*1994
Asi pátým rokem studuji scenáristiku na FAMU. Pedagogové nezřídka označují moje texty za příliš literární, redaktoři nakladatelství za příliš flmové. Často se tedy zabývám otázkou, co si vlastně počnu. Mám rád venkov a v hlavě si jej romantizuji, aby mě pak realita vždycky praštila po hlavě. Jsem častěji smutný než vzteklý, bohužel. Fantazíruji, že by mi bylo nejlíp někde na samotě, kde by se staral o záhony, o skleník ze starých oken, zastříhával túje a tak. Stejně ale víc než cokoli jiného vysedávám po pražských kavárnách, abych psal. Většinou to ovšem končí jenom u toho kafe.

Erika

Nespal jsem třicet nocí. Ta poslední voněla smolou – létem. To se přikradlo nepozorovaně jako vždycky. Poznal jsem to tak, že v zahradě rozkvetly azalky. Připomněly mi babičku, která umřela, když mi bylo devět. Ulice byla tichá a temná. Jen noční světla – lampy – oranžová světýlka, která se strkají do zásuvky, aby malé děti trefly na záchod. Ve čtyři ráno začali ptáci. Nemám je rád. Ve dne mi připomínají noc a v noci den. Mate mě to. Zavřel
jsem okno. Svítalo. Svítalo léto.

Na skalách nad smíchovským nádražím se rozprostírá step – rozlehlá travnatá pláň. Trávu nikdo neseká ani nic nespásá. Stébla jsou dlouhá. Nenápadné střapce květů. Síť vyšlapaných pěšinek. Odpadky. Injekční stříkačky – pasti lesních pytláků. Ostnaté šípkové keře chrání jen samy sebe. Běžíme s Křehkou skrz křoví. Bez radosti nebo euforie. Nicotný gesto. Mí-
jíme chuchvalce bezdomovců. Schoulený, zakuklený. Přichystaný na noc. A najednou koleje – vlak. Ohlušující. Vinou se podél skály. Chytnu Křehkou za paži. Bílé jizvy, ornamenty. Nikdy se nesvěřila, jak k nim přišla. Vlak projede kolem. Křehká oddychuje. Divokej pohled. Sama by se možná nezastavila. Vlak mizí, dorazí za námi Gréta.
„Dementi fakt… Myslela sem, že ste mrtvý,“ křikne na nás.
„Třeba jsme,“ řekne Křehká.
Gréta neodpoví. Nemá náladu na podobný řeči.
„Ne vážně, co když jsme? A jediná cesta, jak přestat bejt, je…“

Další vlak. Přehluší Křehkou. Gréta se modlí, aby pod něj neskočila. Dřevěné klády protínají vzduch jako šípy. Svírám mayskou paži Křehké. Jenom pro jistotu. Myslí na totéž, co já. Na lesní mýtiny, balancování na hromadách kulatin, nestálých stupňovitých pyramidách. Když mí rodiče byli ještě spolu, brali mě na výpravy do remízků. To nebezpečí, že se celá konstrukce zřítí, Křehkou vzrušovalo. Vzpomínky naskládaný na hromadu uháněj pryč, někam do neznámý krajiny, kde je rozřežou na plátky tenký jako sádrokartonový stěny v paneláku. Zbyde jen hromada dřevěnýho prachu, co vniká do očí a do plic. Dusivej. Křehký chybí nadhled. Gréta to ale věděla už
dávno.

Když za zatáčkou zmizel poslední vagon, přeběhli jsme přes koleje a šplhali dál až na samej vrcholek skály. Travnatá pláň. Vlnitá se táhne do dálky. Semínka poletují vzduchem. Brodíme se plání. Jdeme v zástupu za sebou, protože cestičky jsou příliš úzký. Jdu v čele a poslední jde Gréta. A mezi nás vklíněná Křehká. Takhle je to lepší. Kdyby to vždycky bylo takhle… Na okraji skály je tráva ušlapaná. Křehká se svalí na zem. Válí sudy až na hranu, kde hora přechází v město. Svítivý, večerní město. Rozprostírá se pod náma jako model z polystyrenu.
„Pozor Eri, proboha,“ napomene Křehkou Gréta.
Sedíme všichni tři vedle sebe a předáváme si láhev levnýho červenýho. Křehká prsty přemisťuje věžičky.
„Takhle bych ji mohla vzít a dát… třeba na Černej most, tam je to stejně hnusný. Je támhleto Černej most, že jo?“
„Jo, ale na vysílač mi laskavě nešahej,“ řekne Gréta a zasměje se.
„Vždyť je úplně odpornej. Fakt nechápu, jak to mohl někdo navrhnout,“ řekne
Křehká.
„Já ho mám docela ráda. Zvykla jsem si.“
„No jo. Ty si vždycky zvykneš, Grétko. Na hnusnej vysílač. Určitě si zvykneš
i na hnusnýho manžela. Ty seš taková tichá trpitelka, co?“
„Možná bys neměla tolik pít,“ vezme Křehké láhev z ruky. „Víš, že ti to nedělá
dobře.“
Křehká se zasměje. Nemyslí to tak.
„Tak nemusím všechno hejtovat jako ty,“ usměje se Gréta, lokne si vína a podá
ho Křehké nazpátek.
„No jo, tak ti nechám ten nechutnej vysílač tam, kde je. Spokojená?“
„Jo, docela jsem. Co ty, Eriko?“
„Znáš mě,“ Křehká se položí do trávy. Víno vychrstne do vzduchu. Gréta jí ho
vezme. Křehká mžourá do falového nebe.
„Krásný,“ zamumlá.

