Kapitola „Předpotopní civilizace“ je třetí částí povídkové série Nebe je černé. Prolog s názvem Hvězdný zákon najdete zde.

 

Následující text je složen z poznámek radvanického spiritisty Jana Rösnera a jím přeložené části cestovního deníku skotského objevitele Davida Ashleyho.

I.

Kronika Umbra Diaboli je pro mě již od roku 1925, kdy se po dvacetileté odmlce znovu objevila, zdrojem nehynoucí fascinace. Knihu napsali v roce 1820 cisterciáci z kláštera Veruela na základě daleko starších spisu, mezi kterými se jako nejdůležitější vyjímá Hvězdný zákon. Jedná se o okultní liturgii notoricky známé sekty heretiků, kteří v roce 1571 založili uprostřed amazonského pralesa vlastní utopistickou kolonii Nový Jeruzalém. Právě historie a nauky novojeruzalémské sekty jsou hlavním tématem Umbra Diaboli. Dochází zde k jejich představení i následnému rozboru. Ten je obzvlášť cenný, protože novojeruzalémskou víru, rituály a pravidla srovnává v kontextu obdobných kultů z Afriky, Evropy i Asie.

Existenci Nového Jeruzaléma ukončila až španělská armáda, nepřežil nikdo. Hvězdný zákon se však zachoval, byl přemístěn do Bogoty a následně za dosud nevyjasněných okolností do daleké Evropy, přesněji do cisterciáckého kláštera Veruela ve Španělsku. Na zkoumání ďábelského spisu byli vybráni jen ti nejzkušenější, nejvzdělanější a nejzbožnější z mnichů. Vrcholem jejich práce, která trvala řadu generací, je právě Umbra Diaboli.

Novojeruzalemské učení je prorostlé temnou magií a vypráví o božských bytostech mimozemského původu, jenž měly v dávných časech zakořenit do hlubin amazonského pralesa, kde skryti v temnotách podzemí spřádali plány na ovládnutí všeho na povrchu. Sektáři své Bohy pojmenovali jako Serafy, podle nejvyšší kasty biblických andělů, mezi které kdysi patřil i Lucifer či strážci Stromu poznání. Skrze pojídání magických hub, kanibalistické rituály a obětiny se pokoušeli o jejich vyvolávání.

Odkud na svou novou víru přišli? Kromě učení soudobých mágů a hermetistických nauk, se při tvorbě kultu inspirovali tradiční vírou indiánských kmenů. Serafové měli předobraz v prokletých titánech zvaných Iškur, „jenž tlejí v hluboké zemi, kde čekají na konec světa“. Je záhadou, proč si odpadlíci vybrali pro uctívání právě tyto stvůry temnot. Pro indiány jsou symbolem zla a v silném kontrastu s uctívanými Nebešťany.

O Nebešťanech se Umbra Diaboli takřka nezmiňuje, jako by je snad pisatelé úmyslně vynechali. Na první pohled však připomínají sumerské Annunaki z planety Nibiru nebo Strážce z Knihy Enochovy. Jedná se zkrátka o další mimozemskou a velmi vyspělou kulturu, která měla lidstvo seznámit s celou řadou vynálezů a pokročilou filozofií, díky čemuž se stala předmětem uctívání. Nabízí se otázka, zda se nejedná o ty samé nadpřirozené stvořitele, které známe ze sumerských pověstí či apokryfů? A nejsou Nebešťané také paralelou křesťanských andělů? Ostatně obdobné bytosti se vyskytují napříč náboženskými, filozofickými i hermetickými spisy. Podobně jako legenda o potopě nebo Nifilim.

II.

Jsem velmi blízko dalším informacím o Nebešťanech a Iškur. Otto mi poslal fragmenty cestovního deníku Davida Ashleyho, který sepsal během své třetí objevitelské cesty. Dlouhá léta jsme měli za to, že je deník navždy ztracen, nyní ho můj přítel konečně objevil, byť mi nechce prozradit, za jakých okolností k němu přišel. Jak ho znám, neexistuje pro něj žádná překážka.

