Jak se to má s délkou hudebních alb?

V dnešní době playlistů a streamingu by se mohlo zdát, že fyzickým hudebním nosičům pomalu zvoní hrana. Vždyť i z nedávného bankrotu Bontonlandu – jednoho z největších českých prodejců kompaktních disků a vinylových desek – lze vyčíst, že se nakupování alb stalo záležitostí pouhé hrstky nadšenců. Ať už nás ale proud kulturních dějin požene kamkoliv, je zřejmé, že proces nahrávání a vydávání hudby dokázal i za svou relativně krátkou historii ovlivnit, jakým způsobem uchováváme data, víc, než by nám na první pohled mohlo připadnout (viz video zde). Proč se ale za hudební album považuje prakticky všechno, co obsahuje něco mezi pěti až nekonečnem skladeb? Jaký je rozdíl mezi singlem, EP a LP? A jak to bylo s jejich délkou v průběhu věků?

Od fonografu až po vinyl

Jak jsem již zmiňoval ve svém článku o kořenech hudebního obratu 20. století, zaznamenávání hudby představuje vcelku novou záležitost. Až do 19. století se písně uchovávaly pouze notovým zápisem či ústní tradicí. Teprve po roce 1850 se díky průmyslové revoluci vynořily první pokusy o nahrávání zvuku. Světlo světa tehdy spatřily Scottův fonautograf, Crosův nikdy nesestrojený paleofon či nejrůznějších přístroje z dílny Alexandera Grahama Bella a jeho současníků. Největší obliby si nicméně nakonec získal Edisonův fonograf, který hudbu uchovával na hloubkových drážkách kovových válečků, jež snímal hrot speciální jehly. Tento vynález tak de facto položil základy hudebního průmyslu. Nahrávky byly ovšem spíše nevalné kvality (viz zde), moc dlouho nevydržely, a navíc se i špatně reprodukovaly.

Fonografové válečky

Vše se změnilo s příchodem fonografických desek Emileho Berlinera, které nejenže posluchačům díky svým horizontálním drážkám nabízely lepší zvuk, ale zároveň se díky svému materiálu (kterým zpočátku byla tvrzená pryž a později šelaková hmota) také snáze kopírovaly, což přišlo vhod, protože do té doby se každý hudební nosič musel nahrávat jednotlivě. Desky se mimo jiné mohly pochlubit i delším záznamem, kdy oproti přibližně stodvacetisekundovým válečkům dokázaly zachytit až tříminutové skladby. Když se ke všemu po roce 1905 začaly vyrábět desky, které na každé straně nesly jednu píseň, Edisonův formát definitivně ustoupil do pozadí.

První Berlinerovy desky

Po vypršení Berlinerova patentu nicméně chvíli trvalo, než se ustálily rozměry a rychlost, s jakou se deska na gramofonu točila – tedy další dva parametry, které měly na její délku zásadní vliv. Souhrou náhod se nahrávací společnosti ve dvacátých letech shodly na rychlosti 78 otáček za minutu (rotations/revolutions per minute), jež ale do budoucna neumožňovala delší záznam. K univerzálnímu řešení se dospělo až během druhé světové války, kdy byli výrobci kvůli nedostatku šelaku nuceni přejít na PVC neboli polyvinylchlorid. Většina prvních vinylových desek tedy obsahovala z obou stran jednu tří až čtyřminutovou skladbu, která se přehrávala rychlostí mezi 45 až 78 ot./min. A tak se zrodil zlatý standard pro „singlové“ nahrávky na celá desetiletí dopředu. Za singl (od anglického spojení single play) se považovala deska o průměru sedm palců (17 cm), která časem začala sloužit především jako propagační ochutnávka dvanáctipalcového (30 cm) LP (z anglického long play).

