Jan Jindřich Karásek se zde rozpovídal o letošních žhavých novinkách v hudebním světe, je tedy čas, aby stejný prostor dostala poezie. Letos jsem – ať už z prostého nadšení anebo z osobních očekávání pozitivního či negativního zabarvení – četl zvláště autory mladší generace, a proto mé následující subjektivní vyzdvižení básnických sbírek, které letos vyšly, je zaměřeno právě na ně. Rok 2020 samozřejmě ještě není u konce, následující řádky přináší jen polovinu ze zamýšleného ohledu. Pro ten druhý je třeba ještě čekat na začátek zimy, kdy vyjdou poslední letošní sbírky.
Kristina Láníková – Úvahy nad zájmeny
Již několikátá sbírka básnířky Kristiny Láníkové (1988) nese název Úvahy nad zájmeny. V anotaci na zadní straně knihy jsou básně označeny atributem milostné – po přečtení již prvních veršů je ale dojem docela jiný. Sbírka čítá zaprvé přes 60 básní velmi krátkých forem, tvoří je většinou jen tři až čtyři verše. Zadruhé očekávání vyvolané anotací naráží (pro mne příjemně) u samotného jazyka a stylu vyjádření, jež je rovněž velmi strohé, ba až analytického charakteru. A zatřetí: v údajně milostných básních najdeme pouze jedno oslovení druhé osoby, pouze dvě formulace v osobě třetí a jediný tvar v první osobě: naše.
Jedná se spíše – o velmi zdařilou, koncepčně a syžetově propracovanou – sbírku intimní a reflexivní lyriky, která je dostředivou rekalkulací vlastního já v časoprostoru. Lyrický subjekt zkoumá, kde hranice mezi já a světem, tedy řekněme jakési ty, leží a čím jsou vytyčeny – snaží se definovat své chórismos. Nejen vlastní já, dále i láska, intimita, tělesnost (tedy trochu teda i motivy a témata milostná, jistě), každodennost a osobní cesty ze dne do dalšího dne jsou až pod medicínsky sterilním a uvědomělým drobnohledem. Básně jsou o neodkladném prožívání
a ustanovení vztahu mezi já a ty, a to metaforickým procesem úklidu: „uklízím své chyby“ (s. 20) a „při úklidu se řídím zásadou ztrát“ (s. 40) Jednou z intencí vývojové linie sbírky je dojít k pomyslné čistotě, jenže „čistota je těžká (…) bílá se skrývá“ (s. 70). Tma s časem a všemi osobními návyky a prožitky pod námi tvrdne, minulost tmavne a pomalu vytváří vlekoucí se zpoždění, jež by se nemělo nedbale opouštět, ale vědomě potěžkávat, je třeba s ním pracovat a vyvažovat v sobě samém světlem, jež leží před námi: „formuju pohledy vpřed“ (s. 12), „držím se zpátky / pomalu se proměňuju // nelituju, nehojím se / pomalu odklízím okolí“ (s. 67).
Kniha má v sobě cosi dialektického, bohatý dostředivý svět Láníkové je založen na komplexní hře dualismu, na opozicích tma–světlo, dopředu–vzad, statika–dynamika, já–ty… „Zájmena v mém povědomí jsou k užitku pro obě strany“ – Zájmena jsou most mezi mnou a tebou.
Petr Ligocký – Diagnóza
Debut ostravského básníka s polskými kořeny Petra Ligockého mne inspirativně podnítil a velmi nadchl. Nejsilnější stránkou této knihy je její kompozice: komplexní a až narativní syžet je tvořen několika do sebe zapletenými minicykly, jež tvoří básně rozličných forem. Lidské počínání a vnímání obecně je zde obraceno přirozeně civilním až lapidárním jazykem zrcadlově proti sobě samému, aby vyšla najevo přehlížená či nepřiznávaná povrchnost: „všichni všude / ale nikdo nikde“ (s. 8). Ligocký tematicky pokrývá snad „celé spektrum dnešního člověka“, od nejniternější introspekce (nebo možná spíše lépe řečeno skrz ni) dochází k extenzivnímu objektivizování lidského počínání, i s naší hédonistickou materialistickou dobou: „reklamuje se všechno / kromě nás“ (s. 17).
Sarkasmem je karikaturována zdánlivá autentičnost komunikace na pozadí sociálních sítí, např. v básni Romance, jež je – jako i vybrané další básně – umně psána s potřebnou dávkou patosu, ba až kýče, neboť ty svou samozřejmostí dráždí a intenzifikují zamýšlené sdělení o absurdnosti líčených situací. Napadlo mne ale – u eponymní básně Diagnóza –, zdali tato metaforická práce s patosem, jeho naléhavostí a pleonasmy není až za vyváženou a stravitelnou hranicí. – Ovšem kdyby tomu tak nebylo, báseň by tak brilantně nedráždila a na čtenáře nenaléhala svým ironizujícím odhalením, jde tedy stále o obratnost autora, který ví jak a kam našlápnout, aby verše maximálně emočně působily.
