Dne 3. června to bylo přesně 100 let od smrti jednoho z nejvlivnějších autorů 20. století, Franze Kafky. Výročí nebylo těžké zaregistrovat, Kafky je letos všude plno. Jedním z počinů, které k této příležitosti vznikly, byla i má bakalářská práce – Kafka: tělo, žena a sex v dopisech a denících. Bádala jsem v jeho egodokumentech, ze kterých jsem se pokusila reflektovat fenomény tělesnosti, genderu, žen a sexuality v době Kafkova života. Mozaikováním jeho úvah, útrap, povzdechů a naléhání na blízké (hlavně na dvojnásobnou snoubenku Felici Bauerovou) jsem složila autorův obraz prizmatem současnosti. A kromě toho znám Kafku očima historiků a literátů skoro lépe než sebe, takže memů o Řehořovi Samsovi se už nikdy nezbavím.

Kafka a fin de siècle

Době, ve které Franz Kafka žil, tedy přelom 19. a 20. století, se občas říká fin de siècle (konec století). Období bylo specifické gradací novot uplynulého 19. století, a to především z hlediska životního stylu – proto jej také nazýváme obdobím vrcholné modernity. Společnost se postupně odpoutala od své zkostnatělé feudální podoby. To souviselo i se změnou její hierarchie. Středověký systém rodové aristokracie nahradila nová elita, vrstva majetných podnikatelů. Značnou část sociálně nejvlivnějších tvořili Židé. V jedincích evropských asimilovaných Židů se střetávalo několik kulturních tradic, a proto pro zkoumání dynamiky kulturního vývoje představují jednu z nejatraktivnějších skupin tohoto období. Podhoubím Pražských Židů, specifického a početného etnika, jehož byl Franz Kafka spolu se svými přáteli z Brodova Pražského kruhu součástí, byla německá, Rakouská (potažmo Rakousko-Uherská) a česká kultura, estetické hodnoty a historické kořeny. To vše v nedělitelném a propleteném celku, díky němuž mohlo vzniknout specifické vnímání světa a jeho hodnot.

Ikonický obraz Henri de Toulouse-Lautreca „V Moulin Rouge“ z roku 1892, který zachycuje živelnou a dekadentní atmosféru společnosti fin de siècle.

Kafka jako cool rozervanec, výrobce azbestu i pojišťovák

Není žádná novinka, že Franz nezapadal do světa kolem sebe. V hodinách literatury na střední škole ho učitelé často popisují jako „věčného cizince“ – německy mluvící Žid v Praze, kterému nikdo (ani jeho blízcí) nerozumí. Utrápený, citlivý Kafka, který se ve své samotě a izolaci není schopen zařadit do společnosti zcela neodpovídá realitě. Tento mýtus o sobě vytvořil nejen svými prózami, ale i ve svých dopisech a denících, a to sebestylizací, ke které se přiznává v deníkovém zápisu z ledna 1922:

„Vývoj byl prostý. Když jsem byl ještě spokojený, chtěl jsem být nespokojený a všemi dostupnými prostředky doby a tradice jsem se dohnal k nespokojenosti, ovšem teď bych se chtěl moci vrátit. Byl jsem tedy vždy nespokojený, i se svou spokojeností,“[1] píše ve svých denících.

Vědomě umocňoval své temné osobnostní aspekty, čímž následoval dobový trend dekadentního dandyismu. Jednoduše bylo cool být rozervanec co má depku, něco jako Goethův Werther.

Postava Werthera byla ve své době takovou role model, že sám Goethe vložil do 2. vydání knihy motto: „Buď muž a nenásleduj mne!” Lidé (především mladí muži) se s Wertherem zkrátka až moc ztotožňovali.

Kafka jako anti-vaxer?

Kafka často psal o nespokojenosti se sebou sama, s níž souvisely pocity odosobnění a izolace od svého okolí, které jej drtilo silou, které nelze čelit. Za jeho života jej ale většina lidí znala jako doktora práv, velmi schopného tajemníka Dělnické úrazové pojišťovny, nebo rozverného přítele ve své době slavnějšího spisovatele a sionistického aktivisty Maxe Broda. Kafka se v rámci své profesní úřednické kariéry podílel na mnohých inovací pojišťovací branže, významně se také podílel na založení sanatoria pro nervově otřesené veterány z 1. světové války v Rumburku. Kafka byl také součástí rodinného byznysu – spolu se švagrem Karlem provozovali továrnu na azbest ve vnitrobloku přímo v centru Prahy.

