Před měsícem jsem v knihkupectví narazila na autobiografii Kunala Nayyara, herce známého především díky roli Rajeshe Koothrappaliho ze seriálu Teorie velkého třesku. Do té doby jsem netušila, že něco napsal a nijak mě to netrápilo. Jenže najednou tu byl. Jeho život. A za přijatelnou cenu. Přiznám se, že jsem od autora mnoho nečekala…

V dnešní době píše kdekdo kdeco – nemluvě o ghostwriterech (profesionálních spisovatelech, kteří jsou placeni za napsání textu, jehož autorství je oficiálně připsáno jiné osobě). Já se ale nestačila divit. Při čtení mi postupně docházelo, že jsem se mýlila. Nayyarův životopis sice svými literárními kvalitami nijak nevyčníval, překypoval však vtipem, nadsázkou a laskavým přístupem k životu i k lidem.

Rajesh Koothrappali

Novodobí bozi

V průběhu čtení mě napadlo, proč mě tolik baví číst o cizím životě. O člověku, kterého osobně neznám a který pro mě doteď nic neznamenal, kromě role v oblíbeném seriálu. Samozřejmě jde o typickou lidskou vlastnost: zvědavost. Projevila se již při koupi knihy: určitě se vytasí s nějakými drby ze zákulisí natáčení a třeba se i dozvím, jak sbalil svou ženu – chápejte v Teorii hraje stydlivého mladíka, který trpí selektivním mutismem. Ten se projevuje tak, že nedokáže mluvit se ženami.

Ovšem v reálném životě žije Kunal s Miss Indie 2006. Docela rozdíl. Jenže sama zvědavost nestačí. Co mě nutilo číst dál a dál, přestože jsem během čtení zjistila, že celebrita Kunal je zcela obyčejný člověk? Jako malý si hrál na superhrdinu, během dospívání si párkrát nechal zlomit srdce a s nervozitou bojuje jako každý jiný. To je právě ono. Z celebrity, novodobého boha, se změnil v běžného smrtelníka.

Rajesh: „Co za otce to vzdá se svým synem?”
Pan Koothrappali: „Mám šest dětí a pět z nich je ženatých a soběstačných. Ten problém nebudu já!”

 

Sešli jsme se na stránkách knihy

Podle mě je právě tohle tolik přitažlivé na autobiografiích. Dočteme se v nich, že naše vzory se potýkaly se stejnými problémy jako my, někdy dokonce i s horšími. Dokázaly je překonat, a to dává sílu i nám. Přece když to dokázal Kunal, dokážu to i já. Toto ztotožnění by samo o sobě stačilo, ale Kunal do knihy dostal své osobní hodnoty, které mu předali jeho rodiče, a kulturní zvyklosti Indie, ve které prožil svoje dětství a dospívaní. Kunal ve svých příbězích nikdy neopomněl zmínit podporu rodiny, která měla očividně velký podíl na jeho úspěchu. I přes svůj nový život v Americe nezapomněl, odkud pochází, a ve zkratce vysvětlil průběh typických indických svátků, a nakonec i svatebních zvyklostí.

Obecné informace o Indii i Kunalovi bych se dozvěděla i z Wikipedie, ale tak jako každá rodina u nás slaví Vánoce nebo Velikonoce trochu jinak, i v Indii se rodinné tradice liší. Kunal mě tak nechal nahlédnout nejen do svého života v Hollywoodu, ale i do rodinného domu v Indii. Pustil mě jen tam, kam sám chtěl, ale i tak jsem dostala možnost poznat člověka, kterého nejspíše nikdy osobně nepotkám. Když se nad tím zamyslíte, je to opravdu zvláštní: čtete o životě někoho, koho znáte z televize nebo skrze jeho knihy. On neví, že existujete, a přesto vám vypráví příhody ze svého života.

Kunal je spoluautorem kritiky oceněné hry Cotton Candy, která je uváděna v Novém Dilí.
Také prý píše scénář ke svému prvnímu filmu. Na fotce se svojí manželkou.

Celé moje přemýšlení o přínosu autobiografie shrnul Kunal v závěrečných slovech adresovaných přímo čtenáři:

„Když jsem se rozhodl, že napíšu tuhle knihu, nevěděl jsem, že to bude sentimentální divoká jízda zlomeného srdce, selhání, kulturního šoku a vítězství. Chtěl jsem se jen podělit o svůj příběh, protože jsem si říkal, že by to lidem možná mohlo pomoct uvěřit, že možné je cokoliv. A ono je.“

 

Když paměť zlobí

Někoho by mohlo napadnout, že se autoři textů o vlastním životě chtějí především pochlubit úspěchem nebo ukázat na ty, kteří jim ublížili. Spouštěcím mechanismem potřeby psát může být cokoliv a je jen na nás čtenářích, jak budeme text vnímat. Vlastní život je totiž příliš osobní záležitostí a udržet si nadhled může být i po mnoha letech těžké. Proto je během čtení autobiografie fajn mít na paměti pár pravidel a definic, která uvádí Klára Soukupová ve své práci Vyprávět sám sebe (2021).

