Loni na podzim vydalo DIY nakladatelství Adolescent básnickou sbírku Fosfény spolu se zinovou přílohou. Ačkoli se všude uvádí, že se jedná o literární debut jednotlivce jménem „Jan Horský“, autorství díla není z literárního hlediska zdaleka tak jednoduché. Ne že by snad autor odpočíval ve čtenářském pokoji, ale naopak hýří vlastními životy své queer mnohačetné subjektivity.

Výběr z Fosfén se ocitl mimo jiné na stránkách druhého letošního čísla čtrnáctideníku A2 věnovanému české queer kultuře. Přestože se dalo předpokládat, že tato tematika může v jistých kruzích probudit vášně, zdánlivě největší rozruch po internetu způsobila kritická glosa namířená proti Manuálu kvíření jazyka českého, o jehož vydání se zasloužil Institut úzkosti. Vedle ohánění se Fisherovým konceptem „Upířího hradu“ se mnozí nedokázali přenést přes Klimešovo použití slova „autistický“ jako poněkud pejorativně působícího synonyma výrazů „zanícený“, „mechanický“ či „zaťatý“.

I když se nabízí otázka, proč autor glosy cítil potřebu nabídnout potenciálním oponentům zjevně kontroverzního textu prostor pro natolik snadné protiargumenty, minimálně v jednom ohledu měl pravdu – vymezit sebevyjadřování a radikální stylizaci queer osobností deklinační tabulkou není jen tak. Ať už se nám to líbí, nebo ne, jazyk (a ten český obzvláště) představuje pro mnohé v prvé řadě systém svazujících pravidel. Už jen proto potřebujeme poezii, která se vzepře zavedenému řádu, spojí dosud nespojené a vyjádří tak nevyjádřitelné.

Zosobnění autorstva (Fotka: Michal Manďák)

Subjekt v singuláru i plurálu

Úvodní verš básně nazvané „Situace“: „Dalo jsme ti nové jméno“ (s. 42), který je zmíněný na zadním přebalu sbírky, jako by byl neoficiálním mottem Fosfén. Symbolizuje totiž přerod nejen gramatický, ale především i identitární – queer. Opuštění cisheteronormativity zde přitom nereprezentuje pouhý vzdor vůči většinovému statutu quo, nýbrž jej provází zlomové uvědomění, že binární kategorie nedokážou uspokojivě vystihnout vlastní osobnost. Jedinost se tříští na konstantně se transformující mnohost a namísto vylučovací otázky „buď-anebo“ přichází nekonečný řetězec slučovacích spojek.

Ani lyrický subjekt není klasicky umělecky rozervaný, ale spíše rozštěpený do nepřeberného množství časových, prostorových i genderových rovin, které se neustále vynořují a zase mizí stejně náhle jako mžitky před očima, jejichž řecký název sbírka nese. Verše jako „Spálil jsem se o konvici“ (s. 8), „Zrovna jsem četla o hořícím listí“ (s. 12) nebo „jako bych něco hledalx“ (s. 20) svědčí o tom, že zde máme co dočinění nikoli s lyrickým subjektem nebo subjektkou (či lépe mluvčí), ale komplexní lyrickx entitou v jednotném i množném čísle, které se nomádsky toulá napříč perspektivami.

Stejně prchavá jako zmiňovaná hlediska jsou i zátiší zachycená ve většině básní. Okamžiky zamrzlé v časoprostoru ovšem nepůsobí jako strnulá strašidla, ale hýří imaginativností na pomezí vzpomínky a snu, která mytizuje každodennost entity. Svými rozostřenými obrazy, synestetickými vibracemi a pulzacemi plnými vzruchů evokují tyto básnické záznamy specifickou VHS estetiku starých videokazet. K tomu si Horskx dopomáhá i výběrem eufonických, řeřavých slov: „kde světlo láme dioptrie/ na ježury“ (s. 39). V básni „Biorytmy“ se zase realizuje zajímavé poetické metrum, které v kontextu sbírky jednoznačně rytmicky vyčnívá. Ostatní verše totiž v porovnání vyznívají o dost neposedněji – jeden by až tvrdil, že tvůrčí strategie za nimi pramení z poruchy pozornosti, tedy ADHD.

Generace poeZie

Abychom se avšak nezahnali do kouta jako Ondřej Klimeš, musíme tuto tezi náležitě rozvést. Těžko říct, zdali existuje horší klišé než označit umělecké dílo za generační zpověď. Autorstvo Fosfén se nicméně nepochybně věkově i svým vyjadřováním řadí ke generaci Z, jejíž vnímání neurodiverzity je značně specifické a historicky bezprecedentní. Na jednu stranu totiž mezi jejími zástupci sice panuje o celé problematice mnohem lepší osvěta než u generací předchozích, ale to už bohužel nebrání reduktivním sebediagnózám hraničícím občas s masovou psychogenií (viz článek zde). O to nešťastněji pak působí fakt, že mimo jiné pro své digitální domorodectví se „zoomeři“ občas hanlivě přezdívají generace ADHD.

