Na podzim vydalo pražské nakladatelství Pointa sbírku básní již čtvrtému českému slamerovi. Po Timu Postovitovi, Lence Hronové neboli Mango a Janu Rosenthalerovi známému pod přezdívkou Lef L‘Leviathan se publikace svého díla dočkala i poděbradská básnířka Thea Sedmidubská. Titul Kyberpunk slibuje mnohé. Ti, jež autorku znají především z exhibic a soutěží v žánru slam poetry, vědí, že to Thea umí pořádně roztočit, a to zdaleka nejen verbálně. Jak ovšem její verše a osobnost vyznívají na papíře?
Kniha začíná mottem: „chci řád / zapni režim mnicha,“ jež pochází z básně „problém je, že vím“. Těžko říct, proč si autorka zvolila na úvod právě toto dvojverší. Možná se jedná o zbožné přání, touhu po vykoupení po vydání sbírky, která mnišstvím a řádem zrovna neoplývá. To nicméně hovoří pouze v její prospěch. Kde jiní mladí tvůrci současné české poezie zklamou svou minimalistickou pseudolyrikou nebo předvídatelnými pointami, vyniká Thea Sedmidubská syrovou silou a nevybíravým jazykem, které zostra rýsují kontury postmoderního světa kyberpunku tak, jak to svede jedině náctiletá žena donucená s ním každodenně svádět nesmiřitelný boj, jenž nezná vítězů.
Beatniky napříč kontinety je vždycky dobré si připomenout:
Zleva Jack Kerouac, Allen Ginsberg a William Seward Burroughs, napravo Václav Hrabě
V jejích verších je cosi nezkrotně beatnického, nikoliv ovšem vyloženě ve smyslu Kerouaca nebo Václava Hraběte, ale spíše v odkazu na nejtemnější okamžiky Ginsbergových prvotin, a především pak na tvorbu Williama S. Burroughse, která dokonce kyberpunk jako fenomén předznamenala. Ano, neobroušené hrany jsou patrné – ale vytýkali byste punkové skladbě, že nezní jako od Pink Floyd?
Kterak naklíčit Modrou rýži
Vzhledem k autorčině mladému věku některé nejspíš zaskočí, že je Kyberpunk již její druhou sbírkou. Přestože by Thea pravděpodobně ocenila, kdybych debutový soubor Modrá rýže (2018) opominul, nedá mi to, abych se neuchýlil k alespoň stručnému srovnání. Pokud bych měl Thein tvůrčí posun k něčemu přirovnat, zvolil bych kreativní kontrast mezi Wolkerovým Hostem do domu (1921) a Těžkou hodinou (1922).
Obálka Modré rýže 2018
Ze vcelku dětsky laděných, přesto zamyšlených obrazů své prvotiny se Thea posunula k silně emocionálním adolescentně rebelským myšlenkám, v nichž se mísí vše od nelítostné kritiky světa kolem až po litanie nad bolestmi mladé nenaplněné lásky a touhy. Čistý, uhlazený a vynuceně dospělý jazyk Modré rýže ostře kontrastuje se surovou obecnou, místy až nespisovně vulgární češtinou Kyberpunku.
Všichni tušili, že až Thea nechá svůj talent vyklíčit, tak se ze sklizně budeme těšit všichni. Málokdo už ale mohl předpokládat, že její poetická semínka během více než dvou let zapustí beatnicko-punkové kořeny, vyrostou do pro nyní sedmnáctiletou slečnu bezpochyby závratné výše, a nakonec povijí plody, jež se mezi sebou příchutí sice mnohdy liší, ale tvarem a barvou působí více než povědomě.
Thea Sedmidubská na exhibici slam poetry
Je příhodné, že se s Theinou tvorbou většina současných fanoušků seznámila díky žánru slam poetry, neboť jestli lze její poezii shrnout jedním slovem, pak to bude „údernost“. Kyberpunk se neumí držet zpátky a nenalézá místo pro žádný druh cenzury. Vágnost debutu nahrazuje krutá subjektivní upřímnost a veškeré náznaky hravé radosti ze života jednomyslně přebíjí masochistický patos. Někomu by se nemuselo zamlouvat, že se autorka při psaní nechala podle vlastních slov ovlivnit učením Jordana Petersona, ale zase se hodí podotknout, že pokud dílo Ayn Randové mohlo zapříčinit vznik herní série Bioshock, tak na zdroji inspirace snad asi ani tolik nezáleží.
Jordan Peterson, Ayn Randová, Bioshock
Thea přeci jen svými volnými verši především válčí. Svádí vnitřní i vnější boje se vším včetně sebe na bezpočtu front, kde místo třeskotu zbraní zní existenciální nářky a nelíbá zde smrt, nýbrž múzy. S podobným válčením se ovšem dokážeme ztotožnit nejspíš všichni, kteří jsme byli stejně jako autorka bez možnosti volby vržení do víru těchto neudržitelných časů, kde není možné se neušpinit a s každým dalším nárazem nám postupně sjíždí růžové brýle z nosu. Je smutné pozorovat prozření i u náctiletých, kteří by snad měli mít úplně jiné starosti, ale když obrysy na stěně jeskyně čím dál tím víc připomínají stíny, tak nezbývá než si povšimnout císařova obnaženého zadku a zanaříkat si.
