Horko a dusno a asi bude pršet. Začínáme ve dvě – je dvě patnáct – sedí tu sedm básnířek a básníků, nikdo, koho neznám. Stejně to obdivuju, že si lidé, pracující vytížení dospělí lidé, najdou čas na pořádání literárního festivalu.

Těžko o tuzemské literární scéně mluvit jako o jednotném a symbiotickém organismu. Jeví se spíše jako nějaký zvláštní druh houby, který se uchytává v menších či větších mírách na různých místech, někde je silný a jednotný a jinde mnohobarevný, mnohotvarý a nebo jednoduše nepochopitelný. A možná je tomu tak dobře – diverzita v literárním světě nám přeci dává prostor k vzájemnému reagování, ke konverzacím, k rozšiřování definic i obzorů. Čím bychom plnili stránky literárních časopisů, ne-li recenzemi, kritikami, literárními skandály a vysokým dramatem? 

Je ale otázkou zda vzájemná soudržnost pro český literární rybníček není minimálně stejně důležitá, jako mnohaproudost a diverzita. Jistě, každé větší české město má svoje Fra, svou Skleněnou louku nebo Provoz, kde se lidé nad poezií potkávají, poslouchají ji, mluví o ní, udržují ji naživu. Jak snadné je ale v současném světě věnovat svůj čas a prostor živení paní poezie? S návykem pravidelných čtení a literárních setkání bezpochyby zamávala pandemie, ze které se možná lidé ještě zcela nezotavili — i když se při ní začalo dařit jiným formátům básnické činnosti, jako je např. výzva Harakiri – Přečti báseň. Ekonomická krize, válka a jiné nepřízně okolního světa jistě také nepřispívají k lehkosti, se kterou poezii udržujeme naživu. Lidé jsou unavení, v práci, v práci a unavení. „Už to není, co to bývalo”, říká kdekdo.

[…] neviděli jsme ptáky zakrývat oblohu protože se skoro nevidíme ani my
jednou budou moje děti vyrůstat a já budu s hrůzou sledovat jejich růst jako potopu
nechápu proč vidím stárnout kolegy namísto abych viděl vyrůstat děti
byl s mou rodinou a věnoval jim čas který zbývá do mé smrti a do jejich

Roman Polách

Potkat se

V zahájení festivalu věnujeme vzpomínku Jaroslavu Haškovi, který letos již dorazit nemohl. Déšť dnes nikdo nehlásil, ale pršet přece začalo – sedíme namačkaní pod stromem, my z Brna, z Prahy, z Ostravy, Ústí nebo Valašska a hledíme k protějšímu stromu v jihlavském parku Gustava Mahlera, ze kterého čouhá jen trup a půl mikrofonu, hlavu čtoucí osoby zakrývají větve. Myslím, že by to klidně mohlo být úmyslné. Iryny poezie, ukázky z Tváření tentokrát bez tváře, obstojí i za deště. Prostor pro poezii v parku tvoří několik poloprůhledných záclon zavěšených do půlkruhu. Ke třetí hodině přicházejí další lidé, dvorní meteorolog Aleš Kauer zahlédl kus modré oblohy.

„Hele, proč chodíš na autorská čtení?“ ptám se ho (a později i dalších čtoucích). „Rád sleduju hemžení na literární scéně. Pro mě jsou autorská čtení taky o setkání se s podobně naladěnými lidmi. Za ta léta mám mezi nimi řadu skvělých přátel,“ říká. 

Hemžení, to je trefné. Anna Sedlmajerová chodí na čtení jako na výlet do jiné dimenze, Jiří Šimčík proto, že nemá co dělat. Soňa Pokorná ráda pořádá čtení v komfortu bytových seancí. Aspekt setkávání s lidmi se v odpovědích však opakuje. Iryna Zahladko chodí na autorská čtení, protože tam potkává lidi, které má ráda. Jan Horský zmiňuje důležitou komunitnost autorských čtení (a taky proces čtení básní – je prý zajímavé sledovat jak se u autorek a autorů transformuje, zda k tomu i něco řeknou, nebo naopak neřeknou). I Petya Stach odpovídá, že na čtení chodí ráda, protože je milé si poslechnout své přátele. Anna Štičková se na čteních s autorkami a autory ráda seznamuje, protože komunitnost je pro ni důležitá.

Plakát k letošnímu Kvílení. 

Co se děje s poezií, když se z papírových stránek (nebo aplikace Poznámky) přesouvá do reálného prostoru mezi lidmi? Jak nám poezie pomáhá být si blíž, pochopit se? A jak my pomáháme poezii být nalezena, zůstat ve střehu, neztratit se? Autorská čtení různých formátů nám dávají možnost být nejen s literaturou, ale také spolu. 

Komunitní záležitost? 

V levém rohu půlkruhu stojí dva starší pánové v barevných ponožkách a s korálky kolem krku, navzájem se schovávají před deštěm zabalení ve velké duhové vlajce. Vypadá to, že je čtení Jiřího Šimčíka, Vojty Vacka a Iryny Zahladko zaujalo, protože se srdečně usmívají. V parku se zastavují lidé (možná na cestě z práce) a pár minut poslouchají mokrou poezii, pak jdou dál. Aleš Kauer rozjíždí hudebně-poetickou performance, mezi ním a ženou v červeném probíhají místní děti, které si hrají na honěnou. Festival je vetkaný do dnešního života města, parku, kolemjdoucích lidí. Umělec se tiše prochází dekorativním vodním prvkem.