Navrhnu, abychom rozdělali oheň. Křehká souhlasí. Gréta je spíš proti – nesmí se to. Vydáváme se s Křehkou pro dřevo. Široko daleko jenom šípkový keře. V odkvětu – je léto. Na podzim budou rudě jiskřit. Teď se zelenají. Lámeme suchý klacíky ze spodní části keře. Píchají. Au, kapka krve. Lesklá. Rudá. Pohlédnu na Křehkou, jejíž náruč je plná chrastí. A na rukou temný
pramínky. „Dávej na sebe pozor,“ řeknu. Prohlížím si svojí vlastní ranku. Chytnu Křehkou za ruku. Cítím její krev – teplou, vazkou. Nikdy tě neopustím.

„Bratříčku,“ řekne Křehká slavnostně. Gréta v dálce trhá kytky, aby nám
ukázala, že i ona má cit.
„Teď jsme spojeni krví,“ pokračuje Křehká zastřeně.
Gréta něco vycítí. Volá nás zpátky. Bojí se. Něčeho ve vzduchu. Pohladím
Křehkou po tváři. Rudá zasychá. Tvář divošsky pomalovaná. Políbím ji.
Kovová.
„Love you, honey,“ pronesu a můj hlas se chvěje patosem.
„Hej!“ volá Gréta z dálky, „hej!“
„Odjedeme,“ zašeptá Křehká.

Tma. Krčíme se u ohně. V trnitém klestí praská, plápolá. I město pod námi plane. Rozsvítilo se do noci a náš ohníček jako by přeskočil i na něj. Na továrnu, na bloky činžáků se čtverci zeleně uprostřed. Nádraží hoří. Jiskry ohně lemují ulice a naplňují okna budov žlutou barvou. Křehká si napaluje klacík a máchá s ním ve vzduchu. Přivírá oči a přiživuje plameny města v dálce.
„Jsme jako maják,“ vykřikne.
„No jo,“ přitakám, „přístav. Když jsi na konci svých sil, připluj k nám, kteří balancujeme na hraně skály. Nezbývá ti nic jiného než najít útěchu v naší náruči.“
„My nejsme nic. Jenom výseky tepla v prostoru,“ zamává Křehká hořícím
klackem.
„Co když na nás přijdou policajti?“ zeptá se Gréta.
Křehká se opile rozesměje.
„Neboj,“ uklidňuju Grétu, „nepřijdou. A kdyby přece, stihneme utýct.“
„A schovat se do trávy jako koloušci,“ přidává se Křehká.

Gréta se uklidnila. Opírá si hlavu o moje rameno. Křehká si brouká nějakou lidovku – Vinohrady, vinohrady, dobré vínko dáváte, většinou jste daleko, ale teď docela blízko, na druhý straně kopce. Ráno si pro mě přijde chlapec v kroji a řekne, že je ve mně tolik cukru jako ve slaměným víně… Hlas slábne, hlava mizí do stélkoví. Z ohně se staly uhlíky, a tak nás Moloch nemůže vidět. To jen mi jeho. Jsme na koni. S jeho lampama – osvětlenýma pamětihodnostma jako z papundeklu. Vidíme. Gréta oddychuje, usíná. Pohlídám ji. Šelmy v trní pohlídám, aby nedošly k újmě.

