Na počátku bylo slovo. Spoustu lidí to naštvalo a všeobecně se to považovalo za chybný krok. Odkud se ale vůbec vzalo? O původu jazyka existuje bezpočet teorií, od božského či mimozemského vlivu po napodobování zvuků okolí a evoluční nutnost vzájemné komunikace. Ať už je pravda jakákoli, většina lingvistů se shoduje, že se lidé napřed naučili mluvit, a teprve poté došlo ke vzniku písma. Díky němu se pak podle polsko-amerického vědce Alfreda Korzybského člověku daří uchovávat poznatky napříč generacemi a „spoutat“ tak nejen prostor, ale i čas. Mimo jiné schopnost komunikovat nakonec umožnila rodu Homo postupně kolonizovat celou planetu a jednou možná povede i k podmanění vesmíru. A právě z něj se k nám jazyk jako virus původně rozšířil, podotkl by nejspíš americký spisovatel a člen beat generation William S. Burroughs.
Alfred Korzybský a William S. Burroughs
Tuto jeho populární (a navzdory všeobecnému přesvědčení nikdy výslovně nevyřčenou) tezi jsem již zmiňoval v jednom z předchozích článků v souvislosti s „hypervěrou“, která sama o sobě jakožto sebenaplňující předpověď potvrzuje Burroughsovy obavy. Ale to bych předbíhal…
Přestože se jednalo o hlavní zdroj jeho obživy a slávy, prosluly beatnik k jazyku vždy přistupoval velice skepticky. V zásadě totiž nikdy nepochyboval o tom, že vyjadřovací prostředky slouží zejména zájmům nejrůznějších skutečných i imaginárních entit, které zahrnují jak vládní agentury, tak mezigalaktické fízly.
I když se zpočátku domníval, že z těchto pout může uniknout díky drogám, nikdo mu nemohl zaručit, že jeho zfetovaná mysl nepodlehne vnějším vlivům. Proto se nechal inspirovat k metodě střihu a skládání náhodných útržků rozmanitých textů. Na rozdíl od dadaistů, kteří by takto sestavené dílo vnímali jako hotové, ovšem ještě výsledek podroboval vlastní revizi a vytahoval z něj jen pasáže, které se mu zamlouvaly. Tímto způsobem vznikly kromě jiných především jeho klíčový román Nahý oběd (1959), experimentální trilogie Nova (1961–1967) a soubor esejů The Electronic Revolution (1970), kde asi nejsrozumitelněji načrtl, proč jazyk chápe jako virus.
Nahý oběd a The Electronic Revolution
„Eseje“ nicméně v tomto případě představují poněkud zavádějící pojem. Jejich obsah lze totiž považovat v lepším případě za fiktivně teoretický, v horším za překonaný. Burroughs v nich například porovnává, do jaké míry jsou jazykovým virem ovlivněny lidské „rasy“, a v jednom odstavci se dokonce odvolává na výroky zakladatele scientologie L. Rona Hubbarda. To naneštěstí není až tak překvapivé, vezme-li úvahu beatnikovo opomíjené působení v této sektě nebo nekritický obdiv vůči orgonovým akumulátorům Wilhelma Reicha. Uchopíme-li však Burroughsovy závěry o jazyku v intencích myšlenkového pokusu, mohou nám pomoct odkrýt stinné stránky lidské komunikace a myšlení jako takové.
Spíše než o jazyku ovšem v The Electronic Revolution a Lístku, který explodoval (1962) hovoří konkrétně o slovu, které se jako zhoubný organismus upnulo na člověka a postupně s ním dosáhlo takové symbiózy, že jej už ani za parazita nepovažujeme. V druhém jmenovaném díle jej pak nazývá „Druhou polovicí“ a tvrdí, že nás připravila o nárok na ticho, protože nám brání přerušit proud subvokální řeči. V eseji poté Burroughs poukazuje, že viry k přežití potřebují buněčné systémy, které svou činností ale paradoxně ničí. V návaznosti na to si klade otázku, zdali se nejedná o časovanou bombu, co nás časem vyhladí.
