V prvním díle se filmový kritik Matěj Nemrava věnoval filmům Elvis, Víly z Isherinu, Na západní frontě klid, Top Gun: Maverick a Tár.

6. Všechno, všude, najednou

Na multivesmír trochu málo.

Epileptický festival paralelních realit a kung-fu je osvěžující malý film, který překonal všechna očekávání a stal se finančně nejúspěšnějším snímkem studia A24.

Všechno, všude, najednou je vizuální homage Hollywoodským hitům v rytmu hudebního klipu od režisérského dua Dana Kwana a Daniela Scheinerta, kteří svým frenetickým příběhem o zkáze multiversmíru nenechají diváka ani na chvíli vydechnout a zažít moment, který by dovolil soucítit s jeho postavami. Hlavní atrakcí se stává multivesmír, skrze který se mohou postavy volně pohybovat a půjčovat si schopnosti svých jiných já. To dává režisérům absolutní volnost v jejich kreativitě. Spojování zdánlivě nesouvisejících příběhových linek nakonec vyústí v jeden velký katarzní moment. Pocit naplnění, o který režiséři usilovali, však nemá nic společného s emocionálním propojením postav, ale vede k tomu, že divák se na konci neubrání pocitu typu „aha, proto to tam bylo“.

Evelyn Wang (Michelle Yeoh) pracuje v zadlužené prádelně, které hrozí exekuce. Poprvé ji vidíme skrze zrcadlo. Její odraz se raduje společně se svým manželem Waymondem (Ke Huy Quan) a dcerou Joy (Stephanie Hsu). Odraz náhle zmizí a objeví se ztrápená Evelyn, která připravuje účtenky pro finanční úřad. Evelin se snaží zachránit krachující prádelnu a připravuje novoroční party, která musí plnit standardy jejího otce. Aby toho nebylo málo, tak Joy na party pozvala svou přítelkyni Becky, kterou chce Evelyn představit svému otci pouze jako kamarádku své dcery. Evelyn má hektický život, který si nikdy nepřála, ale který se za každou cenu snaží udržet pohromadě. Příběh začíná jako energetické generační drama, střet členů asijské rodiny s odlišným náhledem na rodinné hodnoty. Evelyn se začne bortit svět, když jí finanční úřednice (Jamie Lee Curtis) oznámí, že přijde o své živobytí. V tom se objeví Waymond z jiné reality a požádá ji o pomoc.

Multivesmír už není jen pro znalce kvantové teorie. S konceptem více realit pracuje úspěšně seriál Rick a Morty nebo Marvel. Ale ani jeden nezachází do takové extrému jako Všechno, všude, najednou. Pomocí malého přístroje připomínající sluchátka je Evelyn schopná skákat z reality do reality a přebírat schopnosti svých paralelních protějšků. Během pár vteřin se naučí bojovat, zpívat nebo se stát chiropraktičkou. Možnosti jsou nekonečné.

Všechno, všude, najednou je vizuálně podmanivý a ve svém konceptu hravý film. Každý vesmír je představen v jiném žánru a odkazuje na slavný film, který je posunut a parodován absurditou jeho vzniku. Evelyn se v jednu chvíli objeví v parodii na Vesmírnou Odyseu (1968), v jehož světě se lidé vyvinuli z opic, které mají místo prstů párky. Tyto momenty, společně s akčními scénami, dostávají ve filmu největší prostor.

V tomto působivém a barevném „festivalu aluzí a povedených gagů“ dokáže film chvílemi i zamrazit. Třeba když Evelyn uvidí moment svého zrození („Sorry, it a girl.“) nebo když neví, jak říct své dceři Joy, že ji miluje a místo toho prohlásí, že je tlustá. Zklamání ze života je všudypřítomné. Zklamání z manželství, z otce, který si přál syna, zklamání z dcery, která nedokáže naplnit matčina očekávání, a zklamání manžela, který začíná přemýšlet, jestli mu manželství z povinnosti stojí za to. Ale všechna témata, kterých se film dotkne, zkoumá se stejným zaujetím jako epizoda Doktora House. Rychle a zběžně.