Jørgen Peter Müller, dánský gymnastický guru, podle kterého Kafka denně cvičil.

Výroba azbestu (přestože se tenkrát ještě nevědělo, jak škodlivý tento materiál skutečně je) byla přímým kontrastem ke Kafkově životní filozofii, kterou dával najevo svým nevšedním životním stylem, na který byl náležitě hrdý. Vegetariánství, každodenní cvičení gymnastických cviků dle Systému J. P. Müllera, vyznávání přírodní léčby (tedy nedůvěra k etablované medicíně), otužování a pobyty v nekonvenčních lázních – to vše v duchu nadšení pro Hnutí na reformu života (Lebensreform). Hnutí nebylo žádnou sektou, šlo o trend volající po očistě životního prostoru, návratu k přírodě a zdravé tělesné přirozenosti, který se zrodil jako reakce společnosti na industrializaci, urbanizaci a špatné životní podmínky ve městech. Kafka inklinoval k těmto idejím již od mládí a zůstal jim věrný až do své smrti, což se projevilo především během léčby tuberkulózy – do posledních měsíců života odmítal injekce a podobné „nepřirozené“ formy léčby. V dnešní době by byl určitě anti-vaxer. Přírodní hnutí ale nebylo jediným důvodem, proč tak úzkostlivě pečoval o své tělo.

Kafka a tělo

V Dopisu otci, intimní zpovědi o jeho dospívání, mužství a sebepojetí, hledal Franz důvody proč „je takový, jaký je“. Ohniskem jeho nepřijetí sebe sama byla posedlost tělem. A to nejen vlastním, ale tělesností obecně. Kromě jeho próz to můžeme pozorovat například v jeho cestovních denících, ve kterých zaznamenává svá pozorování lidí, se kterými se na cestách setkal:

„Odstávající uši. Nos jen relativně široký. Mastnýma rukama si přejíždí po vlasech i po tváři a neušpiní se: to taky nesmím. Podle všeho objemný úd tvoří na kalhotách výraznou vypouklinu.“[2]

Příčinu této obsese hledal Kafka ve vztahu se svým otcem, Hermannem Kafkou, který měl podle Franzových slov mít na prvorozeného a jediného syna vysoké nároky, které toxicky projevoval celý Franzův život. Takové schéma je učebnicovým příkladem dětství člověka s problémy sebepřijetí. K tomu se přidá pro hubeného Kafku nesplnitelný ideál maskulinity a mindrák je na světě.

Úrvyk z Kafkova dopisu otci

Dobový ideál mužství odpovídal obrazu muže-vojáka, ke kterému evropská společnost směřovala celé dlouhé 19. století. Ocelové tělo i nervy, hrdinství a služba národu, což byl pro pražské Židy poněkud mnohoznačný pojem – židovský, německý, rakouský, či český? Kafka po potvrzení své maskulinity toužil tak zoufale, že když propukla 1. světová válka, tak se několikrát hrnul před verbovací komisi:

„Vzchop se tedy, polepši se, uteč svému úřednictví, spatři konečně, kdo jsi, místo abys počítal, čím se máš stát. Nejbližší úkol je rozhodně: stát se vojákem.“[3]

A když ho do armády na několikátý pokus konečně přijali jako fyzicky způsobilého, v pojišťovně ho do armády nepustili – šéfové ho označili za nezbytného zaměstnance. O absenci vojenské zkušenosti píše i v dopisu rodině z nemocnice ve Vídni, pár týdnů před smrtí:

„Život tady se mi jinak i nadále moc líbí, je to dodatečná náhražka, ovšem velice malá a slabá, vojenského života, který mi chyběl.“[4]

Samozřejmě si s největší pravděpodobností dělal legraci.

