*1994
Jsem studentka scenáristiky a dramaturgie na FAMU. Můj preferovaný žánr je „trochu moc hořké na to, aby se tomu mohlo říkat satira“. Z množství drobných spoluprací na studentských flmech bych zmínila například dokumentární flm Moje země nikoho sledující osudy Víta Jedličky, samozvaného prezidenta Svobodné republiky Liberland. Jsem autorkou textů a zpěvačkou postpunkové kapely Introspekce. Několik mých básní vyšlo v rámci sborníku poezie z festivalu Ortenova Kutná Hora 2016, na kterém jsem získala zvláštní uznání poroty. Příležitostně píšu literární a flmové recenze do kulturního čtrnáctideníku A2. Živím se jako překladatelka, učitelka češtiny pro cizince a občas se beru trochu moc vážně. Lidi mám sice ráda, ale dost se jich bojím.

Až tlesknu, zhasni

Jakmile cvaknul dveřma, něco se uvolnilo. Stanislav mívá celej den zaťatý pěsti z nervozity, pořád ve střehu – až se mu z toho začaly kroutit. Zplihlý bledý ukazováky, vystouplý klouby, Stanislavova ruka je jak pařát, ale aspoň už není sevřená – tady je doma, tady mu nic nehrozí. Chodba je vyhřátá.
Kape mu z bundy.
„Dobrý den, Stanley,“ ozve se hlas domovního asistenta.

Stanislav normálně zrudne a zasměje se jak malá holka. Hned mu to dojde a zastydí se za to, že se zastyděl. Je to vůl. Stojí tam v chodbě s mokrou bundou a hihňá se sám sobě. Docela mu to sluší, když se tak usmívá. Krev v obličeji, není to ošklivej chlap.

To oslovení si nastavil před dvěma tejdnama. A furt si nezvyk, furt ho dostává. Ten večer se doma přiopil, jeho tým má za sebou úspěšnej pitch. A celou dobu, co se pak doma proklikával nastavením domácího asistenta, se přesně takhle chichotal. Vždycky chtěl, aby mu tak někdo říkal. Co jinak s jeho jménem, že jo. Sta-ni-slav. To mu maj jako kamarádi říkat Stane? Nebo
Stáňo, jako ženský? Jedna holka mu kdysi zkoušela říkat Slávku, ale bylo jim to oběma trochu trapný. Vždycky chtěl bejt Stanley, ale bál se, že by se mu někdo smál. Ozve se zafunění, to k Stanleymu přijede automatickej vysavač a osuší mokrý skvrny po botách. Miluje tenhle apartmán!

Vysavač uklízí boty do botníku. Stanley vyráží směrem ke kuchyni, zálibně se ohlíží za robůtkem. Legračně do bot postrkuje. Vydává přitom pěknej zvuk, jako když se třou kožešinky. Stanley si váží cizí práce, té robotické možná víc než lidské. Lidi jsou svině a koneckonců poplatky za elektřinu stejně platí Stanley. I když se zuje ještě v předsíni, nikdy si neshrne boty ke straně, protože je na vysavač tak krásný pohled. Jako pejsek. Pokojem zní tlumená jazzová muzika. Stanley ji nevybíral. V hudbě se nevyzná, je to jen podkres. Na barovém pultu v kuchyni na něj čeká vychlazené pivo, lahev ginu a panáková sklenička. Broušené sklo, studené na dotek. Stanley zvedne půllitr, přivře oči. Hudba se zpomaluje a světla v pokoji se ztlumí v ten moment, kdy Stanley cvakne sklenicí o barový pult (samozřejmě, že v jeho apartmánu je barový pult).

Stanley se nešikovně vysoukává z kalhot a košile, robot je s funěním kamsi odváží. Třicátník v trenýrkách přejíždí pomalými krouživými pohyby skleničkou s ginem kolem svého nosu. Nasládlá vůně bylinek. Světlo v pokoji pokryje červený film.

Tisíce drobných objektivů kamer na Stanleyho koukají skrz všechny stěny pokoje. Vyhodnocujou jeho pohyby, výrazy ve tváři, prováděj analýzy. Apartmán Stanleymu rozumí, nemusí mu nic vysvětlovat. Brzo se naučil, jaké jídlo mu chutná a v kolik přijde domů. Začal mu chystat pivo a panáky. Sám od sebe objedná láhev navíc. Je synchronizovanej s kalendářem a ví, kdy bude mít Stanley těžkej den. Vždycky tu na něj někdo čeká. Poté, co Stanley dopije druhou skleničku, na něj výmluvně zabliká lednice. Stanley tam lahev ginu vrátí. Všiml si, že mu apartmán pomalu začíná tolerovat čím dál vyšší dávky. Zabliká světlo z koupelny. Stanley vykročí za světlem, už se těší. Rozkošný bílý vysavač se rozjede směrem ke kalhotám.

Mohl by si s asistentem povídat, kdyby chtěl. Asistent by se smál jeho vtipům. Zkoušel to. Není to úplně příjemnej pocit, nedá se tomu věřit. Někde uvnitř přitom vždycky víš, že se takhle směje skoro komukoliv. Učí se rychle a mají obrovskou databázi. Stanley by chtěl mít pocit, že apartmán je jenom jeho. Vydělával na něj léta. Úmorná, debilní práce. Tam se toho nakecá dost.
Kdepak. Od asistenta se nechá akorát pozdravit. Nechce si s ním povídat, nechce s ním nic podnikat, jenom se najíst a napít, někdy si zahrát nějakou hru, někdy se kouknout na zprávy, a přitom mít pocit, že není sám. Tohleto Magda nikdy nechápala. Chtěla po něm nějaký věci, který jí nemohl dát. Měl od ní odejít dávno. Strašně se toho bál, tý samoty. Přitom je to tak jednoduchý, když si to odpracuješ. V koupelně na Stanleyho čeká horká vana. Levandulové aroma. Lačně se nadechuje. Když se vysvléká z trenek, upřeně kouká kamsi ke stropu.

Ve Stanleyho pokoji visí kvalitní projektor. Do noci hraje videohry. Je elegantní špion. Existuje x různých kombinací, jak se zbavit nepohodlných lidí. Můžeš je zaškrtit, otrávit, zastřelit, probodnout nebo normálně sejmout pěstí. Hraje několik hodin, dokud to na něj nepřijde.

Zatáhnout žaluzie. Nikdo ho neuvidí. Stěny jsou horký, vyhřívaj se automaticky. Na tváře, břicho, boky, mírně se otáčí, znova a znova sklouzává po stěně dlaněmi. V rohu výklenku jsou vylámaný díry. Stanley má plnou pusu omítky, křupe mu mezi zuby. Lidem, co tohle dělávaj, prej chybí vápník. Jemu nic neschází, má to spočítaný od chytrý ledničky. Jemu se to jen líbí. „Stanley,“ ozve se hlas z reproduktorů. Monotónní, ztlumený, žádný vzdychy. Stanley má zavřený oči. Trochu se zastydí za to, že má asistent mužskej hlas. Mohl by si to nastavit, ale nechce. Usne na podlaze, ale asistent ho vzbudí. Nějak se doplazí k posteli. V práci si žádal o home office. Je
vzornej zaměstnanec, jistě mu vyhoví.