Programový modrotisk Kyberpunku
Celá sbírka je rozdělena do tří částí, jež se od sebe tematicky liší pouze do určité míry. První nejkratší oddíl pojmenovaný Narkomani obsahuje sice pouhých sedm básní (z toho „slib je erotika života“ lze považovat za de facto „báseň ticha“ a „pohled na tebe“ pak za poetický minimalismus), ale i na tak omezeném prostoru se před čtenářem Thea stíhá svléknout až na kost. I přes název ale autorka v této části oproti zbytku sbírky zmiňuje klasické drogy překvapivě střídmě, z čehož lze usoudit, že má narkomanií na mysli i jiné, více citově laděné závislosti.
Thea Sedmidubská
Úvodní básní ironicky chvástavě nazvanou „dobrej začátek“ dává čtenářům nahlédnout do vlastního melancholicky milostného rozpoložení (začnu si vážit sebe sama / až mi vrátíš / mou gumičku do vlasů / a veškerou zbytečnou něhu) a celkového sentimentu knihy. Intimní nástiny nešťastných lásek obzvláště vyznívají v básni „yperit“, kde přespříliš rozdílná dichotomie entit „já“ a „ty“ brání společné fúzi v „my“. V silně sebereflektivním „serotoninu“ pak mezi plejádou různě osobních komentářů působí naneštěstí jako laciná pěst na čtenářovo oko verše: „přes tělo mám kondom / šprcku proti těhotenství s bytím.“ Natolik sugestivně infantilní přirovnání se nicméně od sbírky, jež měla původně nést název „Pochcat svět“, pravděpodobně dá očekávat.
Než se nadějete, navazuje druhá část Abstinenti, kde poprvé subjektivní ich-formu místy střídá er-forma. Oddíl zahrnuje celkem sedmnáct básní, v nichž teprve Thea naplno rozvíjí poetická křídla. Úvodní „insomnie“ metrem i lehce patetickým nádechem vzdává hold beatnické poezii, k níž se autorka obdivem rozhodně netají. Čím sbírka také připomíná verše členů Beat generation, je specifické použití interpunkce, či přesněji její absence.
O doprovodné fotografie ke sbírce se zasloužili Sára Zíchová, Jolana Ritterová a Luboš Hradec
I v druhé části sbírky se nachází kromě několika intimnějších momentů, např. v básních „femme fatale“ nebo „teorie relativity“, také vztahové litanie v dílech „šleh“ a „vlezprdelka“. Zajímavě působí témata rodiny („nevyhnutelně směřovat ke smíření“, „babi, vole“), a především pak poetické vyobrazení Matky měst v „mučení panenek / aneb / město / moře / kuře“, z nějž cítím dozvuky Theina slamu „DPH aneb Daň z pražské hodnoty“ (neplést s podobně pojmenovanou „DPH / aneb / dodržuj psychickou hygienu“). Retrospektivní „osobnosti.cz / aneb / jak svět přichází o modelky“ nabízí ohlédnutí za tragickým osudem modelky Gia Maria Carangi. V dekonstrukčním duchu se nese báseň „železniční“, kdy volné verše pomyslně prolomí čtvrtou stěnu a sám lyrický subjekt komentuje vlastní tvorbu:
ptá se proč a co furt píšu –
„píšu volným veršem“
asociační poezii
„ale já nechci tuhle omáčku kolem,
řekni, co těma básněma chceš říct!“
„drahoušku,“ zaryju svý nehty
pod její sukni
„všechno je omáčka kolem“
pásmo, chaotickej výkřik
lucidní snění a
pozdní ohlídnutí se
za tím
co člověk
neprožil
V těchto okamžicích také autorka chvilkově svoluje k epice místo lyriky v „baladě všedního dne“, v níž líčí, jak od ní náhodný muž za úplatu neúspěšně žádal orální sex. Čtenáři se dočkají rozuzlení v již zmiňované básni „problém je, že vím“, kde se Thea opět pouští do osobní analýzy plné popkulturních i jiných odkazů. Ve snaze zařadit sebe sama do kontextu okolního světa se jedná bezpochyby o sebereflektivní klimax sbírky:
jdu napsat něco slušnýho a
poučnýho
jdu napsat rozpitý desatero na svitek kompjůtru
pro generaci
zoomerůupeču chleba a postavím zeď
…
horlivě pronikáš do mojí noci
dáváme lajny na záchodcích
vedeme řeči o dospělosti
– dotovaní kapesným a s rukama v kabátě
po rodičích
Autorka totiž nereflektuje jen sebe, ale dost možná i celou generaci podobně smýšlejících lidí, která se vlastně ani příliš neliší od pokolení předchozích, ale jistou výjimečnost jí propůjčuje specifické pozdně kapitalistické postmoderní prostředí, v němž vyrůstá. Baví i závěr básně, kde Thea napůl jízlivě komentuje nabubřelý citát z Coelhova Alchymisty (1988): „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit,“ verši: „ale dnes – / dnes se mi nechce / dnes mi stav katarze / a trvalýho štěstí / přijde poněkud / předčasný.“
Alchymista a album Milese Davise Birth of the Cool (1957)
Koho první dva oddíly knihy nepřesvědčily, by se měl o to rychleji pustit do závěrečné části The Death Of Cool, jejíž titulní báseň zaujímá opačnou pozici než kompilační album Milese Davise z roku 1957 a programově označuje koncept „cool“ za mrtvý. Napříč 21 různě dlouhými básněmi autorka dává na odiv všechny klady i vady svého stylu, jenž některé neodvratně upoutá a jiné v lepším případě nenadchne, v horším pobouří.