Singl a LP

Zbrusu nový dlouhohrající formát s 33,5 otáčkami za minutu vzniknul díky zavedení úzkých mikrodrážek a zprvu nalezl uplatnění hlavně na poli vážné a filmové hudby. Až dosud se totiž záznamy symfonií, koncertů a oper mohly prodávat pouze jako kolekce vícera singlů. „Elpíčka“ svedla pojmout až 52 minut (26 z každé strany), což vedlo k zavedení dalšího standardu – třinácti čtyřminutových písní. Ve stejné době přišla na scénu i první EPs (z anglického extended play), jež se délkově pohybovala na pomezí singlu a LP (10–15 minut, 45 ot./min), přičemž zpravidla měla na rubu i líci dvě skladby. S příchodem roku 1950 se tak svět hudby s využitím nových technologií ocitnul na prahu éry alb.

Méně je někdy více

Dlouhohrající desky se záhy uchytily i mezi jazzovými muzikanty, kteří na ně stejně jako jejich kolegové z branže klasické hudby počali natáčet mimo studia také své „živé“ výstupy. Některá rozsáhlejší díla ovšem nedokázaly zachytit ani ty nejdelší nosiče, kvůli čemuž se vydavatelé museli uchýlit k vydávání dvojalb, někdy dokonce i trojalb. Vznik LPs asi nejvíce napomohlo k rozšíření pomalu se rodícímu stylu, který se měl brzy stát na dlouhá léta tím vůbec nejoblíbenějším žánrem na světě – rock’n’rollu.

Poslech gramofonu

Rychle se šířící nahrávky amerických rockerů a bluesmanů zachvátily taktéž anglickou mládež, která vzápětí nato v šedesátých letech zareagovala nástupem britské invaze kapel jako The Beatles, The Rolling Stones, The Who či The Kinks. Dalším výdobytkem technického pokroku se stala magnetická páska, která nejenže velmi zjednodušila hudební záznam, ale také postupem času vylepšila jeho kvalitu přechodem z monofonního (jednokanálového) na stereofonní (vícekanálový, prostorový) a high-fidelity (hi-fi) zvuk (více zde). Páska dále umožnila vynález audiokazety, jež podobně jako deska nabízela dvě strany záznamu, avšak oproti ní měla výhodu ve své délce (pojmula až hodinu a půl) a skladnosti, čímž si záhy vydobyla popularitu mezi uživateli autorádií a ovlivnila též vývoj přenosných přehrávačů typu walkman.

Audiokazeta

Co se týče trvanlivosti však vinylové, tak i kazetové nahrávky narážely na potíže. Desky jen horko těžko odolávaly prachu a horku. K tomu se ještě mnohdy odíraly, načež se při přehrávání zasekávaly a přeskakovaly. Pásky v kazetách měly zase tendenci se zamotávat a trhat. Proto veškeré nosiče postupně podléhaly degradaci. Nahrávací společnosti a interpreti brali defekty v potaz, pročež se snažili délku záznamů zbytečně neprotahovat, aby se u vinylů neriskovalo přílišné přetáčení a aby se u kazet docílilo kratší délky pásky. Netrvalo však dlouho a oba formáty čekala další výzva.

S rozvojem digitálních počítačů se hudební vydavatelství v osmdesátých a devadesátých letech posunuly směrem k nové metodě nahrávání. Kompaktní disky (CD) představovaly završení zlatého věku. Přestože se stejně jako jejich konkurenti nedokázaly po čase vyhnout kvalitativnímu úpadku, jejich výdrž byla mnohonásobně vyšší, a to bez ohledu na délku skladeb, které mohly dohromady zabírat až 80 minut. „Cédéčka“ zcela redefinovala dosavadní proces tvorby a vydávání alb. S prodejem jednotlivých singlů byl konec. Se spuštěním americké televizní stanice MTV se peníze na propagaci nové hudby začaly investovat do singlových videoklipů (a často i do úplatků rádiovým společnostem, aby vybrané skladby co nejvíce hrály). Pokud jste si chtěli singl koupit domů, museli jste si pořídit celé album. A vězte, že se nejednalo o lacinou záležitost.