David Ashley byl skotský dobrodruh, který se narodil v roce 1844 v Dundee. Svůj život zasvětil výpravám do Afriky a později Střední a Jižní Ameriky. Na první pohled se zdá, že se jednalo o dalšího z řady objevitelů, jehož učarovaly tajemné pralesy překypující neznámou faunou a flórou. A který toužil najít pradávné poklady indiánů. Při detailním zkoumání Ashleyho cest, na které mě poprvé upozornil Otto na spiritistickém sněmu v Berlíně v roce 1920, je však patrné, že zejména při druhé a třetí výpravě byla jeho motivace daleko více duchovní. Ashley nehledal ani tak nové zázraky přírody nebo bájné poklady, ale vydával se po stopě prastaré civilizace indiánského kmene Ugha Mongulala, který před více jak deseti tisíci lety údajně navštívili Nebešťané. Unga Mongulala časem beze stopy zmizeli, další kmeny však jejich víru přejaly a dále ji rozvíjely.

Ashley byl rovněž krátký čas držitelem kroniky Umbra Diaboli, ke které přišel za dosud nevyjasněných okolností během studia hermetických spisů v Káhiře. Právě tato skutečnost mě na Ashleyho příběhu fascinuje – byl to on, kdo kroniku Umbra Diaboli navrátil do Evropy a otevřel tak pomyslná stavidla jejího výzkumu. Dávalo by smysl, že právě informace v ní obsažené ho dovedly k přehodnocení smyslu jeho cest a zájmu o indiánskou mytologii.

Skotský dobrodruh zmizel během své třetí výpravy v roce 1899 a nikdo netuší, zda zahynul, nebo zůstal v divočině s domorodci. Přes portugalské obchodníky se však do Evropy vrátil jeho deník, který byl předán Ashleyho pozůstalým. Stačilo však pouhých deset let a z kdysi početného klanu zůstaly jen trosky. Poslední žijící člen rodiny, Ashleyho vnuk Roman, nakonec prohrál deník i veškerý zbylý majetek v kartách a o pár dní později se oběsil. Objevitelova pozůstalost se od té doby přeprodávala na černých trzích a většina byla nenávratně ztracena. Nalezení deníku je tak fenomenálním úspěchem.

III.

Poslední dny jsem strávil s Ashleyho deníkem. Jeho formou, obsahem i jazykem jsem neskonale fascinován. Četl jsem jej už víc jak desetkrát. Popisované obrazy jsou jako živé, vpíjí se do mé mysli a zůstávají v ní dlouho do tmy. Věřím, že řada kolegů by objevitelovy zápisky okamžitě označila za dílo zmateného heretika. Ostatně, některým tvrzením je opravdu těžké věřit. Jsem přesvědčen o tom, že Ashleyho záznamy jsou významnou připomínkou dávno zapomenutých příběhů a indiánské mystiky, a proto představují velmi cenný materiál.

Dohromady se jedná o osm deníkových záznamů z období od 20. února do 30. dubna 1899, tedy z doby krátce před a během třetí objevitelské cesty. Neodvažuji se tvrdit, zda mezi záznamy některé chybí – buďto ano, nebo si Ashley zapisoval nepravidelně a neobtěžoval se s popisováním kontextu. Otto mě varoval, že některé autorovy myšlenky jsou znepokojující a jiné zase příliš kryptické a nesmyslné. Díky mým znalostem problematiky předpotopních civilizací a Umbra Diaboli však chápu souvislosti, které ostatním unikají. I pro mě je ale text opředen neprůsvitnou clonou tajemna, přes kterou nedovedu prohlédnout. Je výjev v Akanisu reálný, či jen snem? Kdo jsou Prokletá dvojčata? Jak se výpravě podařilo podzemní město vůbec najít? A i čistě prakticky – jak v něm mohli členové výpravy volně dýchat? Zápisky jsou navíc plné blouznění, kdy si ani samotný Ashley není jistý, zda popisuje svou zkušenost, nebo halucinaci. Objevitel přesto pokračuje na své cestě…

Svěřené fragmenty Ashleyho deníků jsem se pro usnadnění budoucího studia a rozboru mých kolegů rozhodl přeložit.

IV.

Cestovní deník Davida Ashleyho

20. února 1899

Získal jsem důvěru Prokletých dvojčat, která mi prozradila další informace o kmeni Ugha Mongulala, zvaném „Vyvolený“.

Kmen údajně patří mezi předpotopní civilizace – vyspělá společenstva, která obývala Zemi před celosvětovou katastrofou známou jako potopa. Ne všechny říše však zmizely pod návalem ničivých vln a kmen Ugha Mongulala se stihl ukrýt do podzemí, kde vybudoval síť několika velkých sídlišť propojených tunely.

