…aneb coververze není krádež
Jestlipak víte, co mají společné oblíbené české písně jako „Slavíci z Madridu“ (1968) od Waldemara Matušky, „Báječná ženská“ (1982) od Michala Tučného a „Colu, pijeme colu“ (1983) od Michala Davida? Všechny tyto skladby, které jsou nedílnou součástí českého popkulturního povědomí, jsou coververze u nás méně známých zahraničních písní. Přesná čísla sice nejsou známa, ale podobných „předělávek“ s českým textem od časů první republiky vznikly nepochybně tisíce, což z Česka potenciálně činí jednu z největších světových coverových velmocí. Dokonce i největší hity takových hvězd jako je Karel Gott, Lucie Bílá nebo Helena Vondráčková, představují z převážné části coververze cizích skladeb otextovaných v rodném jazyce.
Waldemar Matuška, Michal Tučný a Michal David
Přestože toto zjištění může být pro spoustu lidí překvapivé, vlastně se nejedná o něco až tak neobvyklého. Osočovat český a československý hudební průmysl z vykrádání je neopodstatněné, poněvadž s tím, že se z našich rádií od rána do rána linou tóny výpůjček, se nikdo příliš netají. Potíž spočívá především v tom, že mezi lidmi o populární hudbě panuje mnoho mylných představ. I tak je ale nutné si přiznat, že ačkoliv se idea coververzí může tvářit sebevíce nevinně, musíme také umět oddělit zrno od plev.
Běžná hudební praxe
Že je zbytečné si o originalitě v umění dělat iluze, jsem již nastínil ve svém vůbec prvním článku na blogu Harakiri Czurakami. Ať už se zaměříme na úplné prvopočátky současné hudby nebo třeba jen na začátky hudebních záznamů, je více než patrné, že s autorskými právy si v minulosti nikdo hlavu nelámal. Ne každý muzikant totiž umí skládat vlastní písně, tudíž je více než přirozené, že raději sáhne po materiálu někoho jiného. A jak jsem zmiňoval ve svém blogovém debutu (který jsem také shodou okolností v podstatě jen opsal z vícera zdrojů) – kdo chce začít tvořit, se většinou musí inspirovat u ostatních.
Jestli se tedy někdo domnívá, že obrovské množství coververzí je českou výsadou, tak se zkrátka a dobře mýlí. Pomineme-li fakt, že nejrůznější orchestry a folklorní uskupení v podstatě hrají pouze covery, původ písňových předělávek můžeme najít již v zárodcích hudebního průmyslu během první poloviny 20. století. Početní převaha hudebníků nad skladateli odjakživa vedla k tomu, že se o jednu skladbu běžně dělilo více interpretů. Samotné označení „cover“ (anglicky překrýt, zakrýt) pak reflektovalo bojůvky mezi muzikanty v tom, čí verze si vydobude větší popularitu a zastíní konkurenci. Toto umělecké závodění pak způsobilo, že nikdo mnohdy ani pořádně netušil, čí verze je ta nejpůvodnější – nemluvě o tom, že nedokonalá nahrávací technika a podřízenost poptávce střední třídy měly za následek, že většina zpěváků a zpěvaček zněla prakticky stejně.
The Beatles, The Rolling Stones, Elvis Presley a Bob Dylan
K žádným velkým změnám nedošlo ani s rozšířením nových amerických stylů folku a country nebo původně afroamerických žánrů jako jazz, blues nebo rock’n’roll. Když se podíváme na prvotiny The Beatles, The Rolling Stones, Elvise Presleyho a Boba Dylana, uslyšíme samé coververze. Předělávky tvořily a dodnes tvoří nedílnou součást repertoáru každého hudebníka, který počítá s tím, že si diváci na koncertě rádi poslechnou nové provedení známé skladby. A pokud je cover povedený, proč jej rovnou nenahrát a nevydat? Svého času to bylo díky laxním autorským zákonům o mnoho jednodušší.
Tina Turner, Sinéad O’Connor, Jimi Hendrix a Johnny Cash
Proto na coververze v zahraniční hudbě minulého století narazíte na každém kroku. A jak sami nejspíš záhy doznáte, „cover“ i nadále představuje nomen omen, neboť fakt, že píseň, již jste roky poslouchali, je pouhou předělávkou, vás téměř vždy zaskočí. „All Along the Watchtower“ (1968) a „Hey Joe“ (1966) od Jimiho Hendrixe? „I Will Always Love You“ (1992) v podání Whitney Houston? Cyndi Lauper a její „Girls Just Want to Have Fun“ (1983) nebo Tina Turner a „The Best“ (1989)? „I Love Rock’n’Roll“ (1981) od Joan Jett and the Blackhearts? Legendární „Ring of Fire“ (1963) a „Hurt“ (2003) z repertoáru Johnnyho Cashe? „Love Hurts“ (1975) od Nazareth nebo „Nothing Compares 2 U“ (1990) v podání Sinéad O‘Connor? Všechny do jedné samé coververze.
