Kapitola Zmizení Rudolfa Balcárka je druhou částí povídkové série Nebe je černé, která vypráví o tajemných, prastarých silách, jenž formovaly náš svět, a lidech, kteří jim vstoupili do cesty. První část pojmenovanou jako Hvězdný zákon najdete zde.

 

I.

Radvanice, leden 1922

Byla zima, vládl mráz a po ulicích slezských Radvanic se rozprostřela neproniknutelná tma. Na jejich okraji stáli pod starým dubem dva sousedé, kouřili a mlčeli. Nad muži se vznášel dým hustší než tajemství dnešní noci. V blízkém lese to zlověstně šumělo.

„Teď, podívej! Už svítí!“ Přerušil ticho vyšší z nich – brunátný myslivec Jiří Moravec s ryšavým vousem až po ramena. Ukázal přitom na okno v druhém patře starého domu, od kterého je dělilo opuštěné pole a několikametrová strž. A skutečně, za omrzlými tabulemi skla hubená silueta právě zapálila svíčku.

Dům naproti byl obklopen neudržovanou zahradou, skryt za spletí starých jabloní a keřů. Byla to zanedbaná barabizna nevábného vzhledu, oholená na cihly a obrostlá plevelem. Sousedi stáli ve vzdálenosti asi padesáti metrů skryti za majestátným stromem.

„Jak dlouho to bude trvat?“ Zeptal se ten menší – pihovatý zaměstnanec Radvanického pivovaru Wilhelm Lugger.

„Pár minut.“ Odpověděl Moravec.

Opět zavládlo ticho, které narušoval jen vzdálený štěkot psů a poryvy štiplavého větru. Muži odhodili dokouřené cigarety a hned zapálili další. Sotva si potáhli, aby najednou zkameněli při pohledu na scénu před nimi. Na parapet okna, za kterým se mihotalo světlo svíčky, přilétl neobyčejně velký havran.

„Co to…?“ Lugger málem vykřiknul, Moravec ho však rychle chytil za kabát.

„Ticho, ať ho nevyplašíš. Balcárek nesmí zjistit, že ho sledujeme.“ Pustil souseda a oba fascinovaně hleděli na výjev před nimi.

Havran zaklepal na okenní tabuli. Po pár vteřinách Balcárek otevřel dokořán a pták vlétl dovnitř. Hned se za ním zavřelo.

„Tak už mi věříš?“ Zeptal se tiše Moravec.

„Věřím.“ Lugger hlasitě polkl. „Ten pták už nevyletí?“

„Ne. A tohle se děje každou noc.“ Koukne na hodinky. „Vždycky o půlnoci.“

„A co že se to vlastně děje?“ Lugger stále jako by nevěřil tomu, čeho se právě stal svědkem. Moravec se pousmál.

„Zatím nevím. Ale trochu jsem pátral. Rudolfa před půlrokem vyhodili ze školy. Však víš, švagr tam dělá vrátného.“ Moravec si zapálil další cigaretu, nabídl i sousedovi, ten však odmítl a dál stál jako opařený. „Byla s ním samá potíž, navíc byl pořád nemocný – pobledlý, usmrkaný, ukašlaný. Prý se ani nemyl a strašně zapáchal. Pořád chodil pozdě, pak už nechodil vůbec. Taky prý napadl jednoho studenta. Nožem. To už si ve škole nenechali líbit a vyhodil ho. Víš, mě by ho snad bylo i líto, jeho máma byla skvělá ženská…“

„To byla.“ Přisvědčil Lugger.

„Otec byl pijan, moc jsem ho nezažil, zemřel asi rok potom, co jsme se přistěhovali, takže tak tři roky předtím, než jste se tady objevili vy… Ale Julii Balcárkovou měli rádi úplně všichni. Celé Radvanice k ní chodily pro bylinky. Tolikrát mě nebo Emilce pomohla s bolestí nebo nemocí… No ale když ji před dvěma lety zabil ten blesk, v klukovi se něco hnulo. Snažili jsme se s ním mluvit, zvali jsme ho k nám nebo nás doprovodil na bohoslužbu, ale stranil se nás, ani se na nás nepodíval. Do kostela vůbec nechodil. Časem začal na té svojí zahradě dělat podezřele hlasité sešlosti. Slyšeli jsme hlasy, jak se smějí nebo o něčem nadšeně debatují – nešlo jim rozumět, ale byly tam. Jenže jsme vždycky viděli jen Rudolfa, nikoho jiného. A teď tohle. Všiml jsem si toho náhodou, když jsem koukal na hvězdy a šel se vychcat.“ Moravec poklepal na dub a zapálil si další cigaretu.