Dnes se již s žádným indiánem Ugha Mongulala nesetkáte, ale celá řada dalších kmenů na ně s úctou vzpomíná a opatruje jejich odkaz. Patří mezi ně i Šuarové, se kterými jsem strávil více jak rok a kteří mě na tuto ztracenou civilizaci poprvé upozornili.

Šuarové i Prokletá dvojčata věří, že potopa na Zemi přichází každých 9500 let a v polovině této doby Zemi navštíví Nebešťané – vesmírná rasa obrů s šesti prsty a modrýma očima. Stejná nadpřirozená rasa, o které hovoří obrovské množství náboženských a filozofických textů. Jedná se o mimozemský lid vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi a vyspělými technologiemi. Jejich pradávnými nepřáteli jsou děsiví Iškur – národ titánů, se kterým vedou dlouhou válkou napříč galaxií a kteří se stali předmětem uctívání proslulých odpadlíků z Nového Jeruzaléma.

V dávných dobách, ještě před příchodem lidí, byla Země místem častých bitev a několik Iškur prý stále dlí v hlubinách naší planety – ať už jako ukrytí spáči či vězni. Po celou historii lidstva pak prý existují kulty a organizace, které se je pokouší objevit a osvobodit nebo probudit. Až se jim to podaří, nastane Rudý úsvit a dojde k poslední bitvě.

Jsou slova Prokletých dvojčat založena na pravdě? Nejsou Nebešťané jen potomky ztraceného vikingského kmene, který po objevení Vinlandu cestoval více na jih a svými železnými zbraněmi a jízdou drtil veškerý odpor a šířil svou víru v modrooké obry Thora a Odina? Ačkoliv se toto vysvětlení původu Nebešťanů, tolik zastávané mými evropskými kolegy, zdá daleko logičtější, mé osobní zkušenosti ze Sýrie nebo Egypta hovoří jinak.

 

1. března 1899

Ani v těch nejpošetilejších představách by mě nenapadlo, že někdy spatřím něco takového jako včera.

S Prokletými dvojčaty jsem podnikl výpravu do nitra Cueva de Tayos – legendami opředené jeskyně, která je jedním ze vzácných pomníků prastarých světů a ztracených civilizací.

Zavázali mi oči a vedli podzemním labyrintem. Když mi asi po hodině pásku sundali, nacházeli jsme se zrovna na konci vytesané chodby, která ústila ve zdobený portál. Ten sloužil jako brána do giganticky působící síně. Její skutečná velikost však byla z důvodu převládající tmy jen těžko odhadnutelná. Dvojčata, zjevně znalá místních pořádků, připravila a zapálila ohniště, které se nacházelo jen několik metrů za portálem. Záře z ohně se až s magickou ladností začala šířit do celé jeskyně. Až po chvíli mi došlo, že se tak děje díky důmyslné síti zrcadel, zavěšených v praktických úhlech pod kamenným stropem. Celý prostor osvítily jako průzračné lustry a tma ustoupila do děr a roklin.

Najednou jsem poznal, že se před námi nenachází jen pouhá síň, ale celá jeskynní kapsa se skrytou aglomerací. Rozprostřel se před námi ztracený div světa – prastaré podzemní sídlo Akanis vybudované bájným kmenem Ugha Mongulala.  V centru podzemního města, tvořeného honosnými bulváry a přepychovými sídly vsazenými do skalisek, se nacházelo náměstí, na které navazovala dominantní budova celé polis – sluneční chrám ve tvaru pyramidy vytvořený z kyklopského zdiva a žuly. Celý komplex mohl pojmout i několik tisíc obyvatel.

Prošli jsme zdobeným portálem a vydali se po úzkém kamenném schodišti přímo na hlavní promenádu, protínající Akanis přesně v půli. Velmi brzy se potvrdilo mé podezření – na fasádách, sloupech a arkýřích se opakovaly symboly hadů a chobotnic. Velmi podobné jako v katakombách v Káhiře. I Akanis, kdysi věhlasné centrum uctívání Nebešťanů, časem zahalil stín.

