V minulém textu jsem se snažil rozepsat o dělání básní, ale jak vyšlo najevo – nemá valný smysl psát o psaní. Dnes to vezmu z druhé strany, trochu méně těžkotonážně: Kdo je básník a jak se tento specifický umělecký druh pasuje s existencí? Vlastně se chci zaměřit na jeden konkrétní typ básníka, s nímž mám osobně nejvíce zkušeností a jemuž se v uzavřených kuloárech kavárny Švanda a jiných obskurních podnicích Brna i Ostravy přezdívá dělník poezie. – Vyvstává ovšem otázka, nežije-li kousek dělníka v každém básníkovi a umělci, není-li to fenomén vyšší úrovně. – Nuž a kde se tu vzal, kdo to je?

Kdo by to byl řekl, že tento zbytečný člověk (myšleno v literárněvědných konotacích romantické ruské literatury) mezi námi existuje již tisíc let. Dle dochovaných pramenů od 11. století, kdy se v jižní Francii zrodila světská milostná lyrika, tzv. kurtoazní poezie, a její pěvci trubadúři. První doložený básník kurtoazní lyriky je jistý Vilém Akvitánský, hrabě z Poitiers. Tento šlechtic vystřídal několik manželek, druhá z nich od něj dobrovolně odešla do kláštera kvůli jeho dlouholetým nevěrám, církví byl exkomunikován a kronikáři jej pro budoucí pokolení uchovali lakonickým souslovím marnivý smilník. Kurtoazní lyrika, kromě toho, že to byla dvorská zábava, byla v podstatě „vymyšlena“ a psána básníky aristokraty, i onen Vilém marnivý smilník byl hrabě – takže jsme zase u toho, kde vše končí, kde vězí jádro všech neduhů – milostná lyrika je výdobytek buržoazie! (Čili Seifert se mýlil, poezie je od samého počátku korunou buržoova obědu.)

(Trubadúrské námluvy)

Šmahem se toto plémě rozneslo po celé Evropě, a nejen tam, i do arabské kultury. V severní Francii to byli truvéři, v německé kultuře minesengři, i u nás došlo k převzetí a aktualizaci tohoto poetického konceptu, jenž dal za vznik nádherným, z dnešního pohledu řekli bychom již trochu úsměvným básním – a vlastně ony už tehdy byly považovány za úsměvné, neboť například báseň Dřěvo sě listem odievá, jejíž začátek (s legendárním dvojverším s motivem pily) nedokážu neuvést, je z pera tzv. vaganta, což byl nejčastěji študácký dělník poezie, plebejský a silnější odvar trubadúra, který se potloukal světem, žil z ruky do huby a psal poezii vycházející z konceptu dvorské lásky, ale ještě si z ní utahoval:

Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku spievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé sdrce pilú. Pila hřeže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divím sě tobě, že nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene.

Koncept dvorské lyriky byl postavený na bezměrné (a oficiálně věrné, ale známe básníky) oddanosti jedné ženě, kterou opěvoval a jíž se dvořil, sic většinou byla zadaná a bylo předem jasné, že svoji nikdy nebudou – a právě tato neuskutečnitelnost vztahu byla pro básníka smyslem: tedy láska v podobě utrpení. (Mnohdy býval trubadúr najat přímo zpupným pánem, aby opěvoval jeho dámu. Erotická úchylka à la středověk… byla to prostě taková hra.) Básník neutuchal, neustále se dámě dvořil, někdy až do smrti, své či její, a někdy i po její smrti projevoval vyvolené nadále v životě (ale hlavně ve verších, že) věrnost, zmiňme například sonety Lauře Francesca Petrarky, jež psal i po Lauřině smrti. Láska je zde pro básníka silou, díky které se stává den ode dnem lepším, to ona je esencí, která jej obohacuje a dává smysl jeho existenci – respektive je to přesněji ta trýznivost z nemožnosti vztahu a nereciprocity citu. Není to hezký? Tento zrádný, destruktivní koncept se v evropské literatuře relativně pevně ukotvil a jeho projevy sledujeme dodnes – ale přece jen, ten půvab! Dámy, jen rcete: Básničku nebo sonet vám dá na baru kdejaký ožrala, ale kdo vám kdy za svítání v milostném, nezištném roztoužení zapěl pod okny nějaké to svítáníčko! To jsme to dopracovali, z romantického recitování básní pod oknem na bar hospod. Ale tak básníci toho moc nenapracují – jak říkal Bondy, pro básníka je katastrofou práci už jenom vykonávat, natož ji třeba zachraňovat. Já bych to nepatrně převrátil: Pro práci je katastrofou básník.

(Francesco Petrarca a jeho nebeská Laura. Kdo by neodolal tomuto světákovi.)

