Když se zamýšlím nad tvorbou svého předloni zesnulého kamaráda a malíře Karla Noska, neustále při tom narážím na postavu polského výtvarníka Andrzeje Wróblewského (1927–1957). S ním jej spojuje nejen předčasně vyhaslý život (oba malíři opustili tento svět ve věku pouhých 29 let), ale také přístup k umělecké tvorbě (oba tvořili v pocitu, že umění musí vycházet ze silného „napružení“ formy a společensky angažovaného obsahu). Oba tito tvůrci se také soustředili primárně na figurální tvorbu s tím rozdílem, že Wróblewski vměšoval do své figurativnosti prvky surrealismu a abstrakce, jež byly příznačné pro dobu, v níž tvořil; Karel se zase spoléhal na svou přirozenost, to je svou permanentní veselost a z ní plynoucí hravost. Právě díky těmto svým vlastnostem dokázal vytvářet velmi osobité naivně-humorné obrazy, kterým však nechyběla sugestivnost.

Nomád tělem i duší

Karel byl zcestovalý. Poznávání rozličných zemí a kultur zaujímalo v jeho osobním i tvůrčím životě důležitou roli. Právě díky svým toulkám a zahraničním studijním pobytům se měl možnost přiblížit k lidem a poznat jejich zvyklosti i zlozvyky. Svými obrazy se nebál reagovat na ožehavá témata jako třeba náboženskou faleš a přetvářku − tu znázorňuje např. jeho satirický, v Řecku malovaný cyklus psích ikon. Jeden z těchto obrazů zachycující nanebevzetí potulného močícího psiska nechtěli Karlovi Řekové dokonce ani vystavit, tak moc jim připadal rouhačský.

Nanebevzetí, 2018

Karel se silně zajímal o dopady environmentální krize. Jeho facebooková zeď byla nekončícím pásmem o utrpení zvířat a celé naší planety. Co je důležité, o všech globálních problémech dokázal hovořit poutavě bez jakéhokoliv fanatismu. Tato jeho společensky angažovaná stránka se samozřejmě musela promítnout rovněž do jeho malby, ta provokovala nejen svými náměty, ale rovněž formálním zpracováním − jejími základními atributy jsou totiž nadsázka a ironie. Zřetelně to dokazuje např. Karlův poslední cyklus obrazů se znepokojivě-žertovným názvem Methanocalypsa zobrazující „prdění krav“ a hrozbu, kterou může toto na první pohled legrační upouštění plynů světu přinést.

99 Luftbalons, 2019

Karel samozřejmě nebyl naivní, nemyslel si, že by svým malováním mohl spasit svět. V dnešní přehršli výtvorů s EKO tematikou to už snad klasicky pojatou malířskou cestou ani nelze. Nechtěl však v této „diskusi“ na téma budoucnosti naší planety stát stranou. Při rozhovoru, který jsme spolu kdysi vedli pro časopis Protimluv, skromně poznamenal: „Obraz toho moc v celém globálu změnit nemusí, pro mě je ale důležitá každá divákova uvědomělá mysl.“

Karel Nosek (1991–2020)

Malíř, performer původem z Valašského Meziříčí. Vystudoval Fakultu umění Ostravské univerzity, obor Malba I. pod vedením prof. Daniela Balabána. Své výtvarné práce vystavoval na společných i samostatných výstavách v Ostravě, Valašském Meziříčí, Českém Těšíně, ale také v Řecku. Kromě výtvarného umění se věnoval také tvorbě prostorových objektů, hudbě a psaní poezie. Podílel se na organizování různých kulturních akcí v rodném Valmezu i Ostravě. Zemřel na srdeční selhání v listopadu roku 2020.

 

 

 

O Karlovi, jeho tvorbě i cestách si povídáme s jeho přítelkyní a výtvarnicí Monikou Chovancovou.

Moniko, s Karlem jste se poznali na Fakultě umění Ostravské univerzity, kde jste oba pod vedením prof. Daniela Balabána studovali malbu. Vzpomínáš si ještě na vaše první setkání?

Rozhodně ano, Karlův čerstvě nastupující ročník se celý nastěhoval do našeho ateliéru a Karel se mi ihned představil charismatickým podáním ruky, přičemž se musel zvednout z gauče se sádrou na noze.

Karel byl živel a taky velký lidumil. Umění miloval ve všech jeho formách. Vše si chtěl vyzkoušet. U všeho toužil být. Když jsem ho v roce 2018 na exkurzi ostravských výtvarníků do bielské Galerie BWA poznal, okamžitě mě právě tímto svým naturelem zaujal. Čím oslovil tebe?