Nejdříve se podíváme na to, jak odlišit autobiografii od ostatních vzpomínkových žánrů. Od biografie nebo deníku se liší shodou autora textu s vypravěčem a hlavní postavou:

„V tištěném textu je každá výpověď připisována osobě, jejíž jméno stojí na titulní straně knihy. To odkazuje k autorovi stojícímu vně textu, jenž za text nese zodpovědnost.“

A tady se dostáváme k podle mě nejvíce problematickému místu – autor sice za svůj text zodpovídá, ale nic mu nebrání v tom, aby si minulost trochu či více přibarvil. Nemusí jít ani o záměr. Naše paměť funguje jako mapa, až na to, že bílá místa nejsou trpěna.

„Při vzpomínání dochází k selekci událostí a reinterpretaci minulosti, při níž mezery nebo nejasná místa zaplňujeme na základě pravděpodobnosti či kolektivně sdílených schémat.“

Jakmile zjistíme, že si nepamatujeme, co jsme dělali minulý rok druhý den dovolené, mozek si jednoduše něco vymyslí. Vzhledem k tomu, že jsme byli u moře a bylo krásně, nejspíše jsme se šli koupat. Vyřešeno.

Ráda bych věřila, že paměť nezradí alespoň mladé autory, ale na rovinu, kdo z nás si pamatuje, co všechno jsme prožili před řekněme pěti nebo deseti lety. Soukupová připomíná, že na naši paměť má vliv mnohem více faktorů, než si myslíme:

„Paměť se totiž na základě mnohých výzkumů ukazuje být nejen selektivní, ale také manipulovatelná, ovlivněná příslušností ke společenské skupině či kultuře i současnou perspektivou a momentem vybavování.“

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou… Nemusí to být ani záměr, jen vás někdo přesvědčí, že jeho verze vzpomínky je pravdivější než ta vaše. A tím někým můžete být i vy sami. Kdykoliv vzpomínám s přáteli nebo rodinou na společné výlety, vždycky se v něčem neshodneme. Jenže autor píše autobiografii sám, a kdyby mu do toho někdo „remcal“, už by to nebyly jeho vlastní vzpomínky. Proto se běžně stává, že jednu událost popíšou dva autoři naprosto protichůdně. Není se ani čemu divit, když nejdůležitějším prvkem ovlivňujícím psaní autobiografie je subjektivnost.

 

Pojďme srovnat účty s minulostí

Ať už se v minulosti stalo cokoliv, jinak to bude vnímat přímý účastník, jinak pozorovatel zpovzdálí a úplně odlišně ten, kdo se o tom jen doslechl. Abyste se vyhnuli případnému zkreslení daných informací, doporučuje Soukupová…

„…porovnat autorovo situování jiných postav s dalšími zdroji, jejichž zobrazení osob či situací se může lišit.“

Srovnání vám přinese lepší povědomí o samotném autorovi, jelikož zjistíte, na co se zaměřil, co vynechal a tím rozklíčujete i jeho vztah k minulosti.

Oproti deníkovému záznamu je autobiografie psána v současnosti s odkazem k minulosti. Autor tedy komentuje, popisuje a vysvětluje svoje minulé činy, myšlenky a pohnutky s odstupem mnohdy i desítek let. „A i když vypravěč může místy konstruovat domnělou perspektivu protagonisty – svého minulého „já“ –, je autobiografie vždy vyprávěna z perspektivy přítomnosti „já“ píšícího.“

 

Napsat autobiografii bez fabulace či autocenzury je nemožné.
Autenticita je cíl na obzoru, který se nám neustále vzdaluje.

Člověk se přirozeně vyvíjí a jinak pohlíží na svět i na sebe sama v mládí a jinak v pokročilém věku. Kdybyste si každých deset let napsali novou autobiografii, určitě byste našli pasáže, v nichž se vaše úsudky rozchází. K vysvětlení a pochopení různých křivd nebo nedorozumění se často dostaneme až po letech. Soukupová dodává, že…

„…perspektiva, jíž je příběh podáván, je neopakovatelná. Na zmizelou realitu pohlíží člověk rastrem vzpomínek a pocitů, tedy jinou optikou, než měl v minulosti, a při změně hodnot může tatáž fakta nahlížet odlišně.“

Vyrovnat se s minulostí není snadné, ale právě autobiografie může být prostředníkem mezi ní, vaším současným „já“ a dalšími zúčastněnými osobami nebo společností.

 

Vím, že víš, že vím, že… jak to bylo dál?