Kompaktní disk

Inflace totiž zavinila, že cena hudby šla prudce nahoru, a aby vydavatelství ospravedlnila vysoké šarže, nutila své umělce, aby nahrávali co nejdelší alba, ale zároveň aby největší péči věnovali propagačním singlům, klidně i na úkor ostatních písní. Kvantita brzy převládla nad kvalitou, což samozřejmě neušlo pozornosti posluchačů. Trh také zaplavily kompaktní reedice starých děl spolu s nejrůznějšími kompilacemi, best of výběry a delux verzemi, jež se od původních alb většinou lišila jen přidáním několika remixů. To, co mělo hudebnímu průmyslu pomoct, nicméně jen předznamenalo jeho pád.

Zkáza i spása internetem

Na přelomu 20. a 21. století snad vůbec poprvé přestaly nové technologie hrát nahrávacím společnostem do karet. Spotřebitelé už měli korporátních móresů, podprůměrných alb a přemrštěných cen plné zuby, a tak se začali čím dál tím více spoléhat na přepalování a stahování z internetu. Ukázalo se, že zahltit zákazníky kompaktními disky nebyl úplně dobrý nápad, protože jejich vlastníci vzápětí nahrávali obsah CDs online nebo jej zkrátka předávali dál. Ačkoliv se vydavatelství pokoušela proti ilegálním kopiím bojovat, ve své podstatě neexistoval účinný způsob, jak takovému chování zabránit. Naprostým vrcholem pak bylo, když buď hackeři, nebo rovnou zaměstnanci ještě nevydané projekty kradli a „leakovali“ na web.

Stahování hudby z internetu

Hudební průmysl v důsledku zaznamenal nevídaný propad zisků a trvalo několik let, než se mu podařilo se dostat zpátky na nohy. Jeho záchrana ovšem paradoxně přišla ze stejného místa, jež jej v prvé řadě uvrhla do nesnází. Stoupající hvězda internetu nepřímo zapříčinila ekonomický úpadek bezpočtu kulturních odvětví, kterým nezbylo než sestoupit z obláčku a držet krok s dobou. Sice se tak stalo za cenu omezení webové svobody a zavedení přísných a snadno zneužitelných zákonů o autorských právech, nicméně korporace alespoň byly donuceny se částečně přizpůsobit konzumentům, kteří se ale stejně – tváří v tvář normalizačnímu utahování online šroubů – museli odevzdat do rukou reklam a předplacených služeb.

Streaming svým způsobem změnil hudební průmysl víc než veškeré vynálezy předtím. Jako jeho největší výhodu vnímám, že umožnil prorazit (a někdy se i uživit) hudebníkům, kteří operují mimo struktury tradičních vydavatelství. Koncepty alb, EPs a singlů se dnes i nadále na oko drží, ale vzhledem k absenci dřívějších formátových omezení pozbyly na jakémkoliv pevném významu. Hudební akademie, jež každoročně udělují ceny Grammy či Anděl, vpravdě určité parametry udávají, ale koho by s ohledem na pokles jejich (především finančního) vlivu zajímal názor nějakých akademiků.

Streamingové služby

Systém streamingových plateb ovšem bohužel podporuje vlastně totožné praktiky, jež nahrávací společnosti přivedly na buben, hlavně tedy upřednostnění kvantity před kvalitou. Pro umělce je nyní výhodnější vypouštět ročně větší množství delších projektů, protože čím více přehrání, tím lepší výdělek. Na vině je ale také nebývalá saturace trhu, kterou internet opět nepřímo zavinil a v rámci které si získat a udržet pozornost posluchačů není snadné. Mnozí interpreti proto na krátkodobé soustředění současných spotřebitelů reagují tak, že naopak vydávají kratší alba. Zásadní dopad má na nastalou situaci i fakt, že za nejoblíbenějším a nejprodávanější žánr dnes už dávno neplatí rock, ale hip hop, který oproti ostatním umí zavádět a pružně reagovat na trendy a zároveň se docela snadno vytváří (což mu rozhodně nechci vytknout).