V básni „kyberpunk“ se Thea dotýká nejen všeho od „odhmotněných krás a / egyptského boha slunce“ po „roztomilé obscénnosti“, jak píše, ale i tvůrčího ducha Beat generation, který je konkrétně z tohoto básnického opusu cítit ze všech nejvíce. Theina představa kyberpunku avšak nepřipomíná toliko špinavé dystopické ulice Dickova Blade Runner (1968) nebo herní série Deus Ex jako spíše drogové rutiny Burroughsova Nahého oběda (1959), což podtrhují verše: „můj zrak nesahá ani / na konec vidličky s níž / papám drahý oběd.“
Blade Runner, Deus Ex a Nahý oběd
Autorčino volné metrum ve srovnání s jejími vrstevníky působí opravdu nespoutaně, a ne jenom jako bezmyšlenkovité mačkání klávesy Enter. Zatímco „chci být beat“ je napsaná téměř tanečně, intimnější „nesu si tě s sebou“ a pesimistická „neúprosnost neuprosíš“ zní až úsečně. Ani u Theiny poezie, ani u punku ovšem nehraje technika prim, ba spíše jde o celkové vyznění a poselství. Někdo se může u pasáže: „lol / můžeš říct na tuhle báseň. / lol / říkáš, když se vyznávám,“ v příhodně pojmenované básni „klišé II“ ošívat, ale leckomu jistě Thea mluví z duše. Přirovnání: „tráva je polštář přes mozek / víno je svoboda kolující v krvi,“ hned ze začátku „zoomerparty“ pak musí promlouvat snad úplně ke všem.
Doprovodná fotografie ze sbírky
Komu by to po přečtení bezpočtu veršů oslavujících ženskou krásu nebylo jasné, v básni pojmenované „na název se vykašli“ Thea vedle břitkého komentování současné společensko-politicko-zdravotní situace také učiní angažovaný coming-out, což by po přibližně 2 600 letech od úmrtí řecké queer básnířky Sapfó nemělo být ničím převratným, ale jak sama autorka v textu poukazuje, základní lidská práva jsou i nadále (nejen) sexuálním menšinám ve světě upírána. Možná že přeci jen žijeme v nějaké kyberpunkové dystopii…
Dílo ve zrodu
Navzdory povrchnímu nádechu budoucna působí vše, co Thea píše, nadčasově – láska a nenávist, krása a odpor, rauš a vystřízlivění, vzestup a pád. O to více vám ale může vrtat hlavou, jak mezi sebou souvisí název Kyberpunk s obsahem sbírky. Předpona kyber- pochází z řeckého slova kybernētikós, jež v překladu znamená řízení a vedení, proti kterým punk jako takový zcela jistě brojí. Je pojem kyberpunk oxymóronem? Nebo naopak jenom podtrhává každodenní konflikty s mocí a kontrolou? A jakou roli v tom hraje samotná počítačová futuristická kybernetika, s níž je tento sci-fi žánr původně spjat? Co na tom ale v kontextu díla záleží? Pravdou zůstává, že se jedná o cool název. Ale vždyť cool zemřelo a Thea jej zabila…
Obálka sbírky Kyberpunk
Stejné pochyby ať už z psychologického nebo tvůrčího hlediska rezonují celým dílem. Přestože autorka od svého debutu urazila ohromnou cestu (byť verše: „spolkni génia a zkusíš modrou rýži / spolkni mě a okusíš stokrát převařený / máslo / od Tatry“ v básni „tři hvězdičky“ mohou vypovídat o opaku), vidím, že se stále stylisticky i lidsky hledá. A to je naprosto v pořádku. Nikdo nemůže od sedmnáctiletého člověka očekávat, že bude již po všech stránkách autorsky i osobnostně rozvinutý. Ačkoliv je Kyberpunk po dlouhém čekání konečně hotov, samotná Thea Sedmidubská stále představuje dílo ve zrodu. V konečném důsledku tak nezbývá než se do světa Kyberpunku ponořit, vylovit si z něj to své každý sám za sebe a těšit se na to, co přijde příště.
Autor: Petr Uram