YouTube většina z nás v rámci vzdělávání používá tak maximálně k tomu, abychom si pustili „Lo-Fi Chill Hop Beats to Study/Work To“ a posléze se příležitostně před ostatními tvářili, že je to doopravdy zajímavá hudba a ne jen prázdný nesmysl, díky kterému se můžeme soustředit na vlastní produktivitu. Občas se tam dokonce vzděláváme u kočičích videí, ve kterých konečně zjistíme, jak vypadá vystrašená kočka a při přiblížení na videu už tak v 360p kvalitě můžeme pozorovat, v jakém okamžiku vytasí drápky. A někdo z nás tam může posouvat své hranice bizáru na videích Škromacha v bazénku. Ve skutečnosti se ale na YouTube dají najít výborné kanály, které se snaží přijít s komplexními a do detailu na-rešeršovanými videi, po kterých můžeme odcházet s rancem znalostí ne nepodobných těm, které bychom dostali po přednášce na škole, nebo v některých ojedinělých případech snad i víc.
V zásadě se jedná o tvůrce videí, kteří pracují s formátem vlogu, kde na kameru povídají o tématu, které je zajímá a o kterém hodně ví. Oproti přednášce mají takoví autoři výhodu v tom, že oplývají uměním jednoduchých stříhacích programů v počítači, takže nejenomže nemusí vydávat zvuky jako „ehmm“ nebo „hmmm“, ale nedochází k momentům ticha, kdy se zamýšlí. A navíc to pak všechno působí hezky akčně a dynamicky, takže pak krátká přednáška o Bataillově transgresi může alespoň částečně působit jako přestřelka na padající helikoptéře v libovolném snímku od Michaela Baye. V horším případě aspoň jako průměrný nízko-rozpočtový film se Stevenem Segalem, což je ale taky úspěch, když uvážíme, že se jedná o videa, kde jeden člověk o samotě v místnosti mluví na kameru o čemsi alespoň vzdáleně intelektuálním.
Druhá část tvůrců se zaměřuje na video-eseje, které mají ještě větší výhodu, protože se v nich objevuje spousta ukázek z filmů/dokumentů/fotek/obrazů apod., které jsou na sebe navíc rychle stříhané a do toho někdo příjemným hlasem povídá o významech daných ukázek, tím pádem je to dynamické jak Avengers, a navíc to na rozdíl od nich netrvá šest a půl hodin, takže si to rádi dáte u snídaně a při posledním doušku kafe budete mít pocit, že do té školy vlastně dneska ani nemusíte, když jste díky šestnáctiminutovému videu o skrytých významech v Avatarovi konečně pochopili postkolonialismus. A to se vyplatí! Video-eseje se často považují za žánr, který vznikl až na internetu. Vychází ale z hluboké tradice filmových esejí, které dělal třeba už Orson Welles (např. „F jako Falzifikát“) nebo Jonas Mekas. Akorát že s dnešním přístupem k internetu a tím pádem jeho nekonečnému archivu veškerého lidského vědění a již zmiňovaným stříhacím programům můžeme takové eseje tvořit na koleni ve své posteli na macbooku a veškeré informace napěchovat do sotva deseti či dvaceti minut. A funguje to!
Mohli bychom tu debatovat o tom, jak je to vlastně zvrácené, že dneska chceme všechny informace zpracovávat v co nejkratším čase a za každou cenu být produktivní a vzdělávat se i u platforem původně určeným k zábavě jako je YouTube a co to říká o nás a o rozjetém mechanickém kolečku kapitalismu, ale necháme to na jindy a rovnou se vrhneme na ty autory, kteří to dělají dle mé čistě osobní zkušenosti nejlíp!