Dá se říct, že právě díky hiphopovým DJs a samplingu přežily vinylové desky období svého úpadku. Po kazetách, které na okamžik působily, že desky úplně vytlačí, nyní pomalu ani pes neštěkne (i když je pravda, že kazety v současnosti zažívají renesanci a mnohé indie kapely a producenti je prodávají jako svůj merch, sloužící spíše jako artefakt ke sbírání než přímo k poslechu) a o údajně blížícím se zániku hudebního CD slýcháme skoro pořád. Nemyslím si, že nás ještě někdy čeká éra desek, přesto mě ale těší, že existuje hrstka nadšenců – ať už se jim říká audiofilové nebo „hipsteři“ – která tento formát drží při životě. Pokud byste ale tuto mou poslední větu vnímali jako výzvu si jít nějakou tu desku koupit, prosím vás, zadržte…

Filipika na závěr

Původně jsem zamýšlel se v tomto článku pouze pozastavit nad rozdílnými přístupy ke tvorbě alb v kontextu technologického vývoje. Během psaní a rešerše jsem si nicméně neustále připomínal, jak moc prohnilý vlastně hudební průmysl je, až mi to nedalo, a rozhodl jsem se své myšlenky uzavřít touto hořkou pilulkou. Uvědomuji si, že systém hudebních vydavatelství představuje jen jeden ze symptomů pozdního kapitalismu a že mnozí z vás si o umělcích mohou myslet, že to jsou jen rozmazlené chudinky, avšak vězte, že onen dlouhodobý stav se přímo či nepřímo týká nás všech.

Hudební vydavatelství

Není žádným tajemstvím, že nahrávací společnosti své hudebníky odjakživa okrádají. „Industry rule #4080; record company people are shady,“ jak říká rapper a producent Q-Tip ze skupiny Tribe Called Quest ve skladbě „Check the Rhime“. Většina interpretů se do spárů vydavatelství dostává v mládí, kdy ještě nejsou příliš zběhlí v právních záležitostech a zkrátka je těší, že má někdo o jejich tvorbu zájem. Většinou se až příliš pozdě dozvídají, že z každého prodaného alba dostanou maximálně deset až patnáct procent (průměrná cena CD dnes činí okolo 300–500 korun, desky bývají o něco dražší, přičemž u streamingu je výnos ještě několikanásobně nižší) a že svou hudbu mnohdy ani nevlastní.

Tabulka průměrných výdělků ze streamingových služeb (čísla se ovšem mohou lišit podle místa poslechu, typu uživatelského účtu, smlouvy umělce s vydavatelstvím, smlouvy vydavatelství se streamovací službou, pohyblivé tržní hodnoty streamovací služby a míry inflace)

Ano, i nebývalé talenty bezpochyby potřebují obchodní i tvůrčí radu od zkušenějších. Každý diamant je potřeba brousit. Společnosti do nových umělců investují a očekávají, že se jim to vrátí – proto jsou součástí smluv i tzv. nahrávací zálohy. Ty zahrnují veškeré zboží, nemovitosti a finanční prostředky, jež interpret od svých nadřízených během natáčení alba nebo koncertování obdrží. Pokud nová deska neoslaví úspěch nebo se na tour neprodá dost lístků, hudebník všechny zálohy svému vydavatelství dluží. Nepřízeň okolností navíc umělec tak úplně nedokáže ovlivnit a mnohdy je na vině jen nedostatečná propagace. Jindy nahrávací společnosti zase interprety nutí, aby se pokoušeli o polohu, která jim není přirozená. A to ani nemluvím o případech, kdy vydavatelství špatně odhadne popularitu trendů.