Pokud jste se právě rozhodli napsat autobiografii nezapomeňte na zásadní rozdíly mezi ní a fikcí. Tak za prvé si příliš nevymýšlejte. Nepochybně je to váš text, ale pokud nepíšete parodii na svůj život a chcete, aby vás brali vážně, držte se faktů. Ty jsou totiž dohledatelné a lidská povaha ráda ukazuje na ty, co si upravují minulost. Za druhé – nežijete v románu, to je taky fakt. Nejste vševědoucí vypravěč, takže nevidíte myšlenky ostatních, i když přesně víte, co si myslí. Pravda je, že nevíte. Dochází totiž ke

„…kognitivnímu omezení vypravěče v historických textech. Tomuto vypravěči jsou nedostupné vědomí a vnitřní život jiných postav, a pokud se je rozhodne ukázat, musí dát najevo, že tak pouze usuzuje“.

Tak na to myslete. Dále se dle Soukupové můžete odkázat na historické prameny (dopisy, deníkové záznamy), z kterých lze odvodit myšlenky postav.

Sv. Augustin, učitel Západu, sloužil jako alžírský biskup v období pozdního římského císařství.

 

Neopomeňte ani vaši cílovou skupinu, pro kterou příběh píšete. Uvědomte si, že ne všichni se narodili a žili ve stejné době a na stejném místě jako vy. Krátké vysvětlující uvedení do dění není od věci. Vrátím se ke Kunalovi a jeho cestě za rolí v seriálu. Autobiografii nenapsal jen pro fanoušky Teorie velkého třesku. Zaměřil se na větší časový úsek a vyprávěl o dětství, Indii, brigádách v Americe a divadelním životě – to může zajímat i ty, kteří o seriálu nikdy neslyšeli a ke knize se dostali náhodou.

Tyto rady, ale i výše zmíněná charakteristika autobiografie jsou sice podstatné, ale nedrželi se jich ani autoři, o nichž budu psát dále. Tak co je tedy tím nejdůležitějším? Aby vaše psaní čtenáře bavilo. Každý odpustí trochu toho přizdobení, když se zasměje a poučí. Já taky Kunalovi všechno nevěřím, ale jeho příběhy mi zvedly náladu během zkouškového období. Cíl splněn a na tom přeci záleží.

„Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já.“ – J. J. Rousseau

 

Víra a sirotčinec

Dnes máme na výběr z mnoha inspiračních zdrojů různé kvality. Autobiografie píšou umělci, sportovci, vědci, ale i běžní lidé. Inspirovat vás může téměř kdokoliv. Ovšem i z minulosti se nám zachovaly, jak podotýká Soukupová, tři přímo kanonické autobiografie. Přestože kvůli novodobým literárním výzkumům se od těchto tří kultovních vzorů ustoupilo, stojí za zmínku jako odrazy minulosti autobiografie.

Vyznání od sv. Augustina z Hippony žijícího mezi lety 354–430 čítá 13 svazků, v nichž autor popisuje duchovní cestu ke křesťanské víře. Zatímco vyprávění sv. Augustina se zabývá hledáním moudrosti a odpovědí na otázky víry, druhá autobiografie zmiňovaná Soukupovou popisuje niterné pocity autora. Jean-Jacques Rousseau sice stejnojmenným názvem svého životopisu odkázal ke sv. Augustinovi, ale předmětem knihy učinil vlastní život. Ve Vyznání, které sepsal v letech 1765–1770, odkryl více či méně šokující rysy svojí osobnosti – například odložení vlastních dětí do sirotčince.

Bronzový pomník J. W. Goetha v Mariánských Lázních.

Bestseller 18. století

Oba výše zmíněné vzorové texty převálcovalo na počátku 18. století čtyřdílné vyprávění o životě, společnosti a politice, které sepsal Johann Wolfgang Goethe. V knize Z mého života: Báseň i pravda se snažil popsat kulturní a politické dění ve vztahu k jedinci. Goethe tak svým dílem přesáhl hranice žánru autobiografie a sepsal jakousi kroniku doby z vlastního pohledu. Text je zajímavý i po umělecké stránce, jelikož Goethe vybral významné události a postavy tehdejší doby a pro účely svižnějšího a zajímavějšího vyprávění je dotvořil do poetičtější podoby.

Věděli jste, že důležité je i místo, na němž bude váš odkaz budoucím generacím vznikat? Každý z nás má jistě jiné preference. Někomu vyhovuje klidné prostředí, jiný si pustí metal nebo se stane stálým zákazníkem kavárny, protože nejlepším stimulem je pro něj hluk. Můžete ale zvolit i půvabnější prostředí. Například Goethe dostal nápad napsat o svém životě v Karlových Varech roku 1808. A jak víme, nezůstalo jen u nápadu. V psaní pokračoval také během letních pobytů ve Františkových Lázních, Teplicích v Čechách a Mariánských Lázních.

Zdá se, že české lázně jsou blahodárné nejen pro tělo a duši, ale i pro unaveného spisovatelského ducha. Už víte, na co si dát pozor při čtení i psaní autobiografie, i kde vzít inspiraci. Tak hurá do toho!

 

Autorka: Anna Zemánková