Kafkovy rodiče Herman a Julie

Kafka a sex

S tělesností úzce souvisí i sexualita. Kafka ohledně ní byl, na rozdíl od hypochondrického vnímání sebe sama a kritizování vzhledu všech (hlavně žen) kolem sebe, střídmější. S Maxem Brodem se, obzvláště v letech těsně následujících ukončení studia na Právnické fakultě, domlouvali na noční tahy, které zahrnovaly návštěvy podniků poskytujících sexuální služby. Kromě návštěv prostitutek a sporadicky se objevujících tužeb či vzpomínek se sex jako takový v Kafkových denících a dopisech spíše nevyskytuje. Sex v Kafkově době bylo takové schizofrenní téma – na jednu stranu byl naprosté tabu a procházet se s osobou opačného pohlaví po parku bylo faux-pas (pokud dvojice nebyla příbuzná či zasnoubená), na druhou stranu bylo naprosto běžné, aby muži navštěvovaly nevěstince. Dobová mravouka doporučovala sexualitu omezit a jediným žádoucím prostorem pro ni bylo manželské lože. Mravouka ale samozřejmě neodpovídala realitě. Jakákoliv laická sexuální výchova spíše neexistovala a když, tak šlo spíše o tipy mezi muži, jak nechytit pohlavně přenosné
choroby.

V akademických kruzích se naopak probouzely diskuse o sexualitě, odchylkách od její „běžné“ podoby, a dokonce fungovala hnutí za práva homosexuálů. Postupné uvolňování mravů v období fin de siècle probouzelo silně konzervativní reakce, mezi nimiž byly silně antifeministické hlasy, kterým naslouchal i Kafka. Mezi intelektuály kolovaly výtisky knihy Geschlecht und Charakter Otto Weiningera, mladého Žida z Vídně, který poté, co v této práci filosoficky obhájil méněcennost žen a Židů, spáchal sebevraždu.

Kafka se svou dvojnásobnou snoubenkou Felicií Bauerovou

Poté, co jsem prostudovala Weiningerovy svérázné teorie o pohlavní intermedialitě a univerzální bisexualitě (tzn. pohlaví i sexualita jsou spektrum oscilující mezi mravní mužností a pudy, a vášní zkaženou ženskostí), jsem vliv těchto myšlenek občas vnímala v Kafkově uvažování. Pro Weiningera i Kafku představoval sex něco čistě pudového, morálně nečistého a snad i zbytečného. Kafka sice toužil po lásce, porozumění a blízkosti, sex ovšem představoval pudové rozptýlení od toho, co bylo jeho hlavním životním posláním, tedy psaní. Tento postoj byl pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč se nikdy neoženil. V období, kdy byl sňatek s Felicí skoro na spadnutí si do deníku zapsal mimo jiné i toto:

„Koitus jako trest za štěstí být spolu. Žít co možná asketicky, asketičtěji než starý mládenec, to je pro mě jediná možnost, jak snést manželství. Ale ona?“[5]

Kafka, ženy a dobová krize maskulinity

Jedno z největších „minových polí“ období fin de siècle byla tzv. „ženská otázka“. Teprve na začátku 19. století bylo ženské pohlaví uznáno za anatomicky samostatné (do té doby byly ženy považovány za jakýsi nevyvinutý poddruh mužů), s čímž souvisel i růst zájmu o podobu ženského těla a jeho fyziologii – podstatu menstruačního cyklu věda objasnila až v polovině 19. století (do té doby byl považován jen za „čištění organismu“). V mnoha zemích bujelo ženské hnutí, stejně tomu bylo i v Německu a Rakousku (od 60. let 19. stol.). V českém prostoru byl feminismus také aktuální – v Praze existovalo dívčí gymnázium Minerva (zal. r. 1891 spisovatelkou a aktivistkou Eliškou Krásnohorskou) a volební právo ženy získaly po vzniku Československé republiky. Měnil se ženský oděv, způsob trávení času (rostla popularita sportu) i pozice žen, které najednou měly možnost volby, kariéry i samostatnosti.

Představitel „intelektuální misogynie“ Otto Weininger, který se proslavil svojí prací
na téma méněcennosti ženského pokolení.

Stejně jako otázka sexu probouzel feminismus konzervativní reakce. Dobová filosofie, které dominoval Schopenhauer a Nietzche, považovala ženy především za matky podřízené mužům. Po pochopení dobového myšlenkového diskurzu se najednou Otto Weininger nezdá jako takový blázen, Geschlecht und Charakter byla jeho dizertační práce na Filozofické fakultě a pravděpodobně následovala dobový trend, tedy misogynii. Ta pravděpodobně pramenila z krize maskulinity, kterou si mužský gender v té době procházel – Kafka je jejím ukázkovým příkladem. Antifeministé se ze strachu o ztrátu tradiční podoby společnosti silných žen báli, a proto se stavěli silně proti ženským právům, třeba v Německé lize pro zabránění emancipace žen (Deutsche Bund gegen Frauenemanzipation).

Byl Kafka misogyn?

