Hauntologie a „vykloubený“ čas

Jak vymítit, co bylo a mohlo by být aneb o neumlčitelných pozůstatcích minulosti i budoucnosti.

In the magic with the haunted and the doubted
There were ghosts here
There’s a presence, there’s a power

            (rapper El-P)

Je tomu více než rok, co jsem na blog Harakiri Czurakami přispěl svým prvním článkem o neoriginální povaze kreativity a na první pohled nezávadné podstatě tvůrčí recyklace. Přestože si za výroky v něm obsaženém dodnes stojím, jisté aspekty a celkové spíše optimistické vyznění by stály uvést na pravou míru. Věčný návrat téhož nelze dlouhodobě udržet, zahrnuje-li i koloběh těch samých chyb. Co nás ale nutí bloumat dokola v neměnném cyklu? Drží nás v šachu přeludy uplynulých i budoucích dob? A jak se jednou provždy vymanit z jejich spárů?

V našem světě straší. Všechno kolem obklopují duchové, zombie, fantómy, přeludy a revenanti (nemrtví, kteří se na rozdíl od duchů projevují ve fyzické formě a oproti zombiím mají vlastní záměry – příkladem za všechny budiž navrátivší milý v Erbenově baladě Svatební košile). Není tady ovšem řeč o strašidlech v mytologickém slova smyslu, ba pouze o neumlčitelných pozůstatcích minulosti i budoucnosti. Ty z různých důvodů nemohou nebo nechtějí opustit očistec mezi životem a smrtí, odkud jim tak nezbývá než vrhat stín na běh dějin a nás všechny. Abychom o podobných přízracích, a především pak k nim mohli mluvit, musíme se vydat za hranice ontologie, nauky o bytí, přímo do tenat hauntologie [hontologɪje] – studia toho, co buď bylo, ale nikdy tak úplně neskončilo, nebo by alespoň jednou být mohlo.

Proč by nám ale mělo na (více či méně) abstraktních strašácích záležet? Ať už se nám to líbí, nebo ne, jsme jejich původci i dědicové. A jestli nechceme, aby nás potkal stejný osud a zatratil nás opakovat minulost a směřovat vstříc nezvratné budoucnosti, musíme se umět vypořádat se svými kořeny – i s těmi, jež jsme zdánlivě amputovali. Navzdory zdání se totiž nejedná jen o filozofický problém, ale i o jeden z projevů rozsáhlejšího fenoménu „smyčky zpětné vazby“, co veškeré dění cyklí do obrazného začarovaného kruhu. Na cestě ven sice číhají spletité nástrahy, ovšem po jejich zdolání budeme schopni lépe čelit potlačeným traumatům, falešným nostalgiím i nenaplněným „kdyby“. Nastává hodina duchů. Zkroťme je.

Marx, Fukuyama, Stirner a Shakespeare

Pojem hauntologie se poprvé objevil v přednášce francouzského filozofa Jacquese Derridy Spectres de Marx (1993, česky Strašidla Marxe). Proslulý poststrukturalista v ní reagoval na závěry tehdy populární knihy Konec dějin a poslední člověk (1992) od americko-japonského politologa a ekonoma Francise Fukuyamy, jenž na jejích stránkách přišel se senzačním tvrzením: Marxův odkaz zhynul spolu se Sovětským svazem, neoliberální demokracie a tržní kapitalismus zvítězily a nic jim nemůže stát v cestě. Vývoj lidstva se chýlí k naplnění, kdy „západní civilizace“ potrvá po věčné časy.

 

Jacques Derrida a Francis Fukuyama

Ačkoliv v následujících třech dekádách historie Fukuyamovi příliš za pravdu nedala, vezme-li v úvahu mimo jiné vzestup Číny, situaci ve východoevropských a blízkovýchodních zemích nebo rostoucí vliv neokonzervativců (v jejichž řadách byste dnes nalezli mnoho dřívějších fukuyamovských „liberálů“), Derrida jeho teorii prohlédl již na počátku. Označil jej za pseudofilozofa a zpochybnil vizi ukončení dějin triumfem liberálně-demokratického ideálu, o němž ani sám Fukuyama nedokázal říct, jestli se naplnil ve Spojených státech a zemích Evropské unie, nebo jestli k němu teprve směřujeme. Francouzskému mysliteli ale hlavně připadalo zajímavé, jak se západní hegemonie snažila marxismus a jeho odnože za každou cenu reakcionářsky zazdít.