Karlův charakter byl jedinečný, zpočátku jsem vlastně nevěděla, jak se k tomu postavit, asi jako spousta lidí. Ale protože jsme si byli ve škole tolik nablízku, viděla jsem, že jeho zájem o každého jedince je naprosto přirozený. V ateliéru byl vždy na chvíli, pak oběhl všechny ostatní aťasy, zase se na chvíli vrátil, maloval… a tak pořád dokola. Připomínal mi svou povahou psa. Rovněž sympaticky na mě působilo, že nikoho nesoudil a že dokázal rozklíčovat a pochopit osobnost člověka, což bylo dokladem velmi vysoké sociální inteligence. Během prvního roku, kdy jsme pracovali ve stejné místnosti, se dokázal spřátelit s více lidmi než kdokoli jiný.

Karlův valmezský ateliér I.

Hodně jste toho společně procestovali, často i dost nízkonákladově. Věřím, že to muselo být někdy i hodně dobrodružné. Vzpomeneš si na nějaký silný zážitek z vašich putování?

Žít na cestě je pro mě skvělým učením o vnímání přítomného okamžiku, a proto každé naše putování pro mě bylo silným zážitkem. Snad nejlépe hodnotím stopování po Řecku. Tam jsme se setkali s mnoha úžasnými lidmi, kteří nám dali doporučení, kam si zajít, nebo nám pomohli s přespáním či nás zavezli tam, kam jsme potřebovali. Naopak s negativním zážitkem jsme se setkali v Itálii, přes kterou jsme se jen chtěli vrátit domů po putování Británií, Skotskem a Francií. Na celý den jsme se zasekli na cestě u Benátek, kde jsme byli nuceni i přespat. Pak ale přišla velká bouře. Nakonec jsme vyvázli díky místnímu Ukrajinci, který nám vysvětlil, že stopem nás určitě žádný Ital nevezme a koupil nám lístky na vlak. Ještě té noci jsme dojeli do Ostravy díky stopu z italsko-rakouských hranic.

Ex-machina, 2019

V řeckém městě Florina, kde jste studovali v rámci Erasmu na Univerzitě Západní Makedonie, jste společně uspořádali výstavu vašich obrazů s náměty potulných psů. Tvé práce šly cestou expresionismu, Karel se zase vydal cestou jakéhosi odlehčení, humoru a nadsázky. Do tématu se ponořil natolik, že se těmto svým malovaným čtyřnožcům rozhodl vytvořit i jejich vlastní náboženství – náboženství dvou zkřížených patníků. Jak na tyto jeho práce reagovali vaši řečtí kolegové − malíři nebo popřípadě i vaši vyučující? Nepohoršovalo je to? Řecko je přece jen známo svým velmi ortodoxním přístupem k víře.

Téma psů k nám v Řecku přišlo samo od sebe. V okolí školy i domu, kde jsme žili, se potulovalo hned několik psích smeček. My si pak k několika psům vytvořili opravdu blízký vztah, což bylo pro místní velkým překvapením, neboť oni se těmto zvířatům spíše vyhýbali. Karlova tvorba byla záměrně kontroverzní, je v nich velká dávka nadsázky. Největší pozornost vzbudil bezpochyby obraz Nanebevzetí. Karel na něm vytvořil v intimních partiích ulevujícího si psa takovou expresivní cenzuru, která připomínala kříž. Ze strachu z reakce místních obyvatel byl tento obraz kvůli tomuto symbolu majiteli galerie odmítnut. Karel si uvědomil závažnost situace. Společně se mnou a panem profesorem Kondosphyrisem se nám ale nakonec, po dlouhé debatě, podařilo přesvědčit galeristy, aby bylo dílo vystaveno.

A byl tedy nakonec někdo z návštěvníků výstavy obrazem skutečně vyveden z míry?

Nejsem si jistá, účastníci mluvili řecky. Myslím, že to pro mnohé byla výzva. Chápu ale obavy galeristů, tohle konzervativní město totiž údajně už i někdy dříve vyhnalo jednu metalovou kapelu.

Monika s Karlem v řeckém městě Florina

Kde nakonec obraz Nanebevzetí skončil? Všiml jsem si totiž, že jako jeden z mála chyběl na vzpomínkové prodejní výstavě, kterou jste Karlovi uspořádali loni v listopadu v jeho rodném Valmezu.

Galerie, ve které jsme obrazy vystavovali, si od každého umělce vyžádala libovolný obraz. Karel tehdy neváhal ani vteřinu a daroval jí právě tuto práci.

Tak snad po vašem odjezdu ten obraz někde ceremoniálně nespálili… Tvořil Karel na cestách pravidelně?

Pokud vím, cesta do Maroka pro něj byla jednou z nejinspirativnějších, Karel tehdy fotil, skicoval, psal básně a posléze sepsal i všechny příhody ze stopování, včetně příběhu o návštěvě komunity hippies na jihu Španělska. Na našich společných cestách jsem Karla viděla tvořit např. ve Francii, Belgii, Skotsku, a to vždy, když jsme se zastavili u známých. Karel tvořil rád ve společnosti, jako kdyby tvorbu považoval za společenskou událost a její sdílení za námět k diskusi.