Jak jsem postupoval hlouběji do města, zmocnila se mě silná závrať. Začal jsem se pohybovat téměř bez vlastní vůle, jako loutka vedená neviditelným vodičem, kráčeje vstříc slunečnímu chrámu. Potácel jsem a toužil se zastavit, ale jakási neviditelná vůle vedla mé kroky stále dál. Najednou jsem uslyšel děsivé šeptání mrtvých. Mohl za to otrávený vzduch? Únava z dlouhého pochodu? Zjistil jsem, že nemohu mluvit ani křičet, byl jsem vězněm ve svém vlastním těle. Spatřil jsem vidinu živého města. Bulváry se hemžily lidmi, kteří se v očekávání něčeho velkého sbíhali k chrámu. Když jsem se k němu přiblížil, všiml jsem si černě oděných kněží s maskami posedlých zvířat, jak na schodech pyramidy, v manufakturním rytmu, vraždí domorodce nižších kast. Společně s knížaty kultu pak pili jejich krev a hodovali na ještě teplých srdcích.

Vstoupil jsem do chrámu a vydal se dlouhou chodbou lemovanou širokými sloupy s freskami chobotnic a hadů. Na jejím konci stál černý obelisk, na němž bylo bílým písmem vepsáno několik kapitol Hvězdného zákona – prokletého manifestu španělských mnichů, jež uprostřed amazonské džungle ovládl samotný ďábel. Utekl snad některý z novojeruzalemských heretiků před útokem španělské armády a našel zde své útočiště a vděčné publikum?

Pod obeliskem byla v kamenné desce vytvarovaná trojrozměrná mapa s polohou tří posvátných podzemních měst – kromě obchodního sídla Akanis zde byla pevnost Akahim a nejsvětější centrum Akakor. Ty jména jsem znal již z Umbra Diaboli, avšak teprve nyní jsem si uvědomil, že trojice měst tvoří obří megapoli propojenou podzemními tunely. Akahim a Akakor se nacházely v sousedství delty řeky Orinoko. Největší část mapy však byla věnována tomu, co se skrývalo ještě pod samotnými městy – jakoby snad celý kontinent, ba celý svět, ukrýval ve svém nitru město větší, než si umíme představit. Jako by Akanis, Akahim i Akakor byly jen jeho malými bránami. Pocítil jsem strach.

Pokusil jsem se mapu překreslit, ale mé halucinace v tu chvíli dosáhly vrcholu. Viděl jsem, jak nade mnou levituje několik obrů, ne nepodobných Nebešťanům, kteří ve zděšeném výrazu sledovali mé počínání. Dorozumívali se skřeky a pištěním. Poté jsem ztratil vědomí. Probral jsem se až zpátky na povrchu. Odnesla mě zde Prokletá dvojčata? Pokud ano, nechala mě tu samotného. Dlouhé hodiny jsem hledal vchod, kterým bych se do jeskyně vrátil, avšak neúspěšně. Po společnících ani stopa.

Setmělo se. Budu muset najít cestu zpět do tábora.

 

6. března 1899

Můj pot smáčí stránky deníku. Jeho psaní mě stojí veškerou sílu. Po návratu z Cueva de Tayos jsem upadl do bolestivé horečky, která mě souží i ve chvíli, kdy píšu tyto věty. Nedokážu však už vydržet a musím své myšlenky zaznamenat. Poslední dny mě totiž pronásledují jako krvelační démoni schovaní v mém stínu. Připadá mi, že jsem Akanis nikdy neopustil a stále se procházím jeho velkolepými bulváry a obří svatyní.

Vzpomínky na podzemní město jsou však skryty v mlze mého vědomí jako idealizované záblesky z dětství. Pocity radosti střídá strach a hrůza. Čeho jsem to byl svědkem? Jak jsem se objevil znovu na povrchu? Kde jsou Prokletá dvojčata? Zůstal jsem sám. S hlavou plnou pomíchaných domněnek a neuvěřitelných vzpomínek.

 

8. března 1899

Horečka ustoupila, ale vidiny se vrátily. V bdělosti dne kolem sebe vidím tváře Nebešťanů bez trupu a končetin. Slyším jejich smích, pláč i nekonečné debaty. Vím, že jsem předmětem jejich rozhovoru, i když jim nerozumím. Když usnu, nebo si alespoň myslím, že spím, nahradí je živý sen o červeném úsvitu. Je pořád stejný: stojím na kopci ve skotských Highlands a pozoruji široširou stěnu červánků, která se táhne po celém horizontu. Náhle se však na nebi objeví podivné znamení v podobě hořících skvrn a Slunce se začne děsivou rychlostí přibližovat k zemi. Všudypřítomná červená se promění v rudou, a nakonec v oheň. Chtěl bych se vrátit do Evropy, opět spatřit Emu a Patricka, zároveň však cítím, že jsem k zdejší půdě připoután a zmizet nemohu. Ačkoliv v hloubi duše vím, že by návrat do Skotska přinesl více štěstí, neučiním tak, mé druhé já je silnější.