Neposledním tématem je sobeckost lidského počínání a rozvrácenost a složitost rodinných i lidských vazeb obecně. A jako bychom byli ve výsledku všeho na Zemi všichni dušeni – dušeni však sami sebou: „drží nás tady / pod neprodyšným víkem nebe / nechává pořádně dusit / sebou samými“ (s. 27). Utíkáme od druhých, od odpovědnosti za sebe a celý lidský druh, utíkáme od sebe samých, od tišiny vlastního nitra, které přehlušujeme. Sbírka Diagnóza je ontologickou nouzí, spočinutím v napětí bytostného tázání (se). Není tečkou či epitafem, je upozorněním, je posledním střípkem naděje, neboť „to maso žadonící po lidském doteku / stále ještě žije (…) to jsou vzpomínky / to maso jsi ty“.
Klára Šmejkalová – Navždy
Básnířka Klára Šmejkalová debutovala v roce 2014 po výhře v Literární soutěži Františka Halase sbírkou Naživo. Ta byla – nejen dle mého – ne zcela zdařilou, dlouhé básně se ztrácely v neurčitém, abstraktním lyrizování (jak by řekl Ivan Wernisch lyrické čvaňhání) a metaforách, až byly ve výsledku „o ničem“. Druhá sbírka je však pravým opakem: Šmejkalová ji nabila konkrétními emocemi a autentickým prožitkem. Ve své druhé sbírce Navždy autorka tříbí svou lyrickou imaginaci a mísí ji se strhující drásavou expresivní linií, dotahuje živost a aktuálnost básnického sdělení k dokonalosti, místy až do polohy úsečných a apelujících veršů-tezí s neoblomnou upřímností. Dle mého je básnířka dokonce – byť jí osobně nejspíše sedí básně středního až delšího formátu, které ve sbírce převažují – nejpůsobivější ve svých nejkratších básních, v nichž jsou obrazy dotaženy do maximálního apelu, až čtenáře otřesou s nesmírnou silou (např. básně Panna nebo Prase).
Sbírka je rozdělena do tří částí: Tělo, Duše a Duch, čemuž volně odpovídá i obsah básní do nich zařazených. Kniha je obšírným pojednáním a zamyšlením se nad sebou samým prismatem opozice tělo–duše, z níž básnířka míří nakonec výše do sféry nadosobní. Šmejkalová je rovněž sympatická v práci s ironií, pojmenovává věci, jak „jsou“, v kontrastu k uhlazenému korektnímu úzu: „Zamilovaní mají pocit, / že se znají sto let. / Vydrží jim to tři roky, / ideál pro založení rodiny“ (s. 73) nebo „Ženu se za dětstvím / jako nemocná a potřebuji být sama. Jsem chladná / a nemilosrdná jako velvyslankyně v Rusku.“ (s. 69)
Nejnosnější je poslední oddíl Duch, kde jsou jevy básnířkou brány s největší přirozeností, upřímností a zároveň originalitou. Hledí se zde v čase zpět i daleko vpřed, hledí se hluboko do nitra duše – kterou sužuje úzkost a zmatek –, ale i daleko před ni, mezi nás všechny, mezi nás a dobu neustálé rychlosti, tlaku a odosobnění, dobu přebytku a nadbytečného kategorizování
a analyzování, kde ve ztrácení času řešením, kolik pohlaví (chcete-li genderů dle současného diskurzu) vlastně existuje, ztrácíme to nejhlavnější – sebe sama a samotného člověka, který je jen jeden, jímž jsme my všichni: „Doba se mění a já tesám svou identitu.“
Zpět k jádru: Sbírka je především upřímnou zpovědí křehké a vnímající lidské duše.
Další tři žhavé básnické novinky dostanou prostor v druhém článku, jejž zamýšlím na prosinec, kdy vyjde poslední básnická sbírka. Mezitím: Jsem rovněž stejného názoru jako Ivan Motýl, jenž minulý rok touto myšlenkou oponoval v rozhovoru na webu ostravan.cz šéfredaktorovi Protimluvu Jiřímu Macháčkovi, že básníka nedělá až sbírka, jak se nakladatelé mylně domnívají. Proto nakonec tři online básnické profily mladých básníků, které je neradno minout:
Anna Sedlmajerová – S tavnou pistolí u spánku
Básnířka pohybující se nyní v Brně, stejně jako výše Klára Šmejkalová finalistka Literární soutěže Františka Halase a autorka drásavých imaginativních veršů. Její tvorba byla obsažena v ročence Nejlepší české básně 2018.
https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2020/09/anna-sedlmajerova-s-tavnou-pistoli-u.html
Anna Mrozinská – Z reproduktorů zní ticho
Autorka z Ostravy, nyní studující a pohybující se v Brně. Básníci z Ostravy mají obecně ve svých verších zvláštní signifikantní symbiózu na jedné straně čehosi drsnějšího a na druhé straně čehosi silně něžného, empaticky vnímavého. Nůžky těchto protipólů Anna rozevírá, co to jde.
https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2020/08/anna-mrozinska-z-reproduktoru-zni-ticho.html
Filip Klega – Tak snad to vyjde
Básník rovněž z Ostravy, rovněž přesunuvší se do Brna. Přes jistou neformálnost jeho tvorby, která nezapírá inspiraci v undergroundu či u Bondyho, je v Klegových básních jakási až dětská fantazijní snovost a nepřítomnost, která se zviditelňuje a stává autonomní právě v kontrastu všech těch hospod, vožungrů a nemilých obligátností každodenního života.
https://www.nedelnichvilkapoezie.cz/2019/12/filip-klega-tak-snad-to-vyjde.html
Autor: Dominik Bárt