Najednou zašustění. Ohlédnu se. Nikde nikdo. Jenom vítr čeří planinu. Slyšeli jste to? Křehká si dál zpívá. V hlavě mi zaržá kůň. Tak jak to koně dělají, když hrozí nebezpečí. Zaplaším tu představu. Vysoká postava. Přibližuje se. Vstanu. Pak ho poznám, Štěpána. Mává nám.
„Fuuu, docela bojovka se sem dostat,“ pohodí hlavou Štěpán. Polodlouhé
vlasy se zhoupnou nocí. Protáhlá tvář. Posadí se naproti nám a přihodí
do ohně pár klacků, které nasbíral cestou.
„Co tady děláš?“ zeptá se Křehká. Přestala si broukat.
Štěpán pohlédne na Grétu. Ta sklopí oči.
„Já mu napsala,“ zamumlá.
„Aha, jaks to před náma zvládla utajit?“ zeptá se Křehká.
„Když jste byli na dříví…“
Štěpán má světle modré oči jako pes husky. Těkají z Křehké na Grétu.
„Snad nejdu nevhod.“
Povzbudivě se na něj usměju. Mám pocit, že si to zaslouží. To Huskyho
upokojí. Hřeje si ruce nad ohněm.
„To je fajn, že jsi přišel, Štěpáne,“ rozzáří se Gréta. Líbí se jí. Oběma se jim líbí,
vyzařuje klid.
„Odkud vlastně seš?“ zeptám se Huskyho.
Svraští čelo. Pak prstem vykrouží oblast na plastický mapě před náma.
„Karlín,“ řekne hlasitě a poklepe si dlaní na hrudník. Zaduní to. Křehká zakroutí hlavou, „ježiš, Štěpáne,“ a lokne si vína.
„Chce se mi spát,“ ozve se z podrostu.
„Tady bys asi spát neměla,“ řekne Gréta.
Křehká věnuje Grétě dlouhý mručivý tón. Pak se zeptá: „Co tvoje ženy,
Štěpáne?“
„Hele dobrý, nestěžuju si,“ odpoví Husky.
Gréta udeří Huskyho jemně pěstí do ramene.
„Já nevím, že se nemůžeš ovládnout,“ ozve se zase z trávy.
Řeknu, že se možná nemůžou ovládnout Huskyho ženy, protože emituje něco
hrozně silnýho, něco v těch očích.
Křehká se rozesměje, až se stébla kolem ní roztřesou.
„Přestaň mu lézt do prdele. Z tebe zase jasně emituje, že seš latentní buzerant.
Žárlíš, že u něj nemáš šanci jako já s Grétkou…“
Gréta napomene Křehkou, aby neurážela lidi. Ale Křehká si dál povídá
do stébel tmy. A já vím, že má pravdu.
„…já se třeba netajím tím, že sem bisexuální, třeba kdyby Grétka nebyla tak chladná, tak bych ji hned políbila. Jako jasně z kamarádství, ale možná i z něčeho víc, já nevím. To by se muselo zkusit. Štěpáne, tobě se to líbí ta představa, viď?“
„Nechceš si k nám třeba sednout? Tohle je totiž trochu neslušný,“ řekne
Gréta a Křehká se vynoří z trávy.

Vstanu. Přejdu na okraj skály. Křehká mluví chraplavým hlasem. Hlasem v dálce. O svý rodině, o matce, která zůstala sama na tři děti. O tom, jak se včera opila s dánskejma turistama pod zákonem a skončila s nima v hotelovým pokoji. O tom, jak několik dní nic nejedla, jenom nějaký ibalginy, protože ji v noci, když nemůže spát, pálí kosti. Slyším takový praskání, víš?
Jako by rostly nebo co, ale to je blbost, mně kosti přece už nerostou. Možná se zmenšujou. Možná předčasně stárnu. Možná mám nějakou neznámou chorobu a smrskávám se. A pak remízky. Nora v kořenech stromů, kam jako dítě zapadla nohou. Víš, jako by hořely. Cítím hroznou horkost na žebrech. Pálej. Štěpán zkoumá nahá žebra Křehké. Žíly pulzujou jen tak, jak maj. Kmeny stromů vyskládané do mayských pyramid. Snědý dítě s černýma očima skáče z kmene na kmen. Kinklaj se. Vibrujou, ale nikdy se nezřítěj. Pak její hlas slábne. Slyším jenom slova. V mý hlavě. Bolest ukrytá v samohláskách. Ze slov krev. Horká, kovová. Nikdy tě neopustím.