Československý píseček za železnou oponou
Covery u nás vznikaly i před nástupem socialistické totality, nicméně je z větší části zastínily pozdější předělávky z let 1950 až 1989. Proto si dnes jen málokdo vzpomene na coververzi americké lidovky „Casey Jones“ (1900) v podání Jana Wericha a Jiřího Voskovce nazvanou „Strojvůdce Příhoda“ (1946), ale snad každý fanoušek českého country zná cover ze sedmdesátých let od Greenhorns. Stejně dopadla i jiná předělávka z repertoáru V+W, a to konkrétně slavného muzikálového „Singin‘ in the Rain“ (1929) pojmenovaná „Já nedělám“ (1930), již v českém kulturním povědomí nahradila verze Jiřího Korna „Zpívat jako déšť“ (1979). Dokonce ani první československá coververze americké koledy „Jingle Bells“ (1850) z roku 1949, ve které se zpívá: „Rolničky, rolničky, zvoňte, zvoňte jen. / Z oblohy se chumelí, pojedeme celý den,“ se neuchytila a vytlačilo ji nám známé podání s kašpárkem maličkým a dědou Mrázem / Santou Clausem z roku 1964.
V+W, Greenhorns a Jiří Korn
Ačkoliv byla oficiální státní politika Československa po roce 1948 socialismus s řízeným hospodářstvím, místní hudební průmysl se od svého protějšku na kapitalistickém Západě příliš nelišil. I mezi zpěváky monopolních vydavatelství Supraphon a Panton se soupeřilo, komu se nejlépe podaří prosadit svůj cover. Převážná většina textů zahraničních skladeb nicméně musela být ještě před nahráním přepsána do češtiny, ať už z ideologických důvodů nebo kvůli posluchačům. Nejednalo se ale o vyložené překlady, ba spíše o tzv. subtexty, které se sice mnohdy snažily vystihnout duch originálu, ovšem ještě častěji se pokoušely kvůli zpěvnosti pouze zachovat jeho původní fonetickou výslovnost.
Logo Supraphonu a Pantonu
Mezi nejproduktivnější „subtextaře“ patřili Zdeněk Borovec, Eduard Krečmar, Zdeněk Rytíř nebo Pavel Vrba. Kdybych řekl, že se kvalita textů u coververzí různila, byl bych vcelku shovívavý. Rozhodně ale nelze tvrdit, že by si subtexty měly s původními slovy v mnoha případech moc co vyčítat. Musíme si navíc uvědomit, že kvůli závodění mezi zpěváky v duchu, kdo dřív přijde, ten dřív mele, byli subtextaři mnohokrát nuceni píseň otextovat doslova přes noc. Příkladem za všechny budiž soupeření mezi Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou o nahrání coveru skladby „The Winner Takes It All“ (1980) od ABBA.
Zdeněk Borovec, Eduard Krečmar, Zdeněk Rytíř a Pavel Vrba
Podle slov Eduarda Krečmara vzniknula Gottova verze „Když vítěz mává vám“ (1980) záhy po vydání originálu, nicméně švédská skupina je proslule skoupá na autorizování coververzí, bez kterého Supraphon předělávky od velkých jmen z právních důvodů raději odmítal vydat. Božský Kája tak mohl skladbu zpívat jedině na koncertech nebo v televizi, kde se tehdy na autorství ještě tolik nehledělo. Ve stejné době zkusila štěstí s vlastním coverem nazvaným „A ty se ptáš, co já“ (1981) i Helena Vondráčková, které se ale na přímluvu tehdejšího mezinárodního vyjednavače Supraphonu Jiřího Vinařického podařilo autorizaci získat.
Karel Gott a Helena Vondráčková
Ne vždy byl ovšem československý hudební průmysl natolik opatrný. Místní vydavatelství si plně uvědomovala, že si ve stínu železné opony mohou dělat, co chtějí. Proto si na právní záležitosti dávala pozor především jen u zpěváků se zahraničním renomé, jako byli ve své době právě i Gott s Vondráčkovou, a u zahraničních umělců, s jejichž autorskými právy měla skoro vždy problémy, mezi něž se řadili ABBA, The Beatles, Paul Simon nebo Bob Dylan.
