Lesk a špína Spotify

Internetové služby pro streamování hudby se v letech 2020 a 2021 staly pro mnohé umělce prakticky jediným způsobem, jak si udržet stabilní příjem a dostat svou tvorbu k lidem. Nejvíce hudebníkům vykročil vstříc portál Bandcamp, jehož provozovatelé se vždy během jednoho pátku měsíčně zcela zřekli podílu z nákupu alb a písní a veškeré výnosy z prodeje tak šly rovnou umělcům. Na opačné straně barikády se nacházelo Spotify, které tvůrcům nepomohlo vůbec nijak. Tedy pokud nepočítáme slova jeho spoluzakladatele Daniela Eka, který se nechal slyšet, že pokud umělci chtějí od švédské streamovací služby více peněz, tak by měli zkrátka vydávat více hudby… (viz zde)

Kartel hudebních vydavatelů

…Ek samozřejmě není úplně vedle. Podle dat z roku 2021 se na Spotify každý den nahrává více než 60 tisíc nových skladeb. Zaznamenat a vydat vlastní hudbu je dnes podstatně jednodušší než když předtím, což má ale za následek přehlcení nejen nabídky, ale i samotných posluchačů. Získat si něčí pozornost bylo vždy komplikované, ale udržet si ji je dnes téměř nemožné. Současní konzumenti navíc mnohdy nemají čas ani náladu pídit se po nových umělcích, natož sledovat, co kdo vydává, a tak se raději zcela oddávají streamovacím algoritmům a výběrovým playlistům.

Spoluzakladatel Spotify Daniel Ek

Aby se se na nich hudebník ale ocitl, potřebuje a priori dostatečnou podporu labelu, zájem posluchačů a propagaci. Hudební průmysl je ovšem stejně elitářský a predátorský jako jakýkoliv jiný byznys a na vrchol se v něm dere jen horko těžko. Vezme-li navíc v úvahu, že ještě před dvaceti lety si na trhu konkurovala šestice největších vydavatelství (BMG, EMI, PolyGram, Universal Music Group, Sony Music a Warner Music Group), z níž dnes zbyla pouhá polovina (poslední tři jmenovaná), a máme tady něco, co pomalu zavání kartelem.

Velká trojka hudebních vydavatelství

Temné stránce světa nahrávacích společností jsem se věnoval již v závěru loňského článku o historii hudebních nosičů, a proto nemohu popřít, že vše potenciálně špatné na Spotify do značné míry pouze reflektuje vady hudebního průmyslu jako takového. Přesto nám ale tento symptom mnohem rozsáhlejší choroby nabízí několik zajímavých poznatků o kybernetických podvodnících malého i nadnárodního charakteru, které bychom rozhodně neměli přehlížet. Toto je příběh o streamovacích farmách, botnetech, hackingu a neexistujících umělcích. Příběh Spotify.

Předchůdci streamování

O atmosféře kolem počátků hudebního streamingu jsem ve zkratce psal již ve výše zmiňovaném článku, avšak nyní budu hovořit trochu konkrétněji. Po přechodu na kompaktní disky a počítačem zpracovatelné hudební formáty jako WAV, AIFF a MP3 už vůbec nic nebránilo tomu, aby se alba a skladby mohly v nepozměněné podobě vydat do postupně se rozšiřujícího kyberprostoru. Sdílení a posílání hudby nebylo nikdy předtím tak jednoduché. Přepalování CéDéček bylo ovšem pouhou špičkou ledovce. V roce 1999 došlo ke spuštění hudební služby Napster, jež uživatelům umožňovala ve formátu MP3 sdílet, kopírovat a stahovat písně i celé desky. Napster v době největší popularity navštěvovalo až 80 milionů uživatelů z celého světa, nicméně reakce hudebního průmyslu na sebe nenechala dlouho čekat.