Digitalita jako běžná součást života (Ruka: Jan Horskx; Fotka: Michal Manďák)

Aniž bychom podobným označením přikládali větší váhu, konstantní přelévání pozornosti se zdá být nezbytnou součástí ducha doby i samotné sbírky – a to nikterak negativním způsobem. Stejně jako si Gilles Deleuze a Félix Guattari redefinovali schizofrenii jako něco přínosného (bez toho, aby devalvovali zkušenost skutečných schizofreniků), také my dokážeme uchopit ADHD ne jako mentální znevýhodnění, ale jako kreativní postup. Některé verše Fosfén totiž nekončí elipticky, nýbrž cestují po stránce a končí ne nečekaných místech, zatímco z nich vyrůstají další a další.

Celé dílo přitom nelze nazývat chaotickým. Jeho řád je pouze nezvyklý, decentralizovaný, multidimenzionální a rhizomatický. Poetikou naplňuje základní principy metamodernistické senzitivity a diskurzivity. Dochází k rozbití postmoderního vnímání jedinečnosti (singularity) a k jejímu přetváří do pluralitních identit (ať už vlastního já, či identity určité komunity). Především se ale do popředí znovu dostává vlastní já, přičemž zájem o sebe samotné je provázen i zájmem o druhé. Jedná se o poetickou realizaci základního axiomu matematické ontologie Alaina Badioua, která tvrdí, že mnohost a jednota netvoří protipóly, ale jsou navzájem podmíněné:

Jednota je podmínkou existence mnohosti a naopak.

Dokonce i Baidouovi filozofičtí oponenti Deleuze a Guattari hned na první stránce své knihy Tisíce plošin (1980) píšou: „A jelikož byl každý z nás několikerý, tvořili jsme už celý zástup. (…) Proč jsme si svá jména ponechali? Ze zvyku, čistě ze zvyku.“ Stejně tak činí i autorstvo Fosfén, když se na obálce zinu přiloženého ke sbírce pomalu glitch-feministicky pojmenovává Jan Horský, Jen Horský, Jxn, Jen Jen Jen, Jan Ho, Ský, Horská Jan a podobně, aniž by to jakkoli ovlivňovalo už tak bohaté aroma jeho*její*jejich růže.

Rhizomatické ilustrace Antonína Zhořce

Co na srdci…

Právě onen zin pak stojí zcela jistě za zmínku, protože se nestává každý den, aby spolu se sbírkou vyšel také doprovodný materiál plný „lo-fi básní ke studování/odpočinku“. Na úvod nám autorstvo předkládá sérii vlastních nesouvisejících tweetů, z nichž některé dost možná z části zapříčinily, že Fosfény vůbec čteme. Následující texty aplikují ADHD metodu na maximum, kdy v souboru „Básně psané na stories“ dokonce stojí: „Jsem adhd queercoded Jiřina Kolářů.“

Jedna z ilustrací (o něž se jak ve sbírce, tak i v zinu zasloužil Antonín Zhořec) dokonce zmiňuje pojem postinternetová poezie. Přestože si pod touto kategorií můžeme představit leccos, zdá se, že zin Fosfén je jejím potenciálním českým manifestem. Jestliže sbírka představuje vzájemnou komunikaci různých perspektiv, skrze zin autorstvo promlouvá přímo ke čtenářstvu, které mnohdy oslovuje nebinární koncovkou -x.

To na jazyku…

Fosfény lze proto číst také jako autentickou invokaci vlastní subjektivity. Jazyk autorstva je osobitým záznamem, kterým jako symbolická tkáň prorůstá velmi pestrý slovník. Horskx ukazuje, že čeština dokáže velmi rychle a novátorsky vstřebat globální trendy, genderová a další témata i obraznost digitality. Deskriptivní jazykové příručky už tento „nový a divoký jazyk“ pomalu reflektují, je však potřeba nepolevovat a stále více „narušovat jednotu“ našeho kodifikovaného jazyka a ignorovat všechny potenciální brusiče, kteří si jazyk uzurpují jen pro sebe. Patří totiž nám všem.

Koexistenci dvou jazyků (toho svého a toho oficiálního) zmiňuje ke konci zinu i samo autorstvo, a to v kontextu psaní v mateřštině a ne-mateřštině. Ve vzniklém překladovém meziprostoru se pokouší dle vlastních slov vyjádřit „neautorskou poezii těla a obrazovky“ tím, že vyvíjí lehký tlak na zavřená víčka a pořádá na nich autoprojekce tvarů, které následně verbálně nakreslí. Verše Fosfén tak podle všeho vznikají příznačně někde na pomezí oka a ořaseného kožního záhybu. Jako vnitřek vnějšku se pak stává kuželem úhlu pohledu, který reprezentuje mnohost perspektiv autorstva – a především o tom koneckonců tento literární debut zjevně pojednává.

Potulná poetika sbírky

 

Autoři: Petr Uram & Vasilios Chaleplis