Film je tak jen velmi kvalitní dlouhá epizoda Ricka a Mortyho ve světě Matrixu se skvělými akčními sekvencemi v kancelářských kulisách, ale jeho pointa, hledání smyslu v chaosu, se dotýká jen jeho vizuálního eklektismu.

7. Trojúhelník smutku

Skvělá komedie, nepřekvapivá satira.

Trojúhelník smutku jsou dva různé filmy. Na jedné straně velmi břitká komedie, která se krutě vysmívá hlouposti a malichernosti bohatých a mocných, na druhé straně slabá satira, která jen podporuje očividné stereotypy a nenabízí nový úhel pohledu.

Režisér filmu řekl, že všechny jeho filmy jsou o lidech, kteří nechtějí ztratit tvář. Vyšší moc (2014) byla o otci, který při pádu laviny opustil rodinu a pak se snažil tvářit, že se nic nestalo. Čtverec (2017) vyprávěl o umělcích z vyšší společnosti, kteří se snažili působit jako liberální a inkluzivní figury, zatímco ignorovali vlastní předsudky. Ruben Östlund pokračuje v satiře etablované sociální skupiny a za svůj další cíl si vybírá ultra bohaté.

Film se skládá ze tří částí. První příběh uvede dva krásné mladé modely, Carla (Harris Dickinson) a Yayu (Charlbi Dean), kteří dojedli velmi drahou večeři a hádají se o tom, kdo by měl zaplatit. Jejich část působí jako krátký a film a velmi rychle uvádí diváka do světa malicherné hlouposti, nesmyslného očekávání a otevře otázku genderových rolí u lidí, kteří mohou mít všechno. Druhá část se odehrává na luxusní jachtě, na kterou byli Carl a Yaya pozváni jako sociální influenceři. Nová generace zbohatlíků se objeví vedle starých zazobaných prodejců zbraní, dědiců, businessmanů a Dmitryho (Zlatko Buric), který se prohlásí za krále hoven.

Carl: So, what do you do?
Dimitry: I sell shit.
Carl: What, sorry?
Dimitry: I sell shit! Fertilizer for agriculture.

Film si neutahuje jen z hostů, ale i z personálu, který pro ně chce pracovat. Režisér mezi bohatými hosty a hamižnou posádkou rozehrává trapnou hru, ve které služebnictvo musí na všechny bizarní požadavky hostů odpovídat „ano“.

Tato část filmu nabízí nejvíc Östlundova ikonicky trapného humoru. Jeden z hostů chce po služebnictvu, aby vyčistili hlavní stěžeň jachty, i když jachta žádnou nemá. Druhý chce, aby se celá posádka šla koupat. Trojúhelník smutku ale bohužel nenaplní slib kousavé satiry jako režisérovy předešlé snímky, které útočily na nejcitlivější místa skupin sebejistých lidí. Všichni hosté se chovají jako malé rozmazlené děti nebo zazobaní elitáři. Situace jsou vtipné, ale říkají stále to samé. Film se přiblíží seriálu Bílý lotos (2021) nebo filmu Na nože: Glass Onion (2022), ve kterých skupina extrémně bohatých lidí řeší extrémně malicherné a povrchní problémy, zatím se jim ze sedačky smějeme a říkáme si, že se nemáme zase tak špatně.

Trojúhelníku smutku a Čtverec spojuje stejná scéna slavnostní večeře, která rozbije přetvářku všech přítomných hostů a odhalí jejich malichernost. Součástí večeře vyšší společnosti ve Čtverci je herecký výstup performera, který hraje divokou gorilu. Skáče po stolech, křičí hostům do tváře, a nakonec jim i ublíží. Sekvence je dlouhá, nepříjemná a vytváří v divákovi i hostech skutečný strach. Večeře uprostřed Trojúhelníku Smutku je podobně krutá, ale odhalí jen to, co jsme už věděli.