Prohlásit o Kafkovi, že byl misogyn by nebylo ani chybné, ani zcela pravdivé. Byl antifeminista, což dokazuje nejeden dopis Felici Bauerové:

„Poznámkou o rovnosti žen mě chceš asi postrašit?“[6]

Kafkovy vztahy byly problematické. Nejednou o „svých“ ženách přemýšlel jako o podřadných, slabších nebo intelektuálně nedostatečných stvořeních, což platí hlavně pro Felici, kterou opakovaně v dopisech infantilizoval oslovením „holčičko“ či „dítě“, nebo učitelským postojem vůči ní:

„Odpověz tedy, nejmilejší žákyně, odpověz učiteli, který by se mnohdy chtěl rozplynout ve své lásce a v neštěstí bez hranic.“[7]

Tato infantilizace žen není jen doménou Kafky či jeho doby, nebojím se říci, že je aktuální dodnes. A stejně tak i sexualizování mládí, které v Kafkově egodokumentech často stojí minimálně za zvednutí obočí:

„Dívky zvlášť vzadu pevně obepnuté pracovními zástěrami. […] cípy zástěry, sepnuté jen na zadku, nešly rovně přes sebe jako obvykle, nýbrž se křížem překrývaly, takže byla zavinutá jako dítě v povijanu. Smyslný dojem z toho, jaký jsem mimoděk vždycky míval i u nemluvňat, která jsou takto vtěsnána do plenek a do postýlek a sešněrována stuhami, docela jako k ukojení něčí slasti.“[8]

Kafka a Milena Jesenská

Kafkovy ženy/Kafka žen

Ženy nebyly pro Kafku jen bezcharakterními podřadnými bytostmi, byl velkým obdivovatelem (někdy spíše kritikem) ženské krásy a ženské síly, kterou oceňoval především u své sestry Ottly a Mileny Jesenské. Ottla se snad jako jediná z Kafkovic dětí skutečně vzepřela představě rodičů o jejím životě a zvolila si svou cestu sama. Vystudovala zemědělskou školu, nějakou dobu žila sama, a nakonec si vzala Čecha, Josefa Davida. A Franz ji v její cestě náležitě podporoval. Ovšem Milena, ta představuje v Kafkově světě obrovskou výjimku. Napsala mu sama, že chce překládat jeho díla do češtiny. Byla vzdělaná, inteligentní, talentovaná a vdaná. Kafka byl po pár dopisech ohromený a zamilovaný. Po „krásných stvořeních“, Felici i Julii Wohryzkové (Kafka s ní byl zasnoubený pár měsíců, ale brzy z toho sešlo), byla Milena snad jedinou ženou v jeho intelektuálním zájmu, který občas hraničil až s uctíváním a obsesí:

„…a to zas patří ke Tvé životo-dárné síle, matko Mileno – přesto jsem v podstatě méně skleslý než snad během celých těch posledních 7 let, s výjimkou roku na vsi.“[9]

Vzýval, chválil, obdivoval. Ale taky jim to nevyšlo. Poslední ženou jeho života byla Dora Diamantová, za kterou se přestěhoval do Berlína a která se o něj starala poslední rok jeho života.

Franz Kafka nebyl žádný brouk, ani predátor, ani polobůh. Žil v neopakovatelné době a možná proto je jeho dílo tak výjimečné. Neopakovatelná je ale každá doba.

Autorka: Jana Seibertová

– – –  – –

[1] KAFKA, Franz a KOUBOVÁ, Věra. Deníky 1913-1923. 1998, s. 256.

[2] KAFKA, Franz a KOUBOVÁ, Věra. Deníky z cest. 1999, s. 8.

[3] KAFKA, Franz a KOUBOVÁ, Věra: Deníky 1913-1923. 1998, s. 199.

[4] KAFKA, Franz a SAUDEK, Vojtěch. Dopisy rodině. 2005, s. 297.

[5] KAFKA, Franz a KOUBOVÁ, Věra: Deníky 1913-1923. 1998, s. 23.

[6] KAFKA, Franz a FISCHEROVÁ, Viola. Dopisy Felici. 1999, s. 795.

[7] KAFKA, Franz a FISCHEROVÁ, Viola. Dopisy Felici. 1999, s. 227.

[8] KAFKA, Franz a ČERMÁK, Josef. Deníky 1909-1912. 2009, s. 141.

[9] KAFKA, Franz a KOUBOVÁ, Věra. Dopisy Mileně. 2001, s. 98.