Lístek, který explodoval
Není označující jako označované
Než pokročíme dále, musíme si napřed smočit prsty v nauce o znacích – sémiotice. Její moderní základy položil na začátku 20. století švýcarský strukturalistický lingvista Ferdinand de Saussure. Jazykový znak se podle jeho dyadického modelu skládá z označujícího (Signifikant, S), jež reprezentuje obecně sdílený pojem nebo jiný způsob vyjádření uvnitř jazyka či komunikace obecně. To pak zachycuje neboli ztvárňuje označované (Signifikat, s), tedy jeho koncept mimo jazyk. Vztah mezi oběma prvky této dichotomie Saussure považoval za zcela arbitrární, poněvadž dle něj neexistuje zřejmý důvod, proč se kupříkladu strom nazývá stromem.
Saussure a jeho dyadický model
Na paradoxy, jež může podobný dualismus způsobit, poukázal již v roce 1929 belgický surrealistický malíř René Magritte v proslulém díle La Trahison des Images (Zrádnost obrazů), kdy pod malbu dýmky umístil nápis: „Ceci n’est pas une pipe“ (Toto není dýmka). Navzdory protestům autor obrazu vždy v souladu s lingvistickým strukturalismem zdůrazňoval, že zachycená kuřácká pomůcka není označovaným (s), nýbrž pouhým označujícím (S) čili reprezentací skutečného objektu. „Můžete snad tuto dýmku nacpat tabákem?“ dodával.
René Magritte a La Trahison des Images
Saussurův současník americký filozof Charles Sanders Peirce by na druhou stranu dost možná namítal, že spojitost mezi dvěma rovinami znaku není natolik jednoduchá a nahodilá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Zatímco jeho kategorie znaku (representamen) a objektu do jisté míry odpovídají pojmům označující (S) a označované (s), Peirce ještě do vlastního triadického modelu přidává vcelku podstatný interpretant čili kontext nutný pro správné vyložení souvislosti mezi representamenem a objektem.
Peirce a jeho triadický model
Jelikož ale interpretant dovede znaky interpretovat prakticky ad infinitum, hrozí zde fenomén, který italský spisovatel Umberto Eco nazval „nekonečnou semiózou“. Podle autora sémiotické detektivky Jméno růže (1980) zkoumá nauka o znacích vše, co lze využít ke lhaní. Ať už nás postmodernismus naučil o povaze pravdy cokoli, i ti nejzarytější dekonstruktéři se shodují, že některé interpretace jsou téměř vždy více na místě než jiné. Jestliže avšak nejsme s to vyjádřit lživou informaci, nedokážeme vystihnout ani tu pravdivou, a tím pádem nedovedeme formulovat vůbec nic.
Umberto Eco
Nejedná se tu přitom pouze o slova. Označujícími (S) smí být i sousloví, výroky, věty, delší významové celky či, jak ukázal již Magritte, obrazy, symboly, gesta, události nebo činy. Lidé přeci neuvažují jen jazykem… Nebo snad ano? Odborníci se v této otázce dělí v zásadě na dva hlavní tábory. Vyznavači Sapirovy-Whorfovy hypotézy neboli relativisté, tvrdí, že naše vnímání zásadně ovlivňují jazyky, kterými primárně komunikujeme. Odvolávají se především na rozličné způsoby počítání, pojmenovávání mimo jiné barev či roztodivné „senzační“ výzkumy rozdílů ve struktuře DNA mezi mluvčími různých řečí. Nejnovější studie ovšem hovoří spíše ve prospěch generativistů v čele s Noamem Chomskym. Podle nich má v sobě lidstvo zakódovaný společný jazykový základ, jenž se postupem času rozrostl do desítek tisíců řečí a všech jejich variant, co kdy existovaly.
Letošní výzkum zaměřený na kognitivní neurologické funkce u mluvčích celkem 45 řečí z různých jazykových rodin odhalil přes magnetickou rezonanci neuronovou aktivitu ve stejných oblastech mozku, a tím dost možná rozkryl univerzální nervovou jazykovou síť (odkaz na studii zde).
Povědomí o nevědomí
V rámci současného vědeckého konsensu spolu jazyk a myšlení nepochybně značně souvisí, ale jejich vztah se u jednotlivců různí (máme mezi sebou například ty, kteří údajně vnitřní monology vůbec nevedou) a napříč životem mění (v dětství by kupříkladu měla řeč sehrávat menší úlohu než v dospělosti apod.). Nic z toho ovšem neubírá jazyku na síle. Ať se nám to líbí nebo ne, nemůžeme mu upřít jeho všudypřítomnost a všemohoucnost. Jako virus proniká do veškerých aspektů našeho snažení včetně těch, které si tak úplně neuvědomujeme.