Najednou ticho. Město pohasíná, i oheň. Zima. Rosa, snad. Gréta – ostrý rysy, kůže spálená od sluníčka – zívá. Kouká do uhlíků. Modrý psí oči ji pozorují. A Křehká spí. Pochrupuje. Ti dva se ji pokoušejí budit, ale spánek je příliš hlubokej. Moc vína. Křehká má jenom nátělník a husí kůži. Krátkou sukni a punčochy. Černě průsvitný jako duše. Něco zamumlá ze spaní.

„Takhle ji tady nemůžeme nechat,“ řeknu. Štěpán ji vezme za ruku.
„Jsi studená,“ osloví spící. Pak ruku opatrně uloží zpátky do trávy. Položí svou
dlaň dívce pod prsa.
„Tady hoříš,“ zašeptá.
„Fakt?“ zeptá se Gréta.
„Fakt,“ řekne Štěpán. Z Grétina pohledu se nedá nic vyčíst. Husky stáhne ruku
a přiloží ji Grétě na tvář.
„Už jsi ji měl teplou předtím, Štěpáne,“ setřese jeho velkou dlaň.
„Odnesu ji,“ řekne.
Opatrně vezme Křehkou do náruče. Ta zamumlá jeho jméno.
„Pšššt.“
Stojí nad náma s Křehkou v náručí. Indiánské paže bezvládně visí. Pobledlý obličej. Rty – dvě tmavorudé kaňky červeného vína. „Ještě přijdu. Jen co ji uložím.“ Otočí se k nám zády. Udělá několik skoků jako zvíře. U nejbližšího keře se otočí. Huskyho oči ve tmě. Mizí. Mlčíme. Grétiny oči jsou vlhký, ale ovládá se jako vždycky. Opře si hlavu o moje rameno. Kost na kost. Pulzy cév
prostupujících maso se za chvíli sjednotí.

Železná svodidla svírají masu vlahého asfaltu. Letní silnice. Vůně planých keřů ve škarpě. Kužely bílého světla a v nich Štěpán s Křehkou srostlí k sobě. Mihnou se světelným kuželem a ponoří se do tmy. Takhle se to opakuje. Štěpán dýchá hluboce, jako by vzduchem nenafukoval jenom dva rudý měchy uvnitř hrudníku, ale rovnou celý tělo. Křehká zarývá prsty do jeho
paže. Tuhá jako stará modelína. Vlhká potem. Gréta se odtáhne. Nakloní se nad žhavé uhlí na ohništi a foukne. Drobné částečky popela se vznesou. Vlétnou Grétě do očí. Sykne. Zamrká.
„Škoda, že nemáme brambory, viď? Že bysme si je upekli v popelu. Že bysme…“
Zmlkne. Obrysy keřů. Lezavej vzduch ulpívá ve větvích. Hučení města, který si už ani neuvědomujeme.
„Vrátí se,“ řeknu a moc si přeju, abych měl pravdu. Jenže stejně jako ona vím, že ji nemám. A Gréta to věděla už dávno. Křehká zasténá, ale Štěpán ji nevnímá. Kluše dál po dvouproudový silnici, prázdný a mlčenlivý. Sleduje proužky bílý barvy na asfaltu, když přimhouří oči, spojujou se v jednu dlouhou čáru. Za zatáčkou se objeví pumpa. Rudé neony. Sinavé světlo osvětluje stojany.
„Pust mě, pust mě Štěpáne.“
Nevnímá. Nehty se zaboří do masa. Husky zastaví.
„Postav mě.“
„Ne.“
„Chce se mi čůrat.“

Štěpán se pokusí Křehkou postavit na nohy, ty ale jen bezvládně visí. Skloní se k ní. Křehká zlehka vyklouzne z jeho paží, trochu jako když se rodí dítě, jenže hladce a bez krve a hlasu. Letní asfaltka hřeje. Štěrk tlačí do zad. Přejíždí dlaní povrch silnice. Zatlačí, až se kamínky vtisknou hluboko do kůže. Vztáhne ruku ke Štěpánovi.
„Škoda, že tam nedržej. Chtěla bych je mít navěky. Víš jako šperky…“
„To by chtělo jiný kameny. Když už. Třeba tygří oko.“
„To je co?“
„Kámen mýho znamení.“