Logo služby Napster

Vedle žalob ze strany bezpočtu nahrávacích společností se hudební služba dostala také pod palbu umělců jako Metallica, Dr. Dre či Madonna, jejichž nové skladby někdo na internet nahrál ještě před oficiálním vydáním. Přestože členové kapel Radiohead a Limp Bizkit nebo rapper Chuck D ze skupiny Public Enemy poukazovali na to, že podle výzkumů „piráti hudby“ za fyzická alba utrácí více než ostatní, Metallica požadovala finanční náhradu jak od společnosti Napster, tak od více než tří set tisíc uživatelů, kteří jejich skladby sdíleli online. Americká metalová kapela, která se poprvé dostala do povědomí v osmdesátých letech díky rozmnožování svých demokazet mezi fanoušky, tak v očích mnohých nesmírně klesla, ale nakonec stejně dosáhla svého.

Kapela Metallica

Služba Napster musela v roce 2001 ukončit činnost, ale na jejím místě se vyrojily desítky dalších jako LimeWire nebo BitTorrent. O dva roky později spustila společnost Apple Inc. internetový obchod iTunes Music Store, v němž si vlastníci produktů firmy mohli vůbec poprvé písně ve formátu MP3 kupovat. Na tento model časem navázal i portál Bandcamp, který se ale řadí spíše mezi více undergroundové hráče na poli hudebního streamingu, stejně jako byli svého času weby MySpace či Soundcloud, jež jako jedny z vůbec prvních nechávaly umělce sdílet vlastní hudbu s posluchači, kteří si ji mohli bez omezení a zdarma pouštět.

Gigant, kterému se nic nevyrovná

Zatím ale nikdo nenabízel kompromis pro nahrávací společnosti a tvůrce, jež chtěli z internetového přehrávání dostávat podíl, a uživatele, kteří byli ochotni za úplatu tuto službu využít. Tehdy na scénu přišli Daniel Ek a Martin Lorentzon, duo Švédů, jež si uvědomovalo, že internet pro hudební průmysl představuje budoucnost, kterou se chtě nechtě musí ubrat, pokud si chce uchovat svůj punc a pozlátko. V roce 2006 tak založili společnost Spotify (blend anglických slov „spot“ a „identify), jež o dva roky později rozjela vlastní zcela legální službu pro streamování hudby. Aplikace zpočátku operovala formou sdílení souborů na podobném principu jako BitTorrent, ale od roku 2014 začal užívat model server-klient.

Ek a Lorentzon

Spotify nabízí celou plejádu služeb, které se ovšem mohou lišit podle toho, jestli jste platící uživatel. V nabídce naleznete nepřeberné množství singlů, EPs, alb, playlistů a podcastů. Pokud zdarma užíváte webovou nebo počítačovou aplikaci, pak máte omezený počet přeskočení skladeb a také musíte po odehrání určitého počtu písní vyslechnout reklamu. Na mobilní verzi si nicméně ani nemůžete vybrat, jakou skladbu chcete přesně poslouchat, a jste odkázaní pouze na náhodné přehrávání. Uživatelé Spotify Premium se za poplatek, který nyní v průměru činí kolem 150 korun měsíčně, nemusí nikterak omezovat a mohou si navíc audio stáhnout do zařízení a poslouchat offline.

Existují dva způsoby, jak si uměle navýšit počet streamů. První jsou tzv. streamovací farmy neboli sestavy desítek, někdy stovek zařízení (většinou chytrých mobilních telefonů), které následně dnem i nocí přehrávají vybrané skladby přes uměle vytvořené neplatící účty.

Spotify je dnes druhou nejužívanější aplikací pro streamování hudby a podcastů. Podle dat z konce března 2021 ji každý měsíc navštěvuje 356 milionů uživatelů a z toho 158 milionů za ni platí. Služba obsahuje přes 78 milionů skladeb od 3 milionů interpretů, 2,6 milionů podcastů a 4 miliardy playlistů (viz zde). Financování probíhá tím způsobem, že po uplynutí kvartálu Spotify sesbírá veškeré peníze získané od platících uživatelů a z reklam, vezme si svůj 30% podíl a zbytek rozdělí podle počtu streamů jako tantiémy pro umělce (tedy většinou nahrávací společnosti, jež umělce zastupuje).  Jako jeden stream (jeden poslech písně) se počítá přehrání alespoň 30 sekund z písně. Čím více streamů, tím více peněz hudebník dostane – tak by to alespoň mělo teoreticky fungovat. V praxi ale naneštěstí narážíme na potíže…

Hodnota umění?