Vztah mezi hudebníky a nahrávacími společnostmi by se tak dal přirovnat k vychovávání dětí, které by po dovršení zletilosti svých rodičům musely odevzdávat 85–90 procent ze svých příjmů a k tomu ještě splácet vše, co bylo investováno do jejich výchovy, a to bez ohledu na její kvalitu. A teď si představte, že ke všemu hrajete v kapele, a tak se o svou už tak malou odměnu musíte ještě rozdělit. Když ještě hudební vydavatelství dobře vydělávala čistě prodejem desek, umělci si směli ponechat peníze z koncertů, reklamního zboží a jiných činnosti. V současné době ovšem letí tzv. 360° smlouvy, kdy nahrávací společnost dostává procenta úplně ze všeho, čím si upsaný interpret může vydělat.

A potom tu jsou tantiémy z autorských práv, tedy poplatky za přehrání písně kdekoliv od rádia po noční kluby. V České republice máme pro potřeby jejich vymáhání Ochranný svaz autorský (OSA). V principu se jistě jedná o chvályhodnou myšlenku. Všichni tvůrci by přeci měli za využití svého duševního vlastnictví obdržet odměnu. OSA přeci pouze dohlíží, aby autory nikdo neobíral. Jak už to tak ale s kontrolními úřady většinou bývá, spíše než o ochranu a dohled jim jde o tučné pokuty, které mohou za porušení autorského zákona vybrat. Když pořádáte jakoukoliv akci, kde má zaznít hudba podléhající autorskému právu, poplatky OSA se většinou po pronájmu prostoru řadí k těm nejnákladnějším položkám. A zkuste si byť jen jedinou skladbu opomenout uvést a penále Vás neminou. Ochranný svaz autorský a sebranky podobného ražení jako Intergram nebo Ochranná asociace zvukařů (OAZA) vybírají poplatky za poslech rádií v obchodech, restauracích, firmách, hotelích, nemocnicích nebo dokonce i ve služebních vozech, a to i za předpokladu, že se dané prostory vůbec nevyužívají (viz článek zde).

Logo OSA

OSA se na první pohled tváří, že hájí zájmy autorů. Přitom jde často buď o neznámé tvůrce lidových písní (viz zde) či hudebníky, kteří pod OSA být ani nechtějí, ale svaz za ně poplatky stejně vybírá (byť je třeba zdůraznit, že nařčení z této praktiky OSA odmítá). Připočtěme si k tomu i fakt, že OSA peníze obzvláště v případě zahraničních autorů nepřevádí přímo umělci, nýbrž jeho vydavatelství, a reálná částka, již interpret obdrží, je tím opět o něco nižší. Rozdělování tantiém a financování Ochranného svazu autorského vzhledem k jeho výsadnímu postavení a stále se zvyšujícímu množství vybraných poplatků působí značně nepřehledně (viz video zde). Vezměme navíc v úvahu, že na základě nehorázné presumpce viny OSA inkasuje procenta z každého i prázdného disku (viz zde) a momentálně si brousí zuby také na chytré telefony (více ve videu zde).

Ne všechno ale naštěstí působí natolik černě. Jak jsem již zmínil, internet napomáhá vyniknout taktéž nezávislým hudebníkům, kteří tak za svou tvorbu obdrží maximum, a velká vydavatelství využívají jen pro distribuci a propagaci. O predátorském chování nahrávacích společností dnes už mnozí umělci vědí, takže si při podpisu smlouvy dávají na uvedená čísla pozor. V mediálním prostoru se mimo jiné zásluhou Pirátské strany o mafiánském výpalném ze strany organizací jako OSA hojně informuje a nám tedy nezbývá než doufat, že se přítomnost Pirátů v parlamentu projeví na novelizaci českých autorských zákonů.

Osudy hudebního průmyslu a nosičů jsou, ať už chceme, nebo ne, úzce provázány s duchem doby a celospolečenskou situací. Vždyť již vynálezce jednoho z prvních nahrávacích zařízení Thomas Alva Edison za svůj úspěch vděčil především svému podnikatelskému duchu, jenž naneštěstí zahrnoval i kradení duševního vlastnictví jiných. Nikola Tesla by mohl vyprávět…

Autor: Petr Uram