Hauntologické prvky můžeme nalézt i jinde v kultuře. Příkladem za všechny budiž retro hity z poslední dekády jako „Blinding Lights“ od The Weeknd, „Get Lucky“ od Daft Punk nebo „Uptown Funk“ od Marka Ronsona a Bruna Marse.

Když státy prvního světa spolu s kulturně a mocensky kolonizovanými zeměmi světa druhého při četbě Konce dějin běhaly vítězné kolečko po Marxově hrobě, neuvědomovaly si, že uplyne několik desetiletí a ony se stále neodváží podívat pod postel ve strachu, že by tam mohl číhat jeho bubák. Stačí si poslechnout vyhrocené pravicové konzervativní hlasy, které i dnes cokoliv milimetr nalevo od sebe nazývají komunisty (nejvýstižněji asi dnešní situaci popisuje článek Jakuba Jetmara viz zde. Neutuchající vliv marxistického učení na intelektuály, studenty a další, co v prospektech liberálně demokratických tržně kapitalistických státních zřízení nenalézají útěchy, jen potvrzuje, že odkaz rudého proroka je všechno, jen ne mrtvý.

V odkazu na to Derrida upravuje první větu Komunistického manifestu (1848) a říká: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo Marxe.“ Tím zároveň naznačuje, že podobně jako Marx mluvil o strašidlu (das Gespenst) komunismu, které se v jeho časech teprve mělo projevit v plné síle, tak i hauntologické přízraky nemusí nutně reprezentovat jen fenomén něčeho minulého, ale i budoucího, co už před svým příchodem ovlivňuje „současnost“. Derrida vidí strašáky všude – stejně jako německý filozof Max Stirner. Právě ho Marx kritizoval v Německé ideologii (1845), kde ho obvinil z přehnaného idealismu a vysmíval se jeho posedlosti všudypřítomnými strašidly (der Spuk) – konstrukty, jejichž existenci se podle něj sice snažíme dokázat jen marně, ale přesto jsme o ní přesvědčení (např. instituce, společnost, stát, morálka apod.). Svými myšlenkami tak vlastně předběhl poststrukturalismus i heideggerovskou dekonstrukci Jacquese Derridy.

 


Karl Marx a karikovaný Max Stirner 

Právě poslední jmenovaný poznamenává, že přestože bylo od Stirnera bláhové se domnívat, že vše, až na jeho egologické já, je strašidlem (der Spuk), tak se alespoň nebál o přízracích mluvit na rozdíl od Marxe, který podle francouzského filozofa před těmi svými neustále utíkal. Oba němečtí myslitelé se sice shodují, že člověk sám dokáže vlastní fantasma zničit, ovšem podle autora Komunistického manifestu tak vymizí jen jejich příznačnost a v empirické realitě setrvají i nadále. Nelze je pouze odmítnout, musí se aktivně zlikvidovat. V zásadě se tak jedná o konflikt mezi Stirnerovým idealismem a Marxovým materialismem.

Hamlet promlouvá s duchem svého otce

Podstatu hauntologie ale nejlépe vystihuje Derridův výklad Shakespearova Hamleta (1602). Duch (the Ghost) otce dánského prince podle něj představuje perfektní příklad (ne)mrtvé entity, jež se zjevuje, aby ovlivnila přítomnost a budoucnost. Když ji Hamlet spatří, posléze pronáší: „The time is out of joint: Oh, cursed spite, / That ever I was born to set it right.“ Derrida se zaměřuje především na time (čas, doba), který je out of joint (vykloubený, vychýlený, pokažený, nesprávný) a dlouze rozebírá různé francouzské překlady dvojverší. Zaměříme-li se na vybrané české, uvidíme, že i zde je prostor pro různé interpretace:

Čas vymknut z dráhy. – Prokletý to podíl,

že k jeho nápravě jsem kdy se zrodil!

Josef Václav Sládek (1899)

 

Z kloubů se vymknul svět; ó, kletý cíl,

že zrozen jsem, abych to napravil!

František Nevrla (1965)

 

Svět převrátil se vzhůru nohama,

proč zrovna já ho napravovat mám?

Jiří Josek (1999)

 

Doba se zbláznila – a vzal to ďas,

že spravovat mám vykloubený čas.