- PhilosophyTube
A začneme rovnou tím nejlepším, co můžete na YouTube najít. Z původně malého kanálu založeného Oliverem Thornem v květnu roku 2013, kde mluvil v levném vlogovém formátu o myšlenkách Reného Descarta za doprovodu obrázků Batmana a My Little Pony, se po několika letech stal obrovský channel se skoro 700 tisící sledujícími. Nejenomže publikum nabylo do masivních rozměrů (alespoň co se týče videí s tématikou filozofie), ale i on sám nabyl mnohem větších ambicí a jeho videa dnes mají vysoký rozpočet a až filmovou estetickou kvalitu. V posledních videích, které mají stopáž středometrážních filmů, vystupuje v kostýmech, má profesionální nasvětlení a především je skutečně koncipuje jako filmy, s jasně danou příběhovou linkou a scénářem, který má expozici, konflikt a katarzi. Nevím o nikom dalším (krom CounterPoints, které bohužel nemám tak nakoukané, abych o nich mluvil), kdo by tak s formátem YouTube videí pracoval a je to fascinující podívaná. Pokud vám jde vyloženě o obsah a vzdělání, pusťte si starší videa s jasně daným tématem, které jsou v podstatě vlogy pod deset minut. Ale pokud se chcete nejen vzdělat, ale prožít si skutečný audio-vizuální zážitek, který ve vás krom znalostí vyvolá také emoce, sáhněte po nejnovějším materiálu.
Jako ukázku přikládám jeho asi nejzásadnější a nejosobnější video, které kdy nahrál. Je to dech-beroucí zpověď a filozofické zkoumání témat toxických vztahů, traumatu a identity, které je zároveň technicky ohromující a natočené na jeden jediný záběr. Jak samotný obsah, tak vizuál mají připomínat Sartrovu divadelní hru „Za zavřenými dveřmi“ (1944). Prostě si to pusťte – nedá se od toho odvrátit zrak, jakmile to uděláte. Nikdy jsem u videa na YouTube nebrečel. A až pak jednou…
https://www.youtube.com/watch?v=AeGEv0YVLtw
- BetterThanFood
Většina kanálů o knížkách je prostě špatná a najít tam někoho, kdo mluví o čemkoli jiném než o tom, co je v lepším případě na seznamu New York Times Bestsellers, v horším o fan-fiction nebo v nejhorším o poslední knížce Johna Greena, je prostě skoro nemožné. Ale v rámci příprav na zkoušku z dějin literatury jsem kdysi ze zoufalství hledal na YouTube cokoli o Miltonově Ztraceném ráji a najednou here we fuckin‘ go, našel jsem BetterThanFood, neskutečný channel od jednoho a jediného Clifforda Sargenta. Veškerý obsah tam je v podstatě založený na jeho osobnosti, ale ta je díkybohu charismatická jako je na internetu málokdo. A ne takovým tím sebe-adorujícím způsobem, ale přirozeným klidem a nadhledem, jakým oplývají většinou herci z 50. let. Ve většině videí Cliff popijí kafe a na prostoru deseti až dvaceti minut povídá o knihách, které ho baví. Říká tomu recenze, ale nenašel jsem za celou dobu jedinou knihu, která by se mu nelíbila. Ale o to je to lepší, protože vybírá jako správný kurátor opravdové literární lahůdky a můžete se vsadit, že jste o spoustě z nich v životě neslyšeli a čekají na vás, až je díky němu objevíte a budete milovat. Asi dva roky se při výběru knih řídím téměř výhradně jeho tipy. A ještě jsme se neminuli, což taky něco říká. Nebudu lhát, tenhle kanál ovlivnil můj literární vkus víc než cokoli jiného a ty knihy pak zase ovlivnili moje psaní. And I regret nothing.
Ukázal mi Malcolma Loweryho, Thomase Bernharda, Roberta Bolaňa, Coetzeeho, fuckin‘ George Bataille a do toho Clarice Lispector i Joan Didion. Miluju, miluju, miluju. A vy byste měli taky. Vaše knihovna se nepochybně rozšíří o desítky výborných titulů. (Also, jeho záběr v latinsko-americké literatuře je neskutečný a myslím že v našich luzích a hájích to dost oceníme, protože tu toho spoustu ani není přeloženo, natož tak aby se o tom mluvilo.)