Francouzský psycholog Jacques Lacan dokonce dospěl k závěru, že samotné lidské nevědomí má strukturu jazyka. Ve svých výkladech se údajně vcelku zásadně odklonil od Freuda, který dle některých výkladů nevědomí viděl spíše jako temné zákoutí mysli, odkud nás ovlivňují zvířecí pudy (nebo přesněji „pnutí“ či „puzení“, jak jsem zmiňoval v předchozím článku). Podle Lacana nevědomí spíše než součást naší psyché představuje procesy, bezmezné označující řetězce (připomínající Ecovu nekonečnou semiózu), jež jsou podobně jako naše sny plné metafor a metonymií.
Jacques Lacan
Jejich obecnou definici si ze školy pamatujeme nejspíš všichni – nepřímá pojmenování na základě vnější nebo vnitřní podobnosti jevů. Jestli vám ale toto vysvětlení nikdy nic neříkalo, nezoufejte, poněvadž je naprosto k ničemu. Mnohem lépe si pomůžeme s tím, co nyní víme o sémiotice. Metonymie reprezentuje použití jednoho slova namísto druhého, kdy si označované (s) ponechává svůj význam. Příkladem za všechny budiž synekdocha, tedy nahrazení celku jeho součástí a vice versa. Metafora pak znamená zaměnění jednoho označujícího (S) za druhé, které nicméně přímo nesouvisí s označovaným (s), jež je tak sice potlačeno, ale kradmo se navrací.
Metafora a metonymie se nikterak nezakládají na vnějších nebo vnitřních podobnostech, protože podobně jako nevědomí a jazyk jsou ve vztahu k označovanému (s) oběma, a zároveň ani jedním. Jazyk totiž spočívá jak v nás, tedy mimo jiné v našem specifickém vyjadřování či přízvuku, tak ve společnosti – čili v zavedených úzech, idiomech, gramatických pravidlech apod. Ani naše nevědomí není utvářeno pouze označujícími procesy v naší hlavě, ale i diskurzem Druhého (zde lze podotknout možnou souvislost s Burroughsovou Druhou polovicí) neboli externím symbolickým nevědomím, jehož skrupulím neustále podléháme. Vnitřek a venek v tomto kontextu ztrácí na významu, jelikož jazyk i nevědomí zůstávají transsubjektivní.
Lacan svou teorii uzavírá s tím, že nevědomí opravdu není nic zvířecího ani proto-řečového. Jazyk tak naše touhy a „pnutí“ čili „puzení“ nevyjadřuje, nýbrž je v prvé řadě vůbec vytváří. Že si sami sebe uvědomujeme, pak není jazykem doprovázeno, ale rovnou zapříčiněno. Nevědomí přes označující řetězce vyplňuje mezery v našem vědomí, čímž si Lacan v souladu s Carlem Gustavem Jungem a Claudem Lévi-Straussem vysvětluje podobnosti mezi mýty a legendami u různých kultur napříč světem. Dle francouzského psychologa tak řeč vpravdě ovlivňuje naše životy a uvažování i v ohledech, které jsou nad rámec naší vědomé perspektivy. Ne všude ale jazyková viróza pronikla.
Mimo jazyk a znak
Lacan si moc dobře uvědomoval, že ne vše lze vyjádřit jazykem. Už jen samotné nevědomí plné nepřímých pojmenování, které můžeme interpretovat nekonečně mnoha způsoby, komunikaci zrovna nezjednodušuje. Z toho důvodu vedle imaginárního (tedy mj. ega a vědomí) a symbolického řádu (čili mj. jazyka a nevědomí) zavedl ve své teorii ještě i ten reálný, který se jakémukoli standardnímu popisu zcela vymyká. Navzdory názvu však nemá s naší realitou, jež se odehrává především na pomezí druhých dvou řádů, mnoho společného. Podobně jako nevědomí se nachází „uvnitř“ i „venku“ a v zásadě se pojí s traumatem, tísní a úzkostí. Pokud bychom pro lepší představu měli využít Platónovo podobenství o jeskyni, tak imaginární a symbolický řád reprezentují nás, jak spokojeně pozorujeme fiktivní stíny na stěně, a reálno zase cestu ven na sluneční svit, namísto kterého nás ale nečeká nic než bezedná propast zkázy a zmaru.
