který je uzavřen právě scénou odlévání zvonu. To platí i o zbylých sedmi – opakuju – pouhých sedmi celovečerních snímcích, které otěže doby umožnily Andreji Tarkovskému natočit. Nebýt jeho neústupné povahy, dravosti a nesmlouvavosti, nejspíš bych tento text věnoval kterémukoliv jinému režisérovi.

Zasněný Tarkovskij mezi cívkami s filmy

Závěrečnou kapitolu Andreje Rubleva jsem si vybral proto, jak dokonale vystihuje kostrbaté pokusy homo sapiens stát se stvořitelem. Zároveň reflektuje proces, jakým tvořil sám ruský režisér, jehož cesta k filmové kameře rozhodně nebyla předurčena a on sám v nitru skrýval nemalé pochybnosti. Narodil do velmi chudých poměrů… a dál to asi znáte.

Tarkovskij na svém díle pracoval s vědomím, že dost možná každý jeho film skončí v trezoru, jak se nakonec stalo u všech vyjma Ivanova dětství. Ačkoliv miloval svou rodnou vlast, aby mohl točit dále, musel nakonec opustit nejen ji, ale i svou rodinu. O žádném kariéristovi však není řeč. Tarkovskij považoval umění za druh poselství. Ať se stane cokoliv, nemá právo se na náročný proces tvorby vykašlat. Hledal specifický filmový jazyk, který povýší podceňované médium na úroveň vznešené umělecké disciplíny.

Ve svém díle se nořil do vzpomínek a snů, v nichž nacházel záchvěvy naděje ve věčně se rozkládajícím se světě. V posledních letech svého života toužil po životě na ruském venkově, přestože věděl, že jej nic takového nečeká.

Na co sakra potřebujeme zvony?

Vraťme se k odlévání znovu. Pojďme to už totiž konečně pojmenovat pravým jménem. Moment, kdy se v Andreji Rublevovi konečně rozezní zvon a Boriska v slzách padá vyčerpáním, není žádným hollywoodským happyendem ani povrchním facebookovým statusem říkajícím: „Makej a budeš odměněn.“ Dokonce v sobě neskrývá ani povinnou sociálně kritickou linku. Ve skutečnosti se totiž jedná o prosté zjevení.

Nuda. Zjevení čeho? Má snad hluboce rezonující frekvence zvonu zachránit tehdejší ruský venkov před tatarskými nájezdníky z východu? Sepíše za nás návrh na oddlužení? Bude eidam třicítka levnější? Nejspíš nic z toho. Jediné, co se může stát, že si zvuk zvonu připustíte blíže ke své duši. A nejlépe uděláte, zvlášť v případě díla Andreje Tarkovského, když to vezmete oklikou a vynecháte mozek. Místo vyřízení složenek vás čeká údiv a mrazivý dotek absolutna. Tarkovského umění nepřináší radost, štěstí, ani jakékoliv východisko pro vyřešení všech problémů lidské společnosti. Nezbaví vás vašeho utrpení a neodpoví na vaše otázky. Místo toho zjevuje jakýsi element zvláštní, primordiální metafyzické naděje, která nás zásobuje energií pro něco žít. Chléb a voda pro naše těla a zvon naplňující naše srdce touhou po blízkosti něčeho nedotknutelného.

Trailer na Andreje Rubleva (1966) 

Zdá se, že Tarkovskij dokázal propašovat obraz jako zjevení i do těch zdánlivě méně důležitých scén. Vzpomeňte si na závěrečný obraz filmu Nostalgie či na spršku vody před komnatou, která plní všechna přání. O hořících nemovitostech nemluvě. Tam, kde filmoví velikáni, jakým je například Stanley Kubrick, narážejí na neprostupnou zeď, kde se realita rozpadá na člověku těžce srozumitelné fragmenty časoprostoru, nachází Tarkovskij ostrůvek se svou rodnou hroudou, kam se vydává obejmout svého otce. Jaký je vlastně rozdíl mezi oceánem na planetě Solaris a krajinou, která nás obklopuje?

Žádná krize umění není

Po mém setkávání se s dílem Andreje Tarkovského v rámci diplomové práce i mimo ni bych si skromně dovolil konstatovat, že s tou krizí umění to zas tak vážné není. Možná jsme spíš jen pozapomněli na jednu stěžejní kvalitu, která k nám skrze uměleckou tvorbu proniká a kterou dnes ctí snad už jen básníci. Přijde-li nám realita příliš nudná, je svět umělecké tvorby ostrovem, kde se mohou dít zázraky. Tarkovskij odložil hodnoty poznání, morálky či spravedlnosti. To všechno jsou jen větve obepínající strom, k jehož kmeni a kořenům vede trnitá duchovní cesta plna pochybností.

Zvláště v současnosti připomíná filmová tvorba mnohdy spíše sborník křížovek a osmisměrek. Abych vyluštil všechny časové osy některého z netflixových seriálů posledních let, vrhnu se radši na daňové přiznání. Chceme se dozvědět, co se děje na všech válečných frontách – kdo všechno trpí, kdo je diskriminován, kdo prodává své tělo nebo se utápí v drogách. Každému z nás se jedním klikem otevírá svět tisíců příběhů z různých koutů naší země. Všechno se slévá dohromady. Ať už je prozřetelností kdokoliv nebo cokoliv, přestali jsme ji hledat. Hledání hloubky jsme vyměnili za tok informací a dat. Tarkovskij je jedním z těch, kteří se pokusili vrátit do hry Boha, nebo něco jemu podobnému.

Výročí smrti tohoto světového velikána filmu připadá na 4. dubna.

 

Autor: Pavel Zarodňanský