„Víš, něco mi vrtá hlavou…“ Začal Lugger opatrně.

„Co?“

„Ten havran, vždyť byl velký jako orel – nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Pokud chceš, zítra ho můžeš vidět znovu. Chodím tady už déle jak týden. Dvakrát jsem tu zůstal až do rána, okno se už neotevře, žádný havran nevyletí, ale další večer se objeví znovu.“

Muži se na chvíli odmlčeli, Moravec kouřil, opřený o strom, Lugger tiše přešlapoval.

„Tohle zavání čerty.“ Prohlásil.

„Myslím si, že na tohle jsou čerti krátcí, tohle jde přímo za ďáblem.“ Řekl Moravec tajemně a odplivl si.

„Takže zítra – zítra tu budeš taky?“ Zeptal se stále opařený Lugger.

„To si piš. Přijdeš?“

„Přijdu.“

Sousedi se v tichosti rozešli každý ke svému domu. Moravec tu noc spal jako dudek, Lugger však ani oka nezamhouřil. A ať se podíval kamkoli, viděl před sebou velkého havrana.

II.

Na druhý den se sousedé potkali, jak se domluvili. Moravec si zachovával svůj klid a odstup, ale Lugger byl velmi nervózní, nesvůj a třásl se. Přesto si však nemohl pomoct a na půlnoc se těšil až s perverzní posedlostí.

Vše se stalo přesně podle včerejšího vzorce – Rudolf Balcárek zapálil svíčku, po chvíli přiletěl velký havran, zaklepal na okenní tabuli a byl vpuštěn dovnitř. V tu chvíli Lugger nevydržel nával vnitřních emocí a podlomily se mu nohy. Moravec jej pohotově podepřel.

„Jsi v pořádku?“

„Zítra,“ začal Lugger unaveně, „zítra se půjdu podívat blíž.“

 

III.

Wilhelm Lugger klečel v podřepu uprostřed starých jabloní na zahradě Rudolfa Balcárka. Ze starého domu se linul štiplavý pach mokré hniloby, který mu v kombinaci se silným mrazem působil dýchací problémy. Sípal, ale nebral na to ohledy a fascinovaně hleděl vstříc osudnému oknu. Moravec stál na klasickém místě pod starým dubem, Lugger ho odtud neviděl, ale dobře věděl, že tam je. Soused byl jeho nejlepším přítelem a nejprve ho ani nechtěl pustit. „Kdyby něco, zakřič, zahvízdej, cokoli, budu na blízku.“ Řekl mu a jindy stoický myslivec si div nepřekousl rty.

Balcárek zapálil svíčku. O pár malicherných okamžiků později se ozvalo silné zakrákorání a hned nato i mocný třepot křídel. Nepříjemná zima se najednou proměnila na nesnesitelný mráz. Lugger ho nepocítil jen navenek, ale také uvnitř – z ničeho nic byl zkřehlý až na kost, nedokázal se udržet na nohou a poklekl. Pták přelétl přímo nad ním a přistál na parapetu. Zdálo se mu, že s ťukáním trochu váhá. Nakonec tak ale přece jen učinil. Okno se otevřelo. Havran ale oproti zvyklosti zůstal na místě a znovu výrazně zakrákoral. Ten zvuk jakoby snad ani nebyl zvířecí, Lugger měl pocit, že se ozvěna toho nepřirozeného zvuku vcucla do nitra jeho mozku, kde se odrážela od stěn lebky a spouštěla návaly tříštivé bolesti. Chytil se za hlavu. Chtělo se mu zvracet, z očí mu vytryskly slzy. Přemáhal se, stále však hleděl na prokleté okno, ze kterého kdosi – snad Balcárek – natáhl ruku. Osvětlovala ji jen letmá zář uvnitř skryté svíčky, takže ji nebylo dobře vidět. Všiml si však velkých boláků a povadlé kůže. Balcárkovi bylo sotva 20, tohle přece nemohl být on. Lugger se propadal do stále větší bolesti, připadal si, jako kdyby mu mozkomíšní mok protékal ven skrz uši a nos. Nakonec to nevydržel a ke své vlastní hrůze zakřičel. Byl prozrazen.

Havran pohlédl jeho směrem a promluvil: „Zrrrádce, zrrrádce!“ Nato ještě jednou hlasitě zakrákoral a odletěl. Luggerova bolest najednou ustala. Silueta v okně se naklonila ven a ve světle svíčky odhalila svou identitu. Skutečně to byl Rudolf Balcárek, nebo alespoň to, co z něj zbylo. Kůži měl plnou ran a co bylo nejhorší – jeho oči svítily rudou barvou smrti.