Jak intenzivně žil Karel ve všední dny svou prací – malováním? Měl přece jen tolik různých zájmů, chodil s muzikanty jamovat, psával básně, organizoval kulturní akce, dokonce rád vyřezával ze dřeva.

Jak už jsem zmínila, Karla probouzela ke tvorbě společnost. V ateliéru se také často scházel s přáteli. Když pracoval sám či se mnou, viděla jsem, že malbu bere jako formu zábavy. Pamatuji si, že když maloval kruhové objezdy, jezdil se štětcem dokola a u toho si dělal brmmm brmmmm. Jeho zájmy šly však, jak říkáš, i mimo malbu. Ze dřeva si dokázal vyrobit luk i nábytek, společně s Mariánem Kiszou organizoval na Fráni Šrámka 5 audiovizuální festival OCHO a jamoval při každé příležitosti, hlavně tedy formou mluvené instantní poezie.

Poslední večeře, 2018

Fakultu umění Ostravské univerzity jste společně absolvovali v roce 2019. Jak vůbec vnímali Karla na vaší Alma mater? To, čemu se věnoval, se přece jen dost vymykalo.

Karlova tvorba se jistě vymykala, už jen proto, že Karel neměl žádné dřívější vzdělání v oboru. Rozhodně si ale nenechal do malování nikým mluvit, proto si většina jeho prací dokázala ponechat osobitý rukopis. Samozřejmě Karla si všichni pamatují díky jeho výjimečné povaze narušující, pro školu často typický, seriózní přístup.

Poslední cyklus Karlových obrazů, který tvořil v rámci své diplomové práce, nesl název Methanocalypsa. Už v úvodu jsem trošku nastínil, o co v něm Karlovi šlo. Nevíš náhodou, nezvažoval Karel i nějaké jiné téma, jemuž by se na konci studia věnoval?

Myslím, že volba Methanocalypsy byla jasná, neboť spojovala dohromady ekologické smýšlení, zvířata a v neposlední řadě ironii. S Karlem jsme pak chodili do kravínů skicovat a tam mu tato majestátní zvířata naprosto učarovala. Pak už šlo vše ruku v ruce – od malířského zachycení krav a výbuchů, až přes video zabírající krávy se zvukovými efekty prdů. Jiný obraz pojal Karel zase jako plastiku kravího análního otvoru s žárovkou uvnitř.

Karlův valmezský ateliér II.

Po státnicích jste se společně vydali na půl roku do Portugalska. Nakonec jste se ale odtamtud vraceli o dost dříve. Karel se mi zmiňoval, že ho tenhle pobyt dost zklamal.  Do zprávy mi tehdy napsal: „šéfové jsou skvělí demotivátoři“. Tato slova by mohla být opravdu jakousi univerzální poučkou pro život. Co se tam vlastně událo?

Měli jsme se tam podílet na vzniku komunitního kulturního centra, na což jsme se opravdu těšili. Nakonec se ale ukázalo, že ne vždy se musí dokonce i v takovéto oblasti sejít lidé se stejným smýšlením. V pracovní skupině byly velké nedostatky v komunikaci, čehož jsme si všimli i bez znalosti portugalštiny. My jsme dostali volnou ruku a po týdnu přemýšlení jsme přišli s mnoha nápady na vylepšení těchto komunitních prostor. Nakonec se nám podařilo zrealizovat alespoň jednu venkovní mozaiku, stálo nás to ale spoustu úsilí, a to hlavně proto, že jsme si museli sami obstarávat všechen materiál k tvorbě. A i přestože vytvořit takovou mozaiku je časově značně náročné, dočkali jsme se akorát pomluv že lenošíme. Snažili jsme se zavděčit další pomocí, ale ta rovněž nebyla příliš doceněna. Celá tato stáž se pro nás tak stala hlavně dobrou životní lekcí, díky níž jsme zjistili, jak takové kulturní centrum rozhodně nemá vypadat.

Mozaika I.

Mozaika II.

Co dělalo Karlovi v životě největší starosti?

Z globálního hlediska asi nedbalost člověka vůči přírodě a taky ignorace nebezpečného potenciálu nových technologií. Karel se prostřednictvím své široké sociální sítě snažil informovat ostatní o všech hrůzách, které se ve světě dějí, čímž se lidem pokoušel vnuknout důležité hodnoty.

A v osobní rovině?

Myslím, že osobně zase tolik starostí neměl; nebo spíše si z ničeho starosti nedělal. Dokonce ani jeho zdravotní stav a nemalé operace, které podstupoval, ho nijak nerozhodily. Karel životem proplouval bezstarostně a všem nedostatkům vždy čelil s úsměvem na tváři.

Moniko, děkuji Ti za rozhovor!

Autor: Petr Ligocký