Martin Hilský (1999)

 

Kterak ale souvisí zjevení strašidla/revenanta/ducha (the Ghost) s vykloubením času / převrácením a vymknutím světa / zblázněním doby? A proč jako možné řešení Derrida nabízí Marcellovu repliku, když se jemu, Bernardovi a Horaciovi Hamletův otec poprvé zjeví: „Thou art a scholar; speak to it, Horatio“.

 

„Horacio, tys učen, promluv na to.“ – Sládek

„Jsi vzdělán, Horacio; promluv na to!“ – Nevrla

„Horacio, jsi student, oslov ho.“ – Josek

„Máš školy, Horacio. Oslov to.“ – Hilský

V zajetí nostalgie

Zatímco Derrida se konceptem hauntologie zabýval spíše z hlediska politiky a filozofie, britský hudební kritik a teoretik Mark Fisher se zaměřoval především na jeho dopad na kulturu. Celý fenomén považoval za jeden ze symptomů Kapitalistického realismu (2009) a odvolával se na slova v článku amerického filozofa Fredrica Jamesona Postmodernism and Consumer Society (1983, česky Postmodernismus a konzumní společnost): „stylistická inovace není možná, […] zbývá už jen imitace mrtvých stylů, komunikace skrze masky a hlasy vypůjčenými z lapidária zašlých kultur.“ Podle Fishera na nás ovšem také promlouvají nejen strašidla minulosti, ale i ty ze ztracených nenaplněných budoucností.

 

Mark Fisher a Fredric Jameson

Dříve futuristické styly postupně začaly působit paradoxně jako retro a s koncem devadesátých let se masová kultura jako by přestala vyvíjet. Všechna populární umělecká díla nového milénia mohla stejně tak dobře vzniknout v předchozí dekádě. Nastala éra pastiše, remaků a dojení nostalgie. Nebo se v ní nacházíme už dávno? Rusko-americká akademička a spisovatelka Svetlana Boym v knize The Future of Nostalgia (2001, česky Budoucnost nostalgie) poukazuje na to, že podobný hon za minulostí se praktikoval již od 18. století, ne-li od baroka a renesance. Vše potom kulminovalo o sto let později, kdy západní svět definitivně ovládly neoklasicistní a neoromantické tendence plné idealizovaného vyobrazování starověkého Řecka a evropského středověku. Tehdy také německý filozof Friedrich Nietzsche deklamoval „věčný návrat téhož“ a svými myšlenkami předznamenal postmoderní úvahy.

 

Svetlana Boym a Friedrich Nietzsche

Jameson postmodernismus chápe jako kulturní logiku pozdního nadnárodního kapitalismu (nebo kapitalistického realismu, jak by napsal Fisher). Francouzský filozof Jean-François Lyotard za jeho náplň zase označoval konec metanarativů (univerzálních pravd o běhu událostí a stavu věcí), čímž ovšem podle Jamesona naneštěstí sám protlačoval vlastní metanarativ. Obecně se ale uznává, že tento nesourodý umělecký sloh a myšlenkový proud připouští existenci vícera možných perspektiv, které nicméně dle stoupenců kritické teorie mnohdy následně pohltí a uplácá do neforemného mišmaše.

Neustálé přehodnocování dějin pak vede ke ztrátě historicity, nástupu anachronismu (mimočasovosti) a neschopnosti se soustředit na vlastní přítomnost a vytvářet současné zkušenosti. Bilancování minulosti ji natolik zkresluje, až nám z ní nezbývají nic než baudrillardovská simulakra, tedy vyprázdněné nápodoby skutečných jevů. Nakonec tak cítíme nostalgii k něčemu, co ani nikdy neexistovalo. Nacházíme se v hyperrealitě neschopní rozlišit pravdu od fikce, originál od kopie a realitu od simulace.

Tento pocit se projevuje i v hauntologické hudbě. Interpreti jako The Caretaker, Burial, Philip Jeck nebo umělci z britského vydavatelství Ghost Box se svou elektronickou hudbou snaží evokovat estetiku minulosti. Proto samplují vše od dětských pořadů po „Muzak“ hrající ve výtazích, které následně rozostří a okoření starými syntetizátory spolu se zvukem zaprášených desek nebo hučením audiokazet. Podle hudebního publicisty Jiřího Špičáka je spojuje „touha vracet se do dětství a uměle si vyvolávat zašlé vzpomínky“, což ovšem provází nejistota z toho, jestli si dávné zážitky náhodou poněkud zpětně neidealizují. Někteří z nich pak zachází tak daleko jako William Basinski, který, jak ve svém článku popisuje Jan J. Karásek, na sérii alb The Disintegration Loops (2002/2003) nechal rozložit nejen sémantickou, ale vlivem nezáměrně degradační digitalizace také sonickou složku díla.