Přeskočíme-li renesanci a novověk, dostaneme se k ústředním, moderním verzím tohoto dělníka, u kterých se to ještě víc zvrhlo – k básníkům romantismu. Polovina světa, ta mladší revoluční, je milovala – ta druhá jimi opovrhovala. Sám Goethe, který romantismu svým Utrpením mladého Werthera nepopíratelně (a tak trochu „nechtěně“) pomohl, jej později odsuzoval, pravil: Co jest romantické, to jest choré. Romantický básník se zaprvé silně ztotožňuje se svým lyrickým subjektem. Zadruhé je to člověk, který je opředen neustálým splínem (melancholický stav opředený nudou, světobol). Jedná se o velmi inteligentního, temperamentního a vnímavého, empatického intelektuála, který nezapadá do okolní společnosti. Jeho život není jenom neustálá existenciální krize, ale vždy je tam i utrpení z lásky, z „nemání“ blízkého člověka, a najde-li jej, nemůže s ním být (prostě klasika). Ve společnosti odduševnělé, měšťácké, ve které mu nikdo nerozumí, v níž je považován za extravagantního podivína, neustále hledá, narážeje na střet svých snů s realitou (tzv. deziluze, známá z hodin na gymplu), hledá sebe sama a spřízněnou duši – ale marně! Všude naráží! Dalekáť láska má! Marné volání! A tak jen jako Lermontův Démon bloudí, světem vyvržen, a trpí. A žádná ručka hřejná nenabídne mu své útěchy, žádná ručka hřejná neuklidní jeho zvadlé srdce. V podstatě právě zde se ještě rodí jeden důležitý aspekt, a to ten, že za toto vše, co básník prožívá a jak se chová, není primárně vinen on sám, protože byl (v nesprávné místo a čas) do světa vržen bez své vůle (Sartre uznaně pokyvuje). Pokud někdo nese vinu, je to společnost (či snad je to holt jeho osud, úděl), a ne básník! Ten se pouze snaží existovat a přežít, tak pracky pryč od chudáčka.

V evropském romantismu byl koryfejem anglický aristokrat (hle, zas buržoa! Ale nekřivděme mu, aktivně se prosazoval za práva dělníků) George Gordon Byron. Vzhlížela k němu drtivá většina romantiků, samotný Mácha jím byl inspirován, všimněte si někdy podobností mezi druhým zpěvem Máje a Byronovou poemou Vězen Chillonský. U rozpracované poemy Mnich, myslím, i sám v hovoru s Karlem Sabinou přiznal inspiraci (či minimálně učarování) Byronovou poemou Lara. Tento Lord Byron byl pěkné kvítko, neměl to lehké – ve třinácti letech zdědil titul lorda a opatství po strýci, kde bydlel a byl vychováván chůvou, jež je původcem jeho předčasné sexuální zkušenosti. Často si zvala k Byronovi své přátele z krčem a pořádala zde divoké večírky. Jelikož byla nábožensky založena, vznikl zde Byronův odpor k náboženskému moralismu a náboženství vůbec, což je další atribut, jenž romantiky spojuje. Problémem romantiků je také fenomén obsedantní potřeby milovat, už ve středověké lyrice čteme verš: kterúžť já chci milovati. Rozumíte, to chci v tom verši. Trubadúr, romantik a dělník poezie potřebují a chtějí to neustále utrpení a citové vzplanutí.

(Newstead Abbey – bydliště Byrona, kde chudák prožíval svůj nudný světobol a utrpení)

No a dále bychom pokračovali přes jiné romantiky k četným novoromantikům, Gellnerům a Neumannům, Nezvalům a Seifertům a jejich herezím, jež by zabraly stohy a stohy stránek, až bychom teda skončili v současnosti na tom baru, třeba v kavárně Švanda, kde ve dvě ráno sedí, zpit pod obraz skotskou, nějaký dělník poezie a pořvávaje slova milosti mává sličné blonďaté barmance s líbezným jménem Anička před tváří právě napsaným sonetem. Doteď jsem spíše jen ironicky a cynicky ždímal zažitý stereotyp, ale teď vážně: Proč jej vlastně za to hanit, proč si z něj tropit žerty, on to ten člověk myslí třeba i opravdu upřímně, z čiré niterné lásky, víte?

(Obligátní dárkový balíček dělníků poezie)

Alter ego či kdosi na mne z protějších řad mezitím volá: Napíšeš jí pár sonetů, máš rád ji, napíšeš jí tři sta sonetů, máš rád sonet! – Poslední slovo přenechám A. Huxleymu (z knihy Kontrapunkt života), jímž uzavírám nejen případ dělníkova rozdávání sonetů a básní (jež zdá se většině lidí tak bezduché, profánní a kurevnické) a vše, co s tímto souvisí, ale uzavírám i problematiku dělníkovy tvorby, existence a světobolu:

Člověk nemá brát umění příliš doslova. Ani když je to pravdivé, protože by to mohlo být příliš pravdivé, neporušené jako destilovaná voda. Když pravda je jen pravdou, je to nepřirozené, jen abstrakce, která se nepodobá ničemu ve skutečném světě. V přírodě je přimíseno tolik vedlejších věcí k podstatné pravdě. Proto nás dojímá umění – právě proto, že je neporušené všemi těmi vedlejšími věcmi skutečného života.

Intermediální bonus: zpracování problematiky Dělníka poezie kapelou Šamanovo Zboží, která s pojmenováním tohoto druha přišla: https://www.youtube.com/watch?v=BlmLbAVpfSM

Autor: Dominik Bárt