Co všechno je člověk schopný tolerovat, aby se cítil přijat? Jak těžké je opustit toxický vztah?
Už z reakcí dohledatelných na neoficiálních čtenářských platformách (Goodreads, Databáze knih ad.) je patrné, že debut slovenské autorky Nicol Hochholczerové (*1999) je dílem velmi kontroverzním. Svědčí o tom i silná společenská debata, která se před několika lety rozvířila po vydání knihy na Slovensku. Autorka uchopila komplexní téma sexuální manipulace dospívajících, které se rozhodla propojit s formálně velice jedinečným zpracováním. To by se dalo popsat jako experimentální próza úzce hraničící s poezií.
Český překlad knihy vyšel v roce 2023 v Hostu
Hochholzerová používá svoje slova jako kulky: míří přesně a zdánlivě lehce zasahuje cíl. Navíc jimi rozhodně neplýtvá, z některých stránek čtenáře udeří pouze jediná věta. Jednoduchý jazyk vytváří neobvyklé a poetické vazby, které jsou zároveň velmi intuitivní. Skrze poměrně banální obrazy, jako je vlas v krku či jídlo, se autorce daří autenticky a věrohodně popsat proměny vztahu nebo vylíčit pocity frustrace spjaté jak s dospíváním, tak se stárnutím.
„Vsáňkuj do mě, vždyť to je směšný!“ (s. 53)
„V hlavě mi dřepí tvoje ruce; dřepí a serou.“ (s. 144)
„V krku mého otce jsi vlas.“ (s. 74)
Tyto obrazy doplňují přirozené asociace dětské mysli, která přirovnává nové k již známému: penis tak může připomínat tlačenku, styk je „jako když dlouho sedíš koze na hřbetě“ (s. 39). Volba obrazů způsobuje, že jsou univerzálně srozumitelné, a vede čtenáře k jejich specifickému procítění, které je až fyzické. Autorčiným metaforám není nutné porozumět racionálně, rozumíme jim tělem. I když je většinou spíše převalujeme na jazyku, protože se polykají dost těžko.
I v tomto je dílo blízké poezii. Více než o děj jde právě o evokaci pocitů a jejich konkrétnost. Obrazy se navíc vrací a v různých obměnách nabývají nových významů.
Někde mezi černou a bílou
Příběh, který má autofikční rysy, otevřeně mapuje šest let vztahu dospívající Terezy a učitele kreslení Ivana. Rámcově je zpracován velmi přehledně. Pravidelná struktura ho dělí do šesti částí, z nichž každá mapuje rok vztahu. To naznačují i názvy kapitol, za kterými čtenář brzy odhalí věk protagonistů.
Je nahlížen ze dvou perspektiv. Nejprve nezúčastněný vypravěč v několika odstavcích až stranách líčí perspektivu Ivana. Většinou se jedná o informace poskytující vnější kontext a okolnosti vztahů – k Tereze, dceři či později přítelkyni. Pasáže fungují jako vhled do psychiky manipulátora a objasňují jeho kroky, aniž by on sám přímo promlouval.
Mnohem obsáhlejší část zaujímají útržky vyprávění dospívající Terezy, která promlouvá sama a vědomě. Sestávají převážně z promluv k Ivanovi (čtenář je svědkem, jak se z vykání stává tykání), dialogů s kamarádkou, z nichž je prezentována pouze jedna strana (opravdu důležitá je pro Terezu pouze její optika), či líčení malých, všedních okamžiků, které fungují jako sondy do vztahu, jenž se neustále dynamicky proměňuje.
Situováním Terezy do pozice vypravěčky Hochholczerová nabízí realistický vhled do dospívající mysli, která informace vyzdvihuje do popředí či potlačuje zcela samovolně, dle vlastní libosti. Akcentuje zejména nově objevenou sexualitu, touhu a pocity ohledně sebe sama, jen druhotně pak naznačuje události, které ji poznamenaly. Šikana, smrt přítele Rumoše, vztah rodičů a jejich prozření o dceřině aféře jsou tedy zprostředkovány pouze povrchově.
Obálka slovenského vydání, které vyšlo v roce 2021
Vztah jako fúze dvou smutků
Psychologický portrét dvou nespokojených lidí, kteří se snaží sami sebe obelhat, se autorce podařilo vykreslit bravurně. Tereza se sebou nechává manipulovat výměnou za to, že se poprvé cítí krásná a akceptovaná. Dalo by se říct, že do otevřené Ivanovy náruče je hnána společností, která ji vyčleňuje a opovrhuje jí. Ivan si skrze vztah s Terezou supluje lásku vlastní dcery, která je od něj odtažitá, v životě se cítí poraženě a obdiv mladé dívky mu přináší sobecké uspokojení.
Pojetí je inovativní hned v několika směrech. Nahlížet na nelehkou problematiku optikou oběti se autorce daří bez zbytečného patosu a angažovanosti. Díky minimalistickému, ale přesnému vykreslení vzbuzuje postava manipulátora Ivana nejen znechucení a odsouzení, ale také lítost. Právě v tom tkví z velké míry i kontroverze knihy, neboť nedochází k jasnému odsouzení. Za šrámy, které na psychice dospívající dívky zanechal, není nijak potrestán. Žádná „poetic justice“ se nekoná, pro řadu čtenářů proto konec knihy není uspokojivý. Nelze mu ale odpírat uvěřitelnost.
Hochholczerová napsala vynikající debut, který dokázal zaujmout i šokovat, o čemž svědčí reakce čtenářů i kritiky. Po stránce obsahové i formální se jedná o jedinečné dílo.
Autorka: Apolena Vybíralová