Opilý kapitán (Woody Harrelson) svolá večeři na den největší bouře. Číšníci nosí malé porce drahého a komplikovaného jídla, které na talíři poskakuje, zatímco vlny naráží do lodi. Hosté ale nechtějí ztratit tvář při tak exkluzivním eventu, a tak sedí a jedí. Dokud se jeden z hostů nepozvrací. Bouře se stupňuje a hosté se začnou válet ve vlastních zvratcích a vodě z přetékajících záchodů. Demolice vyšší společnosti ale nekončí, dokud se nedostanou do situace jak z Pána much a nejsou nuceni postarat se sami o sebe. Třetí část příběhu polemizuje nad původem a hranicí moci.

Östlund používá statickou kameru k oproštění přebytečné dynamiky záběru a tvorbě co nejdelšího, trapnem nabytého momentu. Morálním středem se nakonec stane povrchní a jednoduchý Carl, který se po první části příběhu přesune na druhou kolej v zájmu komedie a sociálního komentáře. Jeho naivita a touha po jakékoliv formě lásky působí vedle ostatních hloupě a neprakticky, ale nakonec je to ve filmu jediné morální gesto. I když zbytečné.

Režisér dokázal poukázat na propast mezi bohatými a chudými velmi zábavným způsobem, ale uzavřel si tím možnost říct něco podstatného. Nechce po divákovi nic, co by mu sám nenabídl. Z každého gagu je cítit podmanivá dětská radost, která přes svůj smích neslyší, jak rychle rostou ceny bytů. Film je tak velmi vtipná komedie o lidech, kterým se nebojíme smát.

8. Avatar: The Way of Water

Souboj ohně a vody.

James Cameron pokračuje ve svém boji proti technickému strašákovi v novém tříhodinovém akčním dokumentu o velrybách.

Avatar: The Way of Water je nejdražší film na světě, jehož grandióznost musela zanechat obrovskou uhlíkovou stopu. Byl vytvořen známým ego maniakem, který při natáčení filmů nevytváří zrovna rodinné podmínky, a jeho film mluví o tom, jak bychom si měli vážit přírody a světa kolem nás, ale přitom vytváří pocit, že bychom byli šťastnější, kdybychom žili někde jinde. I přes to všechno bychom měli Jamesi Cameronovi pogratulovat. Dokázal vytvořit film, ve kterém nejsou hlavním tahounem roboti, ale velké stromy a zajímavá podvodní stvoření.

Většina současného sci-fi vidí lidskou budoucnost jako ruinu s neexistující morálkou, ve které lidstvo podlehlo společenské nebo ekologické katastrofě: Potomci lidí (2006), District 9 (2009), 28 dní poté (2002), Matrix (1999), Blade Runner 2049 (2017), Ex Machina (2014), Ledová archa (2020). Cameron v tomto trendu pokračuje, ale stále si udržuje jistou dávku naděje. Ve světě Avatara vyčerpalo lidstvo většinu přírodních zdrojů planety a vydalo se hledat novou budoucnost mezi hvězdami. Pandora se zjeví jako optimistická oáza, kde lidstvo dostane možnost poučit se ze svých chyb a uvědomit si svou destruktivní povahu.

Příběh začíná přibližně deset let po událostech Avatara. Jake Sully se stal vůdcem kmene a společně s jeho družkou Neytiri má tři děti. Neteyama, Lo’aka a malou Tuktirey, které všichni říkají Tuk. K tomu ještě adoptoval Kiri, která se narodila z těla zesnulé doktorky Grace Augustine, a ztraceného syna Milese Quadriche Spydera. Po druhém příchodu nebeských lidí, se celá rodina rozhodne odpustit les a zakotvit mezi ostrovy u vodního kmene Na´vi, kteří ke svým novým sousedům mají stejné předsudky, jako Omatikaya k Jake Sullymu v prvním díle. Vysmívají se jejich fyzické konstituci, barvě a neschopnosti pohybu ve vodním světě. Střed filmu přemístí svou pozornost s Jakea a Neitiry na jejich děti, které se pokouší sžít s obyvateli nového kmene a objevit krásu života pod hladinou moře.