The Caretaker a William Basinski

Hauntologické prvky nicméně můžeme nalézt i jinde v kultuře. Příkladem za všechny budiž retro hity z poslední dekády jako „Blinding Lights“ od The Weeknd, „Get Lucky“ od Daft Punk nebo „Uptown Funk“ od Marka Ronsona a Bruna Marse. Fisher pozoruje strašidla také na albech Kanye Westa nebo Drakea a zachází tak daleko, že veškerou melancholicky vyznívající klubovou hudbu vzniklou přibližně po roce 2008 nazývá „party hauntologií“. Co by nejspíš tak říkal na dnešní anachronická audiovizuální díla inspirovaná estetikou osmdesátých let jako Stranger Things (2016), Riverdale (2017), To (2017), Sex Education (2019) nebo remake My děti ze stanice Zoo (2021)? V kontextu toho je ale zase nutno podotknout, že devadesátá léta si prošla podobnou nostalgií vůči šedesátým a sedmdesátým letům, osmdesátá a sedmdesátá vůči padesátým atd.

 

Historizující Stranger Things a anachronické Sex Education

Ve Fisherových očích jsme všichni stejně jako Jack Torrance z Kingova Osvícení (1977) navěky zakletí se veselit na hyperrealistickém večírku v hotelu Overlook za zvuků písní včerejška, které se tváří jako skladby dneška. Tento popis vychází z textu z kolekce Ghosts of My Life (2014, česky Duchové mého života) nazvaném „Home is Where The Haunt is“, tedy: „Domov se nachází tam, kde straší.“ To opět souvisí s tenaty nostalgie. Milan Kundera ve svém románu Nevědomost (2002) filologicky rozebírá toto slovo řeckého původu, které bylo ale ve skutečnosti uměle vytvořeno až v roce 1688 švýcarským lékařem Johannesem Hoferem, když se pokoušel pojmenovat duševní chorobu, kterou po staletí trpěli Evropané vytržení z prostředí svých vlastí. Onen svíravý pocit Kundera nazývá „steskem“.

Samotnou nostalgii pak rozděluje na slova nóstos a álgos, jež v řečtině znamenají „návrat“ a „utrpení“. Podle něj se tedy jedná o bolest způsobenou přáním vrátit se. Kam? Domů. Do okamžiků, které se staly, ale nelze je vrátit. Znovu zažít různá poprvé a chvíle, jež nabyly ohromného významu až s uplynulým časem.

Jack Torrance ve filmové verzi Osvícení (1977) a Milan Kundera

Svetlana Boym pak nostalgii dělí na dva druhy – reflexivní a restorativní. První se zdá být vcelku neškodný, poněvadž zahrnuje jen klasický eskapismus přes pasivní vzpomínání. Druhý již ovšem může skýtat jistá nebezpečí, protože jej lze využít pro nepřeberné množství účelů od reklamní propagace po fašistickou propagandu. Restorativní nostalgici aktivně usilují o oživení minulosti. V lepším případě tak činí proto, aby si znovu prožili své mládí, v tom nejhorším možném potom, aby svět navrátili do „starých dobrých časů“. A právě tehdy dochází na Derridovu citaci Shakespeara: „Thou art a scholar; speak to it.“

Dekonstrukce duchů a času

Postoj, který Derrida vůči marxismu zaujímal, byl stejně komplikovaný jako jeho díla. Jednu věc mu nicméně nemohl upřít, a to naprosto radikální kritickou metodu, s níž mohl dekonstruovat text za pomocí textu samého. A co pro Francouze „text“ reprezentuje? Naprosto vše. S myšlenkou dekonstrukce přišel již na konci šedesátých let, ale popsat ji mu zabralo celý zbytek života. Zabýval se přitom mnohdy spíše tím, čím není, než čím je. Nejedná se přímo o metodu, protože nemá přesně stanovené mechanismy.