https://www.youtube.com/watch?v=uuWn5oW6eGc
- Jacob Geller
Literatura, filozofie, všechno pěkný a sofistikovaný, o tom žádná. Ale už jsme se tu bavili o hrách? A o tom, že je v nich něco víc než jenom bezhlavé střílení do umělé inteligence nepřátel, která je naprogramovaná, aby vám běhala přímo před hlaveň? Ne? Ladies & gentlemen, představuji vám Jacoba Gellera a jeho neskutečné eseje o video-hrách, které přesvědčí i ty nejzarytější cyniky, že interaktivní zábava je taky, sakra, umění. Geller mě poprvé ohromil, když jsem viděl jeho skoro čtvrt hodinové video o tématu, které mě absolutně nezajímalo a v životě bych si ho dobrovolně nevyhledal. Bylo o herním simulátoru firmy vyrábějící (!) kancelářské sponky. WTF? No a díky kterému jsem pochopil, že svět je obrovské místo, kde jsme všichni sami a navíc úplně bezvýznamní a snažíme se tu izolaci a smutek utopit v nekonečném hledání jakéhokoli dalšího cíle, za kterým se honit, abychom alespoň na chvíli měli pocit, že máme nějaký význam. WTF? Je třeba to vidět, ale je to dech beroucí analýza lidství i vesmíru. A to je na esej o simulátoru kancelářských sponek hodně dobrý. Když tak tady. Další videa obsahují samotu v Red Dead Redeption, architekturu škol po masových střelbách, nebo morální hledisko Call of Duty. Jestli jste někdy hráli něco víc než jenom Hledání min a máte pocit, že to tehdy byl ztracený čas, doporučuju si to všechno pustit, protože hraní může být intelektuální (ale zas nemusí a o tom má taky pěknou esej!) a můžete u něj přemýšlet. Jakože hodně. Za nejlepší považuju ale tohle:
https://www.youtube.com/watch?v=usSfgHGEGxQ
- Cuck Philosophy
Z her zpátky k filozofii, ale opět zábavnou a skutečně nastudovanou formou. Našel jsem to skrz algoritmy YouTube, které mi doporučily z nějakého „záhadného“ důvodu esej o korejském popu (přísahám na Kanyeho Westa a další věci, co jsou mi svaté, že to vůbec neposlouchám, možná to kdysi u mě hledal kamarád, ehm, ehm) a po těch sedmnácti minutách jsem věděl, že musím vidět všechno, co ten chlap udělal předtím. A nezklamal mě. Představil mi poutavě Foucaulta a jeho myšlenky tak, že jsem si objednal Dohlížet a trestat a kdo si to kdy chtěl koupit, tak ví, že to vůbec není levná ani krátká kniha, takže je jasný, že je to prvotřídní autor videí. Tohle je asi první kanál v tomhle seznamu, který není postavený na osobnosti jeho tvůrce. Ale o to víc je to zásadní tip, protože to sice není bůhvíjaký charismatický šarlatán, ale prostě ví, o čem mluví. A umí to říkat přesvědčivě. Dejte si.
https://www.youtube.com/watch?v=J8LxORztUWY
- LikeStoriesOld
Na závěr tip pro píšící jedince, protože jsme přeci jenom na webu mladých snaživých autorů. Výborné deseti až dvacetiminutové analýzy filmů a především jejich scénářů. O tom, jak jsou strukturované, aby fungovali, jak fungují. A proč jsou vlastně napsané dobře a jak se takhle dobře píše. Je to zábavné, poutavé a výborně nastříhané, takže to uteče jak jedna epizoda Adventure Time (modří ví, že prostě hrozně rychle, jakože si pustíte další díl ani nevíte jak) a do toho budete mít po pár videích pocit, že víte naprosto přesně, jak funguje scenáristika a že tak do týdne, možná ani ne, napíšete bez problému příští Americkou krásu. A to je fakt hezký pocit, o tom asi nemusíme debatovat. Ale může to mít i opačný efekt. Jeden z komentářů říká: „Čím víc sleduju tyhle videa a zjišťuju, jak se píše dobrý film, tím víc se bojím, že v životě nebudu schopný napsat dobrý film, když vidím, jak je to složité.“ No jo. Ale kdo by to chtěl lehký, že jo? Tip pro všechny, co píšou nejen scénáře, protože strukturovat si vyprávění pomůže i v poezii a literatuře a rozhodně v divadle. Ale taky pro ty, co nepíšou vůbec nic krom SMSek, protože vědět, jak vlastně fungují vaše milované filmy je taky dost poučné.
https://www.youtube.com/watch?v=k1W5wAGzCpU
Autor: Jan Jindřich Karásek