Boromejský uzel reprezentující Lacanovy tři řády
Ovšem ani propast není tak úplně výstižná, poněvadž reálný řád není pouhá nicota, ale ještě méně. Čím hlouběji se v rokli reálna nacházíme, tím více vše ztrácí smysl, svět se bortí v základech a my s ním (či přesněji naše představa o nás). Za takových okolností si musíme zpětně vypomoci jazykem a utvořit si o celém traumatu vlastní narativ, jenž nám pomůže se s bolestí alespoň částečně vypořádat. Filozof nicoty Max Stirner by nám ale snad i doporučil místo ústupu naopak učinit krok vpřed. Právě totiž v „ničem“ spatřoval své pravé Já, tedy Jediného. Toho považuje za označující (s) bez označovaného (S), ne-slovo, nekonceptuální koncept a nenominální název, nikoli avšak ve smyslu negace, ale spíše absence neboli skutečné prázdnoty, ze které ale paradoxně vzešlo vše – ex nihilo nihil et omnis fit.
Jedna ze dvou dochovaných autentických podobizen Maxe Stirnera vytvořených Friedrichem Engelsem
Touto cestou se Stirner pokoušel pohltit jazyk a užívat jej jako své vlastnictví. Tím, že jsme plní lidských myšlenek, dle něj otročíme řeči a fixním idejím. Jedině díky bezmyšlenkovitosti je možné se vymanit ze spárů zavedených mentálních pochodů a získat tak nezávislost na etablovaných kategoriích, klasifikacích a identitách. Slovinský filozof Slavoj Žižek cituje rakouskou držitelku Nobelovy ceny za literaturu Elfriede Jelinek: „Jazyk musíte mučit, abyste vyjádřili pravdu,“ čímž podle jeho slov také vzniká poezie. K tomu dodává, že řeč zkrátka musíme překroutit, roztahat, zhustit a jít proti její zdánlivé přirozenosti. Nebo jako Burroughs zkrátka vše rozstříhat a dát zase dle libosti dohromady.
Elfriede Jelinek a Slavoj Žižek
S dalším přístupem podobného ražení přišla i dvojice francouzských myslitelů Gilles Deleuze a Félix Guattari, když ve svých dílech postupně načrtli myšlenku asignifikantní (ne-označující) sémiotiky. Filozofické duo pozorovalo ve veškerém našem konání znaky, které nás někdy vytrhávají z netečnosti, jindy konejší do pocitu „domova“, když jsme si na ně tak moc zvykli, že už je pomalu ani nezaznamenáváme. Naše vnímání je přitom podle těchto Francouzů možné pouze přese znaky. D+G proto odmítají represivní autoritu označujícího (S) a jako alternativu, jak je pro ně typické, nabízí rhizomatické smýšlení bez jakýchkoli hierarchií. Jako příklad takového snažení uvádí dílo Franze Kafky, v němž asignifikantně-schizofrenickým způsobem rozkládá signifikantně-represivní řád byrokratických institucí.
Gilles Deleuze a Félix Guattari
Závěrem ovšem nezbývá než se zeptat, jestli takové mechanismy již dávno nemá virus jazyka v moci. Působí to, jako by byl stále větší problém „nazývat věci pravými jmény“. Invaze Ukrajiny se označuje za denacifikaci území. V otázce interrupcí se nehovoří o právech žen, ale právech nenarozených. Jihoameričtí imigranti na hranicích se po vystřídání amerických prezidentů již nenachází v klecích, ale v internačních zařízeních. Kdokoli, s kým nesouhlasím, se automaticky stává neomarxistou nebo fašistou. Bezpočet dalších příkladů zmiňuje americký komik George Carlin ve svém stand-upu o „korektních“ eufemismech (odkaz zde). Jazyk nikdy nesloužil k popisu realitu, protože ji vždy sám vytvářel. Na počátku totiž bylo slovo.
Autor: Petr Uram