Nelze ji označit za čistou kritiku, poněvadž ačkoliv s dogmatismem bojuje, sama mu vzhledem k metafyzické podstatě jazyka není schopna uniknout. A nepředstavuje ani tak analýzu, neboť neuznává žádné univerzální jednotky, do kterých by se objekt dekonstrukce dal rozložit. To však neznamená, že se metodické, kritické a analytické postupy nemohou pro její potřeby využít – musí se tak ovšem učinit s vědomím těchto úskalí. V zásadě můžeme tvrdit, že se dekonstrukcí Derrida podobně jako Stirner pokoušel poukázat na nepřirozenost údajně přirozených skutečností.

Jak ale dekonstruovat strašidla nostalgie a potracených budoucností? Pomoc můžeme hledat u Derridových krajanů, filozoficko-psychologického dua Gillese Deleuze a Félixe Guattariho. Jejich dilogie Kapitalismus a schizofrenie složená z knih L’anti-Œdipe (1972, česky Anti-Oidipus) a Tisíc plošin (1980) přišla ve své době s celou řadou převratných konceptů, nicméně pro dekonstrukci dávných přízraků nejvíce poslouží „de-oidipalizace“. S tímto termínem přišli deleuziáni až později, když se pokoušeli rozvést prvky schizoanalýzy, již myslitelská dvojice představila jako alternativu freudovské psychoanalýzy. „Schizofrenik na procházce je lepším vzorem než neurotik na pohovce u psychologa,“ psali. Jejich chápání schizofrenie se dnes může jevit jako poněkud problematické, ovšem ani Deleuze, ani Guattari ji pro potřeby dilogie nikdy nepopisovali jako následováníhodnou duševní chorobu, ba pouze jako způsob osvobození touhy ze zavedených pořádků a předem určených identit.

Gilles Deleuze a Félix Guattari

Tradiční psychoanalýza podle nich pacientům za každou cenu nutí Oidipův (případně Elektřin) komplex, příhodně pojmenovaný po řeckém hrdinovi, kterého dostihla předpovězená budoucnost, když nevědomky zabil svého otce a oženil se s matkou. Hamlet je v tomto ohledu také Oidipem, jenž pod vlivem ducha (The Ghost) minulosti zabíjí nevlastního a nešťastnou náhodou i vlastního rodiče, a tak naplňuje svůj tragický osud. Oba protagonisté v konečném důsledku padají za oběť vlastním kořenům, jen co je strašáci z (ne)uplynulých časů dostihnou. My ale v jejich šlépějích kráčet nemusíme.

 

Oidipus

De-oidipalizace

Rodinné psychologické struktury přeci jen do značné míry odráží svět kolem nás. Jestliže všichni buď následujeme příklad našich rodičů (či se necháme ovlivnit jejich absencí), nebo se jej snažíme ze všech sil potlačit, zřejmě tak vysíláme do všehomíru signál, že nám vyhovuje se donekonečna plácat v tom, co bylo. De-oidipalizace a schizoanalýza znamenají přestat si nechat touhu diktovat Oidipem, „Velkým symbolickým taťkou“ a lacanovským Druhým (např. matkou) a přeměnit „objet petit a“ (nedosažitelného objektu touhy) na „objet a“ (objekt, který nereprezentuje nedostatek, ale naopak stroj, který nás pohání vpřed). A narozdíl od bájného Orfea se neohlížet – jedině za účelem dekonstrukce. Proč? Protože v minulosti spočívá fašismus.

Co si ovšem máme pod ním představit? Nadužívání a rozličné výklady tohoto pojmu vedly k tomu, že se z něj stal plastický termín, který si každý tvaruje dle svých potřeb. Ecův popis ur-fašismu jako fanatického totalitarismu se sice do jisté míry blíží tomu, co měli Deleuze s Guattarim na mysli, avšak pro jejich potřeby je asi nejlepší definice fašismu od britského teoretika Rogera Griffina jako palingenetického ultranacionalismu – extrémistické touhy národa po znovuzrození a návratu k mýtickým (tj. značně idealizovaným) počátkům. Nahradíme-li nacionalismus obecnějším konzervatismem, stojí před námi vpravdě děsivé strašidlo, které obchází zdaleka nejen Evropu, ale celý svět. „Skupiny a individua v sobě obsahují mikrofašismy, čekající na to, aby mohly začít krystalizovat,“ psalo duo Francouzů.