Spotify samozřejmě není jediná služba pro streamování hudby na světě. Přestože stran počtu posluchačů a streamů drtivě předhání většinu konkurence, relativně početnou uživatelskou základnu si drží i Apple Music, TIDAL, Amazon Music, Rhapsody, Google Play Music, Deezer či Xbox Music. Oproti Švédům nabízí jednotlivé platformy uživatelům určité výhody, nicméně jednu věc mají prakticky všechny společnou – v průměru platí umělcům lépe než Spotify. Nebývalo tomu přitom tak vždy. Ještě v roce 2014 činila cena za Spotify stream v přepočtu průměrně deset haléřů, ale v roce 2020 činila tato částka již pouhých sedm haléřů. Toto zjištění je poněkud tristní, uvážíme-li, že švédská streamovací služba má v porovnání s některými jinými více než desetkrát tolik posluchačů a streamů. Proč tedy od ní interpreti dostávají v průměru rok od roku méně a méně peněz?

Plejáda streamovacích služeb

Když Ek a Lorentzon platformu zakládali, oba byli milionáři, kteří podle vlastních slov pouze chtěli začít nový projekt, jenž by je opravdu bavil. Uvědomovali si, že streamování hudby pro ně nejspíš nebude vyloženě výnosné, ale netrápilo je to. Během spravování Spotify údajně nikdy příliš nehleděli na zisk, ba spíše na celkový růst společnosti a spokojenost investorů. To vše se pak projevuje i na tom, jak švédská služba rozděluje tantiémy.

Podle zprávy z druhého kvartálu roku 2020 má 1,4 % nejposlouchanějších umělců na kontě 90 % všech streamů na platformě. Zbylých 10 % si tedy drží ostatních 98,6 % interpretů, což by z podstaty věci ničemu nevadilo, kdyby Spotify opravdu vyplácelo peníze na základě počtu streamů, jako to dělá například vůbec největší streamovací služba YouTube se svým YouTube Premium, kde mají uživatelé jistotu, že se jejich předplatné rozdělí pouze mezi těmi, které opravdu poslouchají a sledují. Spotify ale místo toho odměňuje na základě toho, kolik procent streamů z celkového počtu na platformě náleželo umělci.

Pokud tedy v rámci druhého kvartálu společnost vyplatila na tantiémách v přepočtu celkem 27 miliard korun, oněch 98,6 % umělců (2 957 000) si musí mezi sebou rozdělit pouhou desetinu z této částky. V průměru to tak vychází na něco málo přes 900 korun na kvartál, a tudíž přibližně 300 korun na měsíc pro jednoho interpreta. A to ani nebereme v potaz náklady na nahrání, produkci, vydání a propagaci hudby či peníze, které se musí investovat, abyste se na Spotify vůbec ocitli, nebo nepochybné propastné rozdíly mezi hudebníky, co vydělají sotva několik haléřů, a těmi, kteří si i navzdory tomu všemu díky streamování slušně přivydělávají. Ovšem ale i o některých z nich je nutné něco zmínit…

Umělé navyšování streamů

Možná jste někdy na začátku pandemie slyšeli, že svého oblíbeného umělce v těchto těžkých časech nejlépe podpoříte, když budete jeho hudbu streamovat i přes noc, zatímco budete spát. Ač se to může zdát jako zvláštní, tak podobné taktiky jsou obzvláště na Spotify zcela běžné. Švédská streamovací služba je pro ně přímo stvořená, protože nejenže od uživatelů nevyžaduje dvoufázové ověření (pokud nejste přihlášení přes Facebook), ale dokonce se ani netají tím, jakým způsobem streamování probíhá. Většina ostatních platforem navíc pro započítání streamů bere v potaz jen omezený počet přehrání skladby za den, kdežto na Spotify můžete za předpokladu, že si nepouštíte stejnou věc pořád dokola, přičítat streamy po třiceti sekundách prakticky donekonečna. To všechno nicméně ze služby činí ráj pro podvodníky z řad ať už hackerů nebo dokonce i velkých hudebních vydavatelství.