Když se klan Sullyů poprvé ponoří do světa vodních Metkayinů, tak se film začne podobat tvorbě Terrence Malicka [Nový svět (2005)] a dokumentárním filmům o tajemstvích moře. James Cameron přenáší svou fascinaci podmořským životem na filmové plátno a všemu, co se pod vodou hýbe – ať to má ploutve, nebo ne – věnuje pět minut slávy. Jako diváci se společně s Neteyamou a klanem Sullyů učíme, jak zůstat pod vodou naživu. Každé pravidlo podvodního života je dopodrobna vysvětleno. Dopodrobna. James Cameron se snaží uvést zákony přírody, bez kterých by finále nefungovalo, ale film v tuto chvíli působí, jako by se sám do sebe zamiloval.

Cameronovi se podařilo zhmotnit pojem „ecotopie“, který definovala Lisa Garforth (autorka knihy: Green uropias: beyond apocalypse, progress, and pastoral (2005) jako: „self-conscious ecological utopianism“ s důrazem na „radically new ways of living with, rather than at the expanse of the natural world“. Ten je založen na ekocentrismu (myšlenka, že by v centru zájmu neměl být člověk ale příroda). Film láká diváka na vesmírnou akci, ale většinu své stopáže věnuje doslovnému propojení Na´viů s přírodou, která má vlastní myšlenky, pocity i historii.

I přes to, že je většina filmu CGI, tak je cítit tíha všech přítomných postav, zvířat, ale i kamery. Ve filmech Stevena Spielberga jakp Ready Player One: Hra začíná (2018) nebo Tintinova dobrodružství (2011), které byly stejně jako Avatar vytvořeny animátory pomocí motion capture, je možné vidět režisérovo nadšení z absolutní svobody kamery. Video z honičky zde.

Ve dvou a půl minutové akční scéně sledujeme souboj o mapu k pokladu, ve které Tintin s kapitánem Haddockem ničí svými neuvěřitelnými akrobatickými kousky polovinu města Bagghar. Spielberg se rozhodl natočit celou sekvenci na jeden záběr, scéna je proto působivá, ale volnost kamery a absence jakýchkoliv fyzikálních zákonů přispívá k nedůvěryhodnosti situace a tvorbě nesmrtelného charakteru. I přes nekonečné možnosti, které CGI nabízí, se James Cameron rozhodl komponovat Avatara, jako jakýkoliv jiný film. Vytváří pocit vizuální povědomosti, která přibližuje exotický svět Pandory blíže k divákovi.

Pokračování Avatara je delší, větší a stálo o 200 milionů víc (celkem 450 milionů dolarů). Přesto je sevřenější a v rámci současných blockbusterů působí překvapivě minimalisticky. Závěrečný souboj není o osudu planety, ale o záchraně několika dětí, který se odehraje na rybářské lodi v různých vodou zatopených kabinách.

 Avatar: The Way of Water navazuje na svého předchůdce objevování nových světů pod povrchem toho, co už známe, s důrazem na přírodu a její potenciál, omezenosti víry v to, co vidíme a kritikou lidské nadřazenosti. Na akční film dobrý.

9. Fablemanovi

Jak láska k filmu může měnit životy.

Fablemanovi je fiktivní biografickou pitvou rozpadu rodiny inspirovanou dětstvím Stevena Spielberga. Namísto malého Stevena sledujeme Sama, který je fascinován schopností filmu a nalezení pravdy ve fikci.

Film vypráví o režisérově vztahu k filmu jako o záchranné kotvě, která mu v mládí pomohla najít způsob, jak ovládnout svůj strach, zatímco se kolem něj bortily životy jeho nejbližších. Fablemanovi ale nejsou jen oslavnou glorifikací filmu, jako Babylon (2022) od Damiena Chazella nebo Empire of Light (2022) od Sama Mendese, ale oslavou lásky k lidem, kteří byli Spielbergovi nejbližší. Sledujeme postupný rozpad manželství Samových rodičů, kteří začali pochybovat o tom, že morální správnost může nahradit obyčejné štěstí.

