Kulturní Harakiri

Zatím poslední a celkově již dvacáté Harakiri proběhlo na Provozu Hlubina. Tedy na místě, které se pro naše literární rejdění stalo typické – z oné dvacítky večerů se jich na Hlubině odehrála rovná polovina, včetně prvních dvou, které tehdy na začátku roku 2017 (13. ledna jsme oslavili tři roky!) v mnohém určily, co že to v tom životě vlastně budeme dělat. Bez zázemí Hlubiny a dobré vůle Marty Pilařové a Davida Mírka by k tomu nikdy nedošlo. Provoz se stal naším domovem, základnou, místem inspirace a pro některé z nás také postupně tou nejlepší prací i nejnáročnějším koníčkem na světě.

Čím více jsme se na Hlubině činili (začali vést tamější Kino Cineport, zorganizovali festivaly Inverze a Vlny, pořádali koncerty atd.), tím více jsme mohli zasahovat do jejího směřování. Zároveň jsme postupně pochopili, jak náročný a v mnoha ohledech nevděčný úkol je takový kulturní prostor řídit. V pomyslné první linii jsme tak stáli i při prosincovém stěhování. Tehdy jsme se museli s naší symbolickou alma mater rozloučit. Ano, další Harakiri se už na tomto magickém místě neuskuteční, samotný Provoz však jen tak nezmizí…

Někdo musí z kola ven

Dělat kulturu je jedna věc, vytvářet zázemí pro lidi, aby mohli dělat kulturu, je věc druhá. Provoz na sebe vzal právě tento nelehký úkol a to ve městě, které stále hledá svou identitu a většina jeho obyvatel je zvyklá “chodit za uměním” do klasických kulturáků. Nestěžujeme si, Ostrava nabízí také celou řadu příležitostí a kdybychom nebyli přesvědčení o tom, že má smysl tvořit přímo tady, jsme už dávno pryč. A i to nás naučil Provoz – nevzdávat se, jít si za svým, být aktivním občanem, mít rád své město a vidět v něm potenciál.

Spolek Provoz Hlubina (tehdy ještě jako Hlásíme se k továrně) započal své kulturní aktivity v roce 2009 a postupně se založil o to, aby se do zchátralých a opuštěných baráků bývalého dolu vrátil život. Marta Pilařová jako jedna z mála viděla potenciál, který celý areál nabízí (a co je důležitější, rozhodla se ho naplnit). Místo plánovaného bourání budov tak nakonec došlo k jejich rekonstrukci. Ta se zaplatila z evropské dotace. Kdo na tuto dotaci více jak rok psal projekt? David Mírek a Marta Pilařová. Na opravené Hlubině to začalo žít v květnu 2015. Původní svobodu a plány však velmi rychle ohraničily ekonomické mantinely. Zbytek je historie. Na podrobnější rekapitulaci a pojmenování všech důvodů, proč musel Provoz Hlubina skončit, bude prostor jinde, vaz mu zlomil zejména neustále se zvětšující nájem a všudypřítomná gentrifikace. Areál, který se měl stát místem zasvěceným kultuře, tak stále více připomíná předražený lunapark. Jak to s ní bude dál nevíme, naděje umírá poslední, naše vlastní kulturní harakiri však už budeme páchat jinde.

Budoucnost? Bude!

Konec Hlubiny (tedy alespoň tak, jak ji známe) naštěstí neznamená konec samotného Provozu, který našel nový domov v dvojdomí na Havlíčkově nábřeží (všichni tam chodíme do Docku). Provoz zde má zatím svou kancelář a sklad. Od 1. června však bude znovu disponovat i vlastním kulturním prostorem na koncerty, divadlo, filmová promítání nebo literární čtení. K oficiálnímu představení nového Provozu dojde na přelomu února a března. Naše ostravská kulturní dobrodružství tak rozhodně nekončí, spíš naopak – teď to teprve začne.

Provoz Hlubina je mrtvý, ať žije Provoz u řeky!

Více informací o Provozu i jeho budoucnosti najdete na webu provoz.net.

Autor: Jan Dvořák