Streamovací farma

Existují dva způsoby, jak si uměle navýšit počet streamů. První jsou tzv. streamovací farmy neboli sestavy desítek, někdy stovek zařízení (většinou chytrých mobilních telefonů), které následně dnem i nocí přehrávají vybrané skladby přes uměle vytvořené neplatící účty. Tato metoda je ale poněkud nákladná, časově náročná, a navíc vyžaduje volný prostor. Z toho důvodu mnozí raději využívají tzv. botnety čili automatické internetové roboty, které streamují z několika profilů najednou. Jejich výhodou je, že mnohdy zneužívají už existující uživatelské účty. Na dark webu se prodávají přihlašovací údaje k nepřebernému množství profilů, k nimž hackeři získávají přístup buď nabouráváním online databází nebo phishingem.

Schéma fungování botnetu

Jakmile mají podvodníci streamovací farmu nebo hacknuté účty, tak už je to jednoduché. Buď spojí síly s již fungujícím hudebníkem, nebo si založí vlastní umělecký profil (případně několik), nahrají na něj hrstku narychlo uplácaných skladeb a začnou rýžovat. Děje se to častěji, než byste si mysleli. V roce 2017 takto připravili neznámí Bulhaři švédskou streamovací službu v přepočtu o více než 20 milionů korun (viz zde). Spotify se sice pokouší s farmami a botnety bojovat tím, že průběžně promazává skladby a streamy, které by mohly souviset s podvodnou činností, nicméně fakt, že platforma za několik let stále nesvolila k žádným opatřením, jež by umělému navyšování předešla nebo jej alespoň zásadně omezila, vypovídá o tom, že možná ani nechce, aby tento problém zmizel.

Ekovi s Lorentzonem záleží jen na tom, aby čísla rostla, což se děje. Ať už je zdrojem streamů cokoliv, Spotify svých 30 % obdrží vždy. Jediný, koho podvodníci ochuzují, jsou umělci, kterým se tak snižuje procentuální podíl na streamech. A rozhodně se nejedná jen o pár drobných. Magazín Rolling Stone odhaduje, že falešné streamy připraví interprety ročně v přepočtu až o 6 miliard korun. Tuto ztrátu nicméně pociťují především malí umělci a nezávislá vydavatelství, protože věřte, nebo ne, velké ryby hudebního průmyslu si s v porovnání drobnými streamovacími podvodníčky nemají vůbec co vyčítat.

Podvody v nejvyšších kruzích

V roce 2014 nahrála indie funková kapela Vulfpeck na Spotify album Sleepify. Deska obsahovala deset půlminutových skladeb neobsahujících nic než ticho. Skupina své fanoušky nabádala, aby si Sleepify přehrávali dnem i nocí, aby pak mohla z tantiém zaplatit náklady na koncertní turné. Švédská streamovací služba sice nad činem kapely zprvu vyjádřila pobavení, ale album stejně nakonec do měsíce smazala. O šest let později zveřejnil Justin Bieber na sociálních sítích příspěvek, v němž své posluchače prosil, aby stejně intenzivně (a pokud zrovna nežili ve Spojených státech, tak klidně za pomoci VPN) streamovali jeho nový singl „Yummy“, aby se na žebříčcích amerických hitparád vyšplhal na první místo. Reakce od Spotify? Žádná. Že by to nějak souviselo s tím, že si Vulfpeck vydávají věci sami a v malém, zatímco Bieber je jedním z nejprodávanějších zpěváků pod Universal Music Group, a tím pádem svými čísly prospěje jak vydavatelskému, tak streamovacímu korporátu?