Štěrk zašramotí, jako by ožíval. Kostnatá dlaň ho hladí něžně a láskyplně. Štěpán chytí Křehkou za ruku a pomůže jí vstát. Stojí vratce. Vrávorá. Vezme Štěpána kolem ramen a oba vstoupí do rudých světel benzínky. Muž za sklem a regály se sladkostmi. Vzhlédne k televizi před sebou. Pozoruje dvojici lidí na čtyřech čtvercích. Bezbarvou. Štěpán míří dovnitř, aby Křehkou odvedl na záchod. Ta se mu ale v půlce cesty vysmýkne a dlouhými tekutými kroky se vydá k samoobslužné myčce aut. Vejde do betonového boxu s hadicí. Zuje si boty. Stáhne si sukni i punčocháče. Štěpán ji pozoruje. Měl by ji nejspíš zastavit, ale… Křehká stojí v boxu nahá. Strnulá. Zírá na Štěpána lesklýma očima. Pak oběma rukama sevře kohoutek, nadechne se, otočí. Z hadice zakončené hrubým smetákem vytryskne proud vody. Křehká se zhroutí k zemi. Položí smeták na obličej. Hltá vodu jako pes. Průsvitné pramínky na hnědé kůži, která se svrašťuje do miniaturních výstupků. Huskyho modré oči pozorují nahou dívku v kóji z betonu. Křehká povolí sevření hadice. Sjede smetákem dolů, na břicho. Na kůži červené rýhy. Živoucí jako tvorové, kteří se pozorují pod mikroskopem na středoškolských hodinách biologie. Rudá v rankách se tetelí.
„Do prdele, Eriko! Co to děláš?“
„Kreslím si, vole.“

Červená se mísí s vodou. Rozpíjí se do subtilních obrazců. Křehká si přitiskne smeták na břicho. Voda je zpěněná, bílá, příznačná namodralým světlem v boxu. Taxikář pozoruje scénu ve zpětném zrcátku. Z rádia se line noční pořad tvořený opileckými hlasy posluchačů. Citronový stromeček se houpe, jak z průduchů v palubní desce sálá horký vzduch. Ke kóji se šourá pumpař.
„Tady nejste na koupališti.“
Křehká pobaveně vzhlíží k chlapovi. Tvrdé bradavky. Duté hučení, jak voda padá kanálem hluboko do země. Pumpař mluví s Huskym, ale pohledem ubíhá ke Křehké.
„Vypadněte vocaď. Vobleč se holka.“
„Já mám všechno mokrý, pane, pane, můžu vám říkat benzín, pane Benzín?“
„To je tvůj problém, že sis to celý zlila.“
Pumpař sáhne na Křehkou, studí. Ruka s mozoly. Hrubá, otcovská.
„Nesahej na ni!“
„Benzín,“ zasměje se Křehká.
„Tak jestli se chce cachtat, tak mi normálně zaplaťte.“
„Kolik to stojí?“
„Kilo. Je v tom záloha na stěrku a kýbl.“
Ruka Štěpána potká dlaň otce. Zašustí papír.
„Už sem to nevydržela, Štěpo, promiň.“
„Co jako?“
„Hrozně se mi chtělo, víš?“
Dveře se otevřou, jakmile se před nimi Benzín objeví. Jde s kýblem a stěrkou
ke dvojici. Postaví kýbl před Štěpána.
„Zálohu ti vrátím na kase.“

Štěpán vypne vodu. Sundá si tričko a oblíkne ho Křehké. Ždímá nacucané punčocháče. Vezme do ruky křehký smotek Eriky a nastoupí s ní do taxíku. Ze dveří smrad potahů, smrček, taxikář. Taxík se vzdaluje. Voda odtéká mříží kanálu. Snad má nádech růžové, ale možná je to jenom tím světlem, tím přízračným zářivkovým přísvitem.

Svítá. K vile přirazí černý taxík. Cihlový plot. Borovice se naklání nad tichou ulicí. Štěpán hodí do okna v přízemí šišku. Nic. Uvnitř šero. Čtyři tabulky šedi jako obrazy z rozbité bezpečnostní kamery. Hodí znovu a zase nic. Pryskyřice se mísí s narudlým nebem do vlahýho středomořskýho úsvitu. Husky uchopí Křehkou a přehoupne ji přes plot. Za plotem dívka zavrávorá, ale udrží rovnováhu. Štěpán se rozběhne a zídku přeskočí. Křehká se potácí k oknu v přízemí, k těm čtyřem šedivým čtvercům. Zhroutí se do keře, do keře azalky. Drobné růžové květy vyletí do vzduchu. Za chvíli usne. Štěpán ji pevně obejme kolem pasu rukou s vystouplýma žílama.

Začali ptáci, křičeli a dožadovali se pozornosti. Zorničky se stáhly do úzkých špendlíků. Moje zorničky. Kružnice vyplněné černým sametem. Moje oči. Město se probouzelo. Břinkly tramvaje, jiskřily. Jenom Husky s Erikou v tu chvíli spali.