Mladý Spielberg se znovuzrodí v těle Sama Fabelmana v roce 1950, který je naprosto fascinován filmem Cecila B. DeMillese Největší představení na světě (1952). Malý Sam je strachy bez sebe ze srážky vlaků ve finále filmu, a tak si k chanuce přeje malý model vláčku, aby mohl srážku vidět znovu. Jeho otec se bojí, že hračku rozbije, a tak mu vypůjčí svou 8mm kameru, aby si srážku natočil a potom si ji pustil kolikrát bude chtít. Sam si natočí svůj první film a pochopí, že film je hračka, která budí skutečné emoce.

Jako teenager (Gabriel LaBelle) se musí kvůli otcově práci stěhovat z New Jersey do Arizony, a z Arizony do Kalifornie, kde si Sama dobírají kvůli jeho židovskému původu, ale to mu nezabrání natáčet filmy pro sebe nebo své rodiče. Mitzy, Samova matka (Michelle Williams) opustila svůj sen profesionální pianistky kvůli mateřským povinnostem a potlačuje svou depresi vzpomínkami, které přináší hra na piano. Právě kvůli svým výčitkám živí Samův sen stát se filmařem. Účastní se každé projekce a podporuje jeho zjevný talent. Samův otec Burt (Paul Dano) je excelentním inženýrem, pro kterého jsou lidské emoce záhadou a vnímá je jen jako mechanický problém. Dokud se Mitzi směje, je všechno v pořádku. Samovi rodiče jsou roztomilým párem, pro který jsou nejdůležitější jejich děti a rodinná pohoda. Dokud to nezačne být málo.

Nápad převyprávění Spielbergova dětství měl scenárista Tony Kushner už od roku 2005, kdy společně s režisérem pracoval na filmu Mnichov. Důvod proč se Spielberg rozhodl film realizovat bylo úmrtí jeho matky a uvědomění, že jeho otec ji bude brzy následovat. Proto ani jedna z postav není démonizovaná, i když provádí kruté věci. Spielberg očividně všechny členy své rodiny miloval a jejich zdánlivě krutá rozhodnutí vnímá jako hledání osobního štěstí a odpovědi na otázku: Můžeme být šťastní, aniž bychom nikomu neublížili?

Stejně jako malý Sam ovládá realitu skrze film, tak Spielberg ovládá život Sama a staví ho do situací, které odkazují na jeho filmografii. Předkládá povědomé záblesky svých filmů v důležitý momentech Sama života, jako by se snažil poukázat na důležitost zdrojů své inspirace. Některé jsou očividné jako Sammyho krátké válečné filmy, které odkazují na Spielbergovu tvorbu z období druhé světové války, nebo Samův skautský klub, který připomíná úvodní scénu z filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). Jiné podobnosti jsou jen vizuální. Jako když Samova matka uvidí tornádo, které se podobá blížící se zkáze z Války světů (2005), nebo celá sekvence natáčení školního videa na pláži, která vizuálně připomíná Čelisti (1975). Ale nejzajímavějším odkazem celého filmu se stávají Samovi rodiče, protože vysvětlují trochu zvláštní způsob, jakým vědci komunikovali s mimozemšťany v Blízkých setkáních třetího druhu (1977). Pomocí hudby – Mitzi hrála na klavír – a technologie – Burt pracoval pro IBM.

„It wasn´t about metaphor, it was about memory.“

Steven Spielberg

Přes veškerý optimismus vycházející z myšlenky, že každá tragédie má svůj důvod, je na Fablesmanech něco archaického. Sam točí filmy, aby dokázal najít pravdu. Zaznamenává realitu a obrací ji zpátky do publika, které je nuceno se nad ní zamyslet. Oslavuje Samovu fantasii a vnímá film, jako způsob kontroly skutečného světa. Spielberg ale neřekne nic, co by posunulo tento koncept do současné doby, a tak jeho láska k filmu zůstává v minulém století. Říká, že filmové umění sebou přináší hlad, radost, touhu ale i samotu. V rámci dnešního světa, se to zdá poněkud zpátečnické. Skrz fotografii nebo film manipuluje v dnešním světě realitou každý, kdo vlastní smartphone. Spielberg tak odmítl být součástí diskuze o současné filmové kultuře, kterou sám pomáhal vytvářet.

10. Women Talking

???

V kinech od ???.

7/10 podle IMDB

 

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Autor: Matěj Nemrava