„Je pro tebe v poezii komunita?“ ptám se. „Pokud jsme komunita, tak rozhodně nejsme uzavření,“ odpovídá Aleš. „Naopak, myslím si, že se snažíme otevírat okolnímu světu. Vidím to každoročně na našem festivalu. Je to otevřený festival, bez vstupného, bez hranic vnitřních, vnějších. Kdokoli může přijít a poslechnout si to nejzajímavější ze současné české básnické scény. V padesáti tisícovém městě je ale tak zhruba deset lidí, které to zajímá. Na jisté komunitní bázi funguje naše nakladatelství adolescent a label a~scent, který v těchto dnech rozjíždíme. Je to místo, kde člověk získá emocionální podporu, ocenění a praktickou pomoc v tvorbě. Queer lidé jsou marginalizováni. Zákon o rovnosti je v nedohlednu. V říjnu to bude rok od vraždy na Slovensku, nic se nemění… Musíme si pomáhat sami. Zároveň bych rád podotknul, že se neuzavíráme, náš prostor je a vždy bude otevřený.“

Musíme si pomáhat sami. O to více v době, kdy ministerstvo kultury redukuje rozpočty na kulturu jako o život, místa, kde se čte a setkává, tak tak přežívají, pracovnice v kultuře dostávají mizerné honoráře a ještě mizernější ocenění. Děláme to sami pro sebe navzájem, protože musíme, protože chceme.

Jiří si myslí, že komunitní charakter literárního provozu nejlépe zachytil Filip Klega v básni Přátelé v Brně: „Všichni se spolu/ tak trochu/ bavíme / I když se třeba/ úplně nemusíme / Jsme takový lidský vzorek/ Evropské unie  / Vzájemně je to/ nejen ekonomicky/ výhodné“. Je to prý skoro sváteční, nikdo na to moc nemá prostor, třeba konverzace na a po autorských čtení jsou pro něj vzácné – a z některých lidí, co potkal na čtení, se stali přátelé. Máme vnitřní humor, něco se stane a lidi to komentují, ale otázkou je kdo tu komunitu tvoří – spoustu lidí v poezii funguje solitérně, ale pro Jiřího (a věřím, že nejen pro něj) je právě komunita odměnou, když už z toho jinak nic moc nemáme.

„No, je to komunita,“ odpovídá na mou otázku Jan Horský, „ale není to komuna. Věnujeme se stejné věci, potkáváme se na stejných místech, vznikají různé formy vztahů a zároveň je to prostor, uvnitř kterého se literatura děje. Ale ta otázka zároveň předpokládá nějakou péči, která je asi významnější pro lidi, co se pohybujou mezi poezií a slamem, ti mluví o komunitě trochu víc. Ta péče je důležitá. Ale je to asi podobný druh komunity jako třeba queer komunita – volně propustná, vznikají makro a mikro skupinky.“

Anna Sedlmajerová dodává, že ji až překvapuje, jak úzká literární komunita umí být. „Nedávno si mě přidal na Facebooku nějaký básník a zjistila jsem že máme 35 společných přátel.“

Poezie, tu nacházíme mezi sebou

Točí se tu lidi z města, občas je jich hodně a občas míň, někteří se zastaví, někteří jen projdou. Poezie se děje kolem nás, komunikujeme, aniž bychom komunikovali.

O pár hodin později sedíme v kavárně několik minut před jejím zavřením a dělíme si zbylý dílek bábovky na sedm kousků – každý musí mít bílou i hnědou část, každý musí mít okraj. Je to úkol vyžadující spolupráci a soustředění. Ještěže má každé město svůj nonstop a ještěže Roman Polách věděl, kde je ten jihlavský. Jihlava je polepená básněmi – jedna za každého člověka, který letos vystupoval. A pak jsme tam. Poctivý starý dobrý zakouřený nonstop v suterénu. Naproti stolu je automat a u něj socha nějaké pololidské bestie, která by mohla být z horroru nebo z porna.

„Co točíte?“ ptá se Jan veselého místního androše.
„Ano,“ odpovídá. A přesně to si dáme.
„To“ chutná jako mák. Největší poezie probíhá po poezii.
„Já vás poznávám,“ prohodí hostinský.
„Já jsem kolem vás prošel příjemně osvobozen od času. Vy jste komedianti, to se hned pozná.“

No jo.

Odpovědi na otázku „Na jakém divném místě jsi přespával(a) po čtení?“ znějí: cizí postele, redakce Prostoru (bylo to prý jako mít pro sebe celou opuštěnou továrnu na mýdlo), Ústí, nikde, v autě s Petrem Hruškou, Prešov a Olomouc. Já za sebe přidávám: „V Praze u někoho, kdo se nade mnou slitoval.“

Všímám si ale, že dostat jakožto autor(ka) na autorském čtení slušný honorář, proplacené cestovné a slušné místo k přespání je pořád trochu nadstandard – něco, co příjemně překvapí. A není se čemu divit. Nevzpomenu si na jediný dílek literárního provozu, který by měl dost peněz. Nakonec jsme to stejně my sami, kdo tvoří dynamický prostor literární scény, kdo udržuje poezii naživu, kdo pojede na čtení i za podíl z dobrovolného vstupného, protože o tom to není. Přeji poezii zítřků, aby měla dostatečné zázemí a mohla kvést všude, kde se její zárodky uchytí. Do té doby ale díky za každý literární festival v dešti na louce, který pro sebe uděláme.

Autorka: Olga Wawracz

Fotky: Zdeněk Stejskal