 

10. března 1899

Dnes se můj stav náhle zlepšil a s posledními zbytky nemoci zmizely i halucinace. Nedokážu slovy popsat, jakou noční můru jsem to v posledních týdnech žil. Mé další kroky musí vést k deltě řeky Orinoko, tam, kde stál Nový Jeruzalém a kde vznikl Hvězdný zákon. Přesně v těch místech, v nitru země, leží svaté město Akakor.

 

16. dubna 1899

Tři týdny. Tak dlouho již pátrám v okolí delty a snažím se najít místní domorodce, aby mi snad pomohli odhalit místo, kde se rozkládal Nový Jeruzalém. Už více jak měsíc nevídám žádné z tváří a neslyším jejich hlasy, ačkoliv se stále nemohu zbavit pocitu, že jsem sledován. Jsem si jist, že okolní prales dýchá a reaguje jako vědomá bytost. Snažím se k ní chovat v co největší úctě a nerozezlít ji, nehodlám opakovat chyby zběhlých mnichů. Chvíle fascinace a splynutí s přírodou však střídá zoufalost a bolest. Připadám si jako ztracená figura ve snu cizího člověka.

 

20. dubna 1899

Probouzím se za tmy a usínám za světla. Již se necítím být člověkem, jsem jen další částí všudypřítomného pralesa, který mě pevně uchopil do své náruče. Přilnul jsem k němu jako novorozeně hltající mléko své matky. Nevím, jak je to dlouho, kdy jsem naposledy jedl, ale již tuto fyzickou potřebu necítím.

Co bych dal za to, aby se mi opět zjevili.

 

30. dubna 1899

Našli mě. Čtveřice domorodců, z nichž nejmladšímu bylo sotva patnáct let a hovořil španělsky, mě zavedla do vesnice ke svému šamanovi. Měl světlé vlasy a modré oči. Slíbil mi, že mě naučí létat a pozval mě do svého skromného příbytku. Tam mi vyprávěl, jak pod naším světem fungují další, neviditelné, schované v hlubokých roklinách Země. Tyto světy vedou neustálou válku o ovládnutí toho našeho, a to skrz lidi, zvířata, rostliny nebo houby. Pro většinu lidí jsou tyto informace navždy utajeny, přesto však existují jednotlivci i celé skupiny, kteří znají skutečný řád naší planety a snaží se tajemným silám vyjít vstříc. Úkolem šamana i jeho lidu je prý udržovat rovnováhu, chránit vstup do Akakoru, opatrovat vědění Ugha Mongulala a zabránit jeho zneužití.

Pověděl jsem mu o svých snech a návštěvě Akanisu. Odpověděl mi, že již o všem ví.

Pokud prý chci vstoupit do Akakoru a poznat všechna tajemství, musím natrvalo opustit svůj starý způsob života a zapomenout na své jméno i původ. Souhlasil jsem.

A v tu chvíli jsem je opět uviděl – tváře Nebešťanů.

V.

Tady Ashleyho zápisky končí. Jedná se o fascinující čtení, přesto tak neuspokojivé. Ashleyho deník ve mně vyvolal více otázek než odpovědí. Jsem toho názoru, že většinu zápisů tvořil ve stavech vyvolaných magickými houbami, avšak existuje možnost, že se nejedná o vsugerovanou projekci, ale realitu. Tato možnost mi nedá spát. Rozhodl jsem se vypravit za Ottou a znovu důkladně prozkoumat kroniku Umbra Diaboli. Mám tušení, že mi ještě neodhalila všechna svá tajemství.

Dnes se mi zdálo o rudém úsvitu.

Dosud vydané kapitoly:

• Prolog: Hvězdný zákon
• Kapitola první: Zmizení Rudolfa Balcárka
• Kapitola druhá: Předpotopní civilizace

 

Autor: Jan Dvořák