Umberto Eco a Roger Griffin

Sám Félix Guattari v přednášce „Micro-politique du fascisme“ (1974, česky Mikropolitika fašismu) poukazuje na to, že síla a přitažlivost fašismu vychází právě z jeho plastičnosti a schopnosti tvářit se, že dokáže uspokojit jak masy, tak jednotlivce. Jeho nejkrajnější varianta sice s koncem druhé světové války kanibalizovala sebe samu, nicméně nejenže její strašidlo přetrvává do dnešních časů, ale zároveň se mnohé její prvky samovolně zakomponovaly do současných politicko-ekonomických zřízení (byť většina těchto elementů tady byla přítomna v podstatě odjakživa). Stačí se zaměřit na absolutní moc kapitálu nad našimi životy, globální vojenské mašinérie nebo přetrvávající celosvětové problémy s nezaměstnaností, migrací či hospodářskými a systematickými nerovnostmi. Guattari za to vše viní přetrvávající vliv fašismu a Derrida to považuje za hlavní příčinu toho, proč nad námi stále visí bubák marxismu.

Jeden má pak pocit, že se toho od pádu SSSR mnoho nezměnilo. Kdykoliv se některá ze zemí bývalého Východního bloku buď odhodlá se vzepřít, nebo třeba jen naznačí projev agrese, média napříč politických spektrem straší další studenou válkou. Blízkým Východem stále zmítají války a situace v Africe či jihovýchodní Asii se od údajného vítězství západního kapitalismu zásadně nezlepšila – ne že by o změnu v této oblasti někdo až do příchodu čínských investic zásadně usiloval. Stejně jako katolickou církev ve středověku strašily duchové pohanských časů v podobě kacířů a čarodějnic, tak současné hegemonii nezbývá než malovat Marxe na zeď, zatímco zastírá vlastní fašistické kořeny.

Vykloubený čas

Co když ovšem fenomén hauntologie vůbec nesouvisí s koncepty „minulosti“, „přítomnosti“ a „budoucnosti“, ale naopak vypovídá něco hlubšího o konstruktu času jako takového? Filozofické názory na něj se za tisíce let značně rozchází. V roce 1908 přišel britský filozof J. M. E. McTaggart s tzv. teoriemi A a B, které se staly zlatým standardem pro rozlišování mezi dvěma hlavními způsoby nahlížení na podstatu času. Příznivci teorie B tvrdí, že minulost, přítomnost i budoucnost si jsou rovny a probíhají všechny buď najednou, nebo cyklicky. Pokud by se tento předpoklad zakládal na pravdě, vysvětlovalo by to strašení hauntologických přízraků. Jestliže se všechny časové roviny dějí naráz či opakovaně, nelze se divit, že nás střípky minulosti i budoucnosti pronásledují během toho, co vnímáme jako přítomnost. Kontroverzní britský filozof Nick Land nicméně nabízí přesvědčivé protiargumenty.

M. E. McTaggart a Nick Land

Podle něj funguje civilizace jako nástroj na zastavení běhu času vstříc trvalému rozkladu a zániku. Civilizační pokrok nám nikdy neměl pomoci někam dospět, ba se jen postarat o věčný návrat téhož v boji proti času vycházejícího z teorie A, tedy toho lineárního a neúprosně plynoucího do nejasných a možná i finálních zítřků. Hegemoniím odjakživa vyhovovalo do lidí zasít přesvědčení o zacyklené věčnosti. Ať už se jednalo o reinkarnaci, nesmrtelnost duše či zkrátka indefinitní pokrok, člověk, který nepřemýšlí nad minulostí nebo smrtí a žije „tady a teď“ zaslepeně se ženoucí do nekonečna, vždycky znamenal vzor všech ctností.

Pro civilizovaného člověka nemá smrt žádný význam, protože jeho život náleží nekonečnému ‚pokroku‘ a na základě svého bezprostředního smyslu by tak nikdy neměl skončit, poněvadž ti, kteří pochodují kupředu, jsou vždy o krok napřed,“ jak poznamenal jeden z teoretických architektů současné společnosti německý sociolog a ekonom Max Weber.

Hauntologická strašidla nám ale naznačují, že někde mezi vším tím „pokrokem“ nastala chyba. Čas se vykloubil, vymknul z dráhy a všechno je vzhůru nohama. Svět úpí fantomovou bolestí z předčasně přerušených minulostí a potracených budoucností. Potlačení duchové promlouvají a není, kdo by je umlčel. Naslouchejme jim. Jsme přeci vzdělaní, učení studenti, co nyní mají školy. Oslovme přízraky a promlouvejme k nim. Jedině tak se nám snad podaří je zkrotit a vrátit čas zpátky do kolejí.

Autor: Petr Uram

×