Lugger znovu zakřičel – tentokrát hrůzou. Ač byl z právě prožitých hrůz v silném deliriu, postavil se na vlastní nohy a utíkal směrem k plotu. Na zádech po celou dobu cítil Balcárkův rudý pohled. U vrátek už na něj čekal Moravec. Padl mu do náruče.

„Co? Co se stalo?“

„Je to ďábel! Balcárek je ďábel!“

Omdlel.

 

IV.

Sousedé se u starého dubu potkali i další noc. O mluvícím havranovi a rudých očích se Lugger rozhodl nevyprávět, přesto však nikdy neopustili jeho mysl.

„Díky, že jsi mě včera dovedl domů.“ Prohlásil Lugger, aniž by přestal zírat na to prokleté okno Balcárkovy barabizny.

„Za málo. Vyspal ses alespoň?“

Lugger se pousmál.

„Byl jsem unavený jako nikdy v životě – hned jsem usnul.“ Odkašlal si. Na obličeji se mu objevil zkřivený výraz. „Zdály se mi hrůzostrašné sny. Byl jsem v nějakém pralese. Nebyl to ale obyčejný prales, celý ho prostupovala nepopsatelné, pradávné zlo. Nevím, jak o něm mluvit, nebylo na první pohled zřetelné, ale prosakovalo do samotné půdy, vzduchu, vody, rostlin i zvířat. Bylo všudypřítomné. Pak jsem viděl muže, kteří se vzájemně pojídali, vraždili a znásilňovali, přitom to bývali přátelé…“

„Wilhelme…“ Zkusil ho přerušit Moravec.

„A pak, pak vše zmizelo v ohromné explozi, černá energie se najednou rozšířila do celého světa.“ Polkl.

„Wilhelme,“ zopakoval Moravec, „už je půlnoc.“

Lugger se instinktivně podíval na hodinky. Skutečně! Tak kde je potom havran?

„Něco nesedí.“ Lugger byl zmatený.

„Konečně. Třeba to tímhle skončí.“ Jiřímu Moravcovi se ulevilo, po včerejší zkušenosti mu už celé tohle pátrání nestálo za to.

„Ne.“

„Cože?“

„Tímhle to neskončí.“

„Ale prosím tě…“

„Jdu se podívat dovnitř.“

„Wilhelme!“

„Nikdo mi v tom nezabrání, buď půjdeš se mnou nebo tady můžeš zůstat.“

„Chceš se tam vloupat nebo co?“

„Když to bude nutné…“

„Posloucháš se? Cožpak ti to vlezlo na mozek?“

Lugger vůbec poprvé odvrátil zrak od Balcárkova domu a podíval se sousedovi přímo do očí. Měl pohled posedlého.

„Neviděl jsi to, co jsem viděl já. Jinak by si takhle nemluvil. Jdu sám, nebo jdeme spolu?“

„Samotného tě nenechám.“ Rozhodl se Moravec – v dobré víře, že příteli nakonec zabrání udělat větší hloupost.

Oba muži se vydali směrem ke starému domu. Překonali pole, nízkou strž a skrz stará, zrezivělá vrátka vstoupili do zarostlé zahrady. Moravec si okamžitě zakryl nos, zdejší zápach byl až příliš silný. Lugger si ho nevšímal a bez bázně směřoval k hlavním dveřím. Když k nim sousedi došli, všimli si, že jsou otevřené. Moravec ještě chytil Luggera a snažil se mu gestem naznačit, ať nevstupuje dovnitř. Ten se mu však vytrhl a pokračoval dál. Věrný kamarád jej nakonec následoval. Naproti nim vyběhla ven tučná krysa.

Pokud se venku dalo hovořit o silném zápachu, vevnitř to bylo ještě daleko horší. Netrvalo dlouho a muži poznali zdroj. Sotva přešli chodbu, zůstali stát na prahu světnice. Celá podlaha místnosti byla plná rozkládajících se těl velkých havranů. Z některých zbyly jen kosti, jiné teprve trávili červi. Moravec se okamžitě pozvracel a vyběhl ven. Lugger, bílý jako první sníh, se rozhodl pokračovat do druhého patra. Vydal se po schodech k Balcárkovu pokoji. Dveře byly otevřené a uvnitř nikdo nebyl. Prostěradla byla zbrocená krví, která ještě nestihla zaschnout. Na nočním stolku uviděl lidskou ruku.

 

(seznam kapitol níže)

 

Kapitoly:

• Prolog: Hvězdný zákon
• Kapitola první: Zmizení Rudolfa Balcárka
• Kapitola druhá: Předpotopní civilizace

 

Autor: Jan Dvořák