Originalita neexistuje.
Všechno už bylo napsáno.
V každém uměleckém odvětví se neustále opakují a střídají stejné postupy.
Témata se recyklují, náměty se vykrádají a nikdo už nikdy nepřijde s ničím novým…
Podobná tvrzení rezonují světem umění již po desítky let a není se čemu divit. Pokud by kunsthistorici měli současnou epochu nějak výstižně pojmenovat, mohli by ji označit za „dobu remixovou“. Co je to ale vůbec remix? Ve své podstatě se jedná o úpravu či celkové pozměnění určitého díla, tedy de facto vytvoření vlastní variace na původní námět. V dnešním věku samplingu, remaků a sequelů by se tak opravdu mohlo zdát, že duchem doby je právě remix. Co kdybych vám však řekl, že tomu tak bylo vždycky?
Americký spisovatel Austin Kleon ve svém bestselleru Kraď jako umělec (2012) čtenářům nabízí uklidňují ujištění o tom, že vlastně nic není originální. Sám se pak odvolává na slova dalších umělců, kteří dokonce tvrdí, že originální dílo je pouhý „neodhalený plagiát“ a že lidé ve výtvoru spatřují originalitu pouze proto, že nemají ponětí o tom, čím se autor inspiroval.
(Kniha Austina Kleona)
To ale samo o sobě nepředstavuje žádný problém. Většina z nás totiž o originalitu spíše nestojí. Už v roce 1936 německý literární kritik Walter Benjamin ve své eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti (1935) poznamenal: „Konvenční se nekriticky vychutnává, skutečně nové se s odporem kritizuje.“ A nemýlil se.
Proč si myslíte, že u široké veřejnosti slaví největší úspěch neustále se opakující narativy, metody a myšlenky? Využitá média, kontext, prostředí, kulisy a kostýmy se mění, ale motivy a ideje zůstávají. Od hudby přes film až po dávnou minulost – pojďme společně prozkoumat pravou povahu „originality“.
Sampling, cover verze a čtyři akordy
Hip hop se jako žánr zrodil už v roce 1973, trvalo však ještě několik let, než se mu podařilo prorazit do mainstreamu. Jedním z důvodů, proč se na hip hop mnozí dívali (a dodnes dívají) skrze prsty, bylo, že hiphopoví DJs pro své potřeby používali již existující skladby, ze kterých převzali určitou pasáž a tu nechali hrát pořád dokola ve smyčce (loop). Tato technika nazývaná sampling se zpočátku považovala za velmi kontroverzní. Hned jakmile si ale nahrávací společnosti uvědomily, jak šikovně a snadno se na něm dá díky autorským právům vydělat, se sampling začal běžně využívat napříč skoro všemi žánry.
(Hiphopový DJ)
Používání původních písní přitom ani tehdy nebylo v hudebním průmyslu žádnou novinkou. Interpreti přece odjakživa vydávali cover verze populárních songů. Sám Kleon ve své knize poukazuje na to, že většina slavných hudebníků (např. The Beatles, Elvis Presley, The Rolling Stones, Bob Dylan ad.) začínala hraním coverů skladeb od svých idolů. A tím, že do cover verzí vnášeli své prvky, se postupně inspirovali k napsání vlastního materiálu.
Je ovšem potřeba rozlišovat mezi variací na originál, u které navíc přiznáte původního autora, a prachsprostým plagiátem. To se totiž vymstilo kupříkladu kapele Led Zeppelin, která byla svými neautorizovanými odkazy a covery svého času proslulá. V dobách jejich největší slávy na tuto skutečnost upozorňovalo jen několik kritiků a posluchačů. Vše ale vyvrcholilo v roce 2014, když vyplulo na povrch, že jejich nejslavnější píseň „Stairway to Heaven“ (1971) s největší pravděpodobností okopírovala melodii skladby „Taurus“ (1968) od americké skupiny Spirit. Soudní pře o autorství v tomto případě nicméně žádný výsledek nepřinesla. Jiní umělci se svými ať už účelnými nebo nevědomými napodobeními cizích skladeb však již mnohdy takové štěstí neměli.
(Klasická sestava Led Zeppelin)
Kopírování v hudbě nás ale opět přivádí ke slovům Waltera Benjamina. Lidem se líbí to, co je jim povědomé. Australská komediální kapela The Axis of Awesome ve skladbě „4 Chords“ (2011) poukazuje na to, kolik populárních písní se zakládá na totožné struktuře sestávající z pouhých čtyř akordů. Člen kapely Benny Davis se později k tématice vrátil, když na svém YouTube kanálu zveřejnil videa zachycující častou kombinaci jiných čtyř, nebo dokonce šesti akordů. To, že některé songy vychází ze stejných akordů, ještě ovšem neznamená, že se jedná o duplikáty. Podobný základ pouze nabízí posluchačům něco, co je povědomé a líbivé, a na čem lze dále stavět. A stejně tak je to i s filmem.