Kapela Vulfpeck a Justin Bieber

Tím to ovšem zdaleka nekončí. Sice neexistují žádné přímé důkazy, jež by potvrdily, že nahrávací společnosti zneužívají farem a botnetů, ale nemalé množství neoficiálních nálezů svědčí o opaku. V roce 2019 vydal rapper French Montana singl „Writing on the Wall“, z něhož se pro nezájem posluchačů zpočátku stal úplný propadák. Uplynula ovšem nějaká doba a skladba se začala zničehonic drát to popředí hitparád na Spotify. Ve stejný okamžik si shodou okolností bezpočet lidí na Twitteru stěžoval, že někdo hacknul jejich účet na švédské streamovací platformě a stále dokola pouštěl právě tuto píseň. Za zmínku také stojí, že se singlu tehdy dařilo jen a pouze na Spotify.

Ve stejném roce německý DJ a producent Jon Sine nahrál na YouTube video, v němž názorně ukázal, jak to vypadá, když přes váš účet někdo chce streamovat botnetem. V tomto případě ovšem hacker nenechal přehrávat vlastní falešnou hudbu, nýbrž výhradně alba od losangeleského rappera YG. A jak nasvědčuje článek od The New York Times, Sine nebyl zdaleka jediný, komu ze Spotify znenadání začaly hrát písně od populárního amerického hudebníka. Nelze nicméně tvrdit, že by v těchto machinacích měli prsty samotní interpreti. Za vším stojí pravděpodobně někdo z jejich manažerského týmu, zatímco samotný umělec o celé záležitosti nemusí mít ani ponětí.

French Montana a YG

Třešnička na dortu

Z veškerých dosavadních odhalení se může zdát, že Spotify představuje pouze nedokonalou platformu, která je pouhou obětí nejrůznějších podvodů, v nejhorším možná nečinný spolupachatel předních hudebních nakladatelství. V roce 2017 ale vyšlo najevo, že se švédská streamovací služba podílí na těch samých praktikách, proti nimž zdráhavě bojuje. Ukázalo se, že mnohé z jejích nejoblíbenějších instrumentálních studijních playlistů, jež poskládali dohromady přímo administrátoři Spotify, zahrnuje převážně jen samé neexistující švédské umělce (viz zde).

Většina skladeb z těchto playlistů pocházela z dílny nahrávací společnosti Epidemic Sound, která se zaměřuje na vytváření hudby pro bezplatné využití. Navzdory tomu ovšem autoři těchto skladeb údajně i tak dostávají tantiémy a pouze se o ně napůl dělí se společností. Nutno ale podotknout, že částečným vlastníkem Epidemic Sound je firma Creandum, jeden z prvních investorů do Spotify (viz zde). O to zajímavěji pak působí pravidla švédské streamovací služby, v nichž jasně stojí, že si umělci ani jejich vydavatelství nemohou zaplatit za to, aby je platforma umístila do oficiálních playlistů (viz zde). Je ovšem nad slunce jasné, že s dvojím metrem si Spotify rozhodně hlavu nedělá.

Epidemic Sound a Creandum

Streamování hudby znamenalo revoluci a v mnoha ohledech i záchranu pro hudební průmysl. V konečném důsledku nicméně také přispělo k obohacení těch v čele a ochuzení všech ostatních. K podvodům samo sebou může docházet i na ostatních streamovacích službách, nicméně Spotify jak vidno podobné chování buď nepřímo toleruje, nebo dokonce rovnou podporuje. Nabízí se otázka, zdali je současný systém o moc lepší než nelegální stahování hudby, kdy docházelo okrádání jen jednotlivých interpretů. Když si totiž nyní někdo na Spotify uměle navýší streamy, okrádá tím úplně všechny – tedy až na samotnou švédskou platformu, jež na tom nepokrytě vydělává.

Autor: Petr Uram

×
×

Cart