Narativy, Hvězdné války a námětová recyklace
V roce 2004 přišel britský žurnalista Christopher Booker v knize The Seven Basic Plots s teorií, že v literatuře existuje pouhých sedm zápletek:
- boj se zlem
- nabytí a ztráta bohatství
- výprava za pokladem
- dlouhá cesta a návrat
- komedie
- tragédie a náprava protagonisty
Bookerovy myšlenky svého času vyvolaly vcelku rozruch, nicméně i jeho práce samozřejmě vycházela z děl jeho předchůdců.
Již v první polovině dvacátého století se americký religionista Joseph Campbell a ruský formalista Vladimir Propp zabývali domněnkou, že většina literárních příběhů má v podstatě stejný průběh. Campbell se zaměřil na mýty, Propp zase na jejich „remixy“ – pohádky. Oba dospěli k podobnému schématu o pěti bodech, které zahrnovalo protagonistovo povolání do dobrodružství/objevení nedostatku, následně pokračovalo jeho cestou a zpravidla končilo úspěchem ve formě porážky antagonisty/dosažení cíle/zvládnutí zkoušky. Poznatky těchto tří mužů lze aplikovat prakticky na jakýkoliv klasický narativ od starověkých bájí přes folklorní příběhy až po současné filmy, knihy, seriály či hry.
Dokonalým příkladem je George Lucas, shodou okolností blízký Campbellův přítel, a jeho revoluční sci-fi snímek (nebo chcete-li vesmírná opera) Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje (1977). Že příběh Luka Skywalkera nijak nevybočuje z narativních konvencí, není žádnou novinkou. Bez problémů bychom jej mohli přirovnat k osudům celé řady postav od líného Honzy po Harryho Pottera. To ale není zdaleka jediné, co může na Hvězdných válkách působit povědomě. Lucas se jako student filmu měl možnost seznámit s mnohými klasickými díly světové kinematografie, což se na jeho nejslavnějším snímku bezpochyby projevilo.
(Původní logo Star Wars)
Americký youtuber Kyle Kallgren v rámci své série Between the Lines uveřejnil video, v němž vizuálně poukazuje na zdroje inspirace proslulé vesmírné opery. Mezi Lucasovými vlivy najdeme širokou škálu žánrů od starých science fiction seriálů přes japonské snímky o samurajích až po spaghetti westerny – všechny do jednoho jako díly skládačky režisérovy osobité vize.
Jak je ale známo, Hvězdné války neskončily jen u jednoho filmu. Následoval nespočet sequelů (některé z nich dokonce fanoušci považují za remaky původní trilogie), spin-offů, rip-offů, prequelů, knih, her, seriálů a dalších. To samé ovšem potkalo i jiné populární příběhy a série, a to mnohdy k divácké spokojenosti.
Na první pohled by se dokonce mohlo zdát, že médiím vycházejícím z předchozích námětů se dnes daří více než kdy předtím. Mezi nejvýdělečnější snímky se v poslední době řadí filmy z „kinematografických vesmírů“ o komiksových superhrdinech, jejichž zápletky se mezi sebou zásadně neliší. Nebývalé popularitě se také těší i zmiňované remaky, sequely a další formy navazující na původní, často i desítek let staré snímky, seriály apod.
Někteří se proto domnívají, že filmařům došly nápady. Další pak tvrdí, že se snaží vydělat na nostalgii. Tak jako tak to ale opět vypadá, že konvenčnost vyhrává nad originalitou. Co kdybych vám však pověděl, že ani v tomto případě se současný trend nijak zvlášť neliší od minulosti?
Lví král, inspirace ve starověku a umělecké slohy
Jako exemplární ukázka nám poslouží Disneyho Lví král (1994). Snímek se sice v roce 2019 dočkal remaku, ale pro naše účely je zajímavý hlavně svým příběhem. V něm princův strýc usiluje o nadvládu nad královstvím, pročež zavraždí krále a mladého následovníka vyhostí ze země. Dědic trůnu se však záhy vrátí, aby pomstil smrt svého otce. Přijde vám to povědomé?
Celý děj se nápadně podobá světoznámé tragédii Hamlet (1603) od Williama Shakespeara. Ani ta nicméně nepochází z jeho hlavy. Největší anglický dramatik se totiž při jejím psaní inspiroval nejen jutskou legendou Amlet, kterou v 11. století zaznamenal dánský kronikář Saxo Grammaticus, ale také Španělskou tragédií (1592) od Thomase Kyda. Zápletka Lvího krále připomíná i jinou Shakespearovu hru, konkrétně jeho historické drama Jindřich IV. (1597), jež vychází z Holishedovy kroniky Anglie, Skotska a Irska (1577). Celá produkce Disneyho v minulém století až nápadně těží z japonské animované školy. Viz videoesej od Alli Kat.
(Lví král nebo Hamlet? To je oč tu běží)
Inspirace původními náměty nebyla ani v minulosti ničím neobvyklým. Při bližším prozkoumání dokonce objevíme, že nezanedbatelná část uměleckých děl napříč historií má svůj původ ve starověku, převážně pak v Řecku. Že ovšem Řekové jako dominantní národ vykrádali kultury ostatních, stejně jako poté Římané Řeky a křesťané Římany, taktéž nelze považovat za překvapivé. Faktem i tak zůstává, že starověké náměty představují základní zdroj západní kultury, jehož vliv pociťujeme dodnes.
To se nicméně netýká jen umění krásného, ale i architektury a uměleckých slohů celkově. Křesťanstvím ovlivněný románský a gotický sloh vystřídala prořecká racionální renesance. Vůči ní se ohradilo citově laděné křesťanské baroko, proti kterému vystoupil rozumem poháněný a řeckými prvky inspirovaný klasicismus, na který zase zareagoval silně emocionální romantismus.
Podobné obměňování ideologií nás provází po celé lidské dějiny. Nová generace se vyhradí proti generaci předchozí a začne prosazovat přesný opak toho, co razili její předchůdci. Tím ale paradoxně začne vyznávat to, proti čemu tito předchůdci původně brojili, když zase oni vzdorovali svým předkům. Syn se postaví otci a tím (třeba i nevědomky) začne kráčet ve šlépějích svého dědy. Porozumění tomuto koloběhu nám tak při zkoumání originality nabízí další zajímavý úhel pohledu.
Memy, kreativita a originalita na poli vědy
Memes neboli česky memy jsou jedinečný fenomén, jež provází internet prakticky od jeho počátků. Mem funguje jako většinou humorný koncept, jehož základ se v různých kontextech opakuje. Také jeho úloha něco vypovídá o podstatě originality v rámci kultury. Původně je však mem termínem z genetiky.
(Příklad memu z roku 2012)
Kleon v Kraď jako umělec poznamenává, že každý z nás je remixem genetických informací svých rodičů, což samozřejmě platí pro všechny organismy, jež se rozmnožují pohlavně. V rámci genetiky tedy též dochází k vytváření nového ze starého. Memy jsou potom údajně nositelé kulturní informace, jež se mezi jedinci předává.
To, že se podle některých odborníků s kulturními predispozicemi už narodíme, nicméně neznamená, že dokážeme už od samého počátku sami od sebe být kreativní. Tvůrčí proces jako takový vychází ze tří prvků – nápodoba, přetvoření a kombinace. Všichni začínáme napodobováním známého, s čímž ve velkém souvisí i proces učení. Kreativita se poté projevuje tím, jakým způsobem dokážeme naučené elementy přetvářet a mezi sebou kombinovat.
Mimo již uvedené příklady ze sféry umění můžeme zmíněné prvky vypozorovat i mezi slavnými vědci. Vynález parního stroje se dnes většinou připisuje Jamesi Wattovi. Ten ale ve skutečnosti pouze přetvořil původní návrh Thomase Newcomena a Thomase Saveryho. První zmínky o mašině poháněné parou ke všemu nalezneme již ve starověkém Řecku. Stejně tak ani Thomas Edison nevynalezl žárovku, ba jen zdokonalil její prvotní verzi tak, aby se dala běžně používat. A Johannes Gutenberg pro svůj knihtisk zkrátka zkombinoval několik dávno existujících nástrojů.
Každá tvůrčí osobnost by si proto měla uvědomit, že „stojí na ramenou obrů“, jak říkal Isaac Netwon, když parafrázoval Jana ze Salisbury, který citoval Bernarda z Chartres. Originalita neexistuje. I tento článek a jeho poznatky jsou prostým remixem videoeseje Everything is a Remix (2015) od Kirbyho Fergusona, děl Waltera Benjamina, knihy Austina Kleona a nespočtu dalších zdrojů.
Umělci, vědci a všichni z nás, kteří něco tvoří, kradou nápady od počátku věků. A my, dokud budeme schopni poznat rozdíl mezi plagiátem, imitací a inspirací, můžeme nadále žít s klidným vědomím toho, že na tom palahniukovském: „…je to kopie kopie kopie…,“ vlastně není nic až tak špatného.
Autor: Petr Uram