ABBA, Paul Simon a Art Garfunkel
Mimo tato omezení nahrávali Čechoslováci vlastní coververze naprosto hlava nehlava, což se mnohdy projevovalo na kvalitě jak hudby, tak textu. Za asi nejabsurdnější „fonetické překlady“ z tohoto období lze označit například cover skladby „I’m Still Standing“ (1983) od Eltona Johna jménem „Mám styl Čendy“ (1984) v podání Karla Gotta nebo klasiky „Footloose“ (1984) a „Words (Don’t Come Easy)“ (1982), které Stanislav Hložek s Petrem Kotvaldem přezpívali jako „Dům hrůz“ (1985) a „Sen můj a Lízin“ (1983). Zatímco se za hranicemi interpreti většinou snažili, aby předělávce dodali osobitý šmrnc a tím ji odlišili od předlohy, místní hudebníci se nestyděli cizí skladby notu po notě, aranž po aranži okopírovat, jen aby mohli prezentovat to, o čemž věděli, že už je prověřené.
Stanislav Hložek a Petr Kotvald
Bilance „dobra“ a „zla“
Navzdory tomu se coververze zahraničních písní těšily velké oblibě, hlavně protože nahrazovaly absenci západní hudby, kvůli čemuž běžní posluchači neměli srovnání s původními písněmi. Určitě ale netvrdím, že by všechny československé předělávky postrádaly umělecké ambice. Osobně bych napočítal desítky coverů, které se svým originálům vyrovnají a v některých ohledech je dokonce překonávají. Za mistry oboru by se dali považovat vybraní autoři československého country, jež je sice zpětně mnohdy právem zesměšňováno, ovšem hudebníci jako Michal Tučný, Jan Vyčítal nebo Pavel Bobek byli více než schopni z původních amerických skladeb vytřískat maximum.
Jan Vyčítal a Pavel Bobek
Podobně dobře si dle mého názoru vedli i jejich kolegové ze žánru rock’n’roll, kteří vlastně jen navázali na tradici coververzí z repertoáru svých zahraničních idolů a přenesli ji do rodných končin. Za zmínku stojí kupříkladu perfektní imitátor hlasu Elvise Presleyho Karel Zich, fanoušek The Beatles Petr Sedláček a dva nekorunovaní králové československého „bigbítu“ Miki Volek a Jiří Schelinger.
Karel Zich, Petr Sedláček, Miki Volek a Jiří Schelinger
Mnoha solidními předělávkami se mohou pochlubit i Eva Pilarová, Věra Špinarová, Hana Hegerová, Waldemar Matuška nebo Karel Gott, jehož hlas si tvůrci původních skladeb vždy chválili. Za vůbec nejlepšími českými covery nicméně podle mě stojí Marie Rottrová a Václav Neckář, za což kromě svého talentu nejspíš vděčili také skvělému čuchu na písně. Rottrová za léta přezpívala díla od vpravdě rozmanitého výběru umělců, mezi nimiž byste našli kromě Bee Gees a Arethy Franklin i Fleetwood Mac či Black Sabbath. Neckář zas tolik žánrově nevybočoval, ale ať už sáhnul po celosvětové klasice jako „Mrs. Robinson“ (1968) od Simona a Garfunkela nebo po něčem od u nás méně známého Donovana, téměř vždy se mu podařilo uhodit hřebíček na hlavičku.
Marie Rottrová a Václav Neckář
Tímto jsem ovšem bohužel vyčerpal vše hezké, co bych mohl o československých coververzích říct. Během zdlouhavé práce na článku jsem nakonec dospěl k tomu, že na každou dobrou předělávku připadají alespoň dvě špatné a dvě průměrné, které jsou ze všech nejhorší, protože se o nich z podstaty nedá říct nic zajímavého. Není ale právě to smyslem populární hudby – sloužit jako konzumní komodita pro průměrné posluchače, která se má svou chytlavou, líbivou melodií a jednoduchým textem, s nímž se může každý ztotožnit, zarýt do hlavy a donutit vás si ji přehrávat pořád dokola, dokud ji nevystřídá další „produkt“?
Popoví zpěváci si přeci většinou skladby sami nepíšou. Všechno kolem obstarává tým skladatelů, textařů, producentů, hudebníků, manažerů, vydavatelů, marketingových odborníků, účetních, maskérů, kostymérů, fotografů, kameramanů, zvukařů, choreografů a bezpočtu dalších osob, na kterých celý hudební průmysl jako takový stojí. Úlohou zpěváka, kapely nebo skupiny je mnohdy pouze performance – ať už ve studiu, na koncertě nebo kdekoliv, kde jsou fanoušci, mikrofony, fotoaparáty a videokamery.
Showbyznys
Transformace umění v produkt představuje naplnění obav významných myslitelů z 19. a počátku 20. století, kteří se děsili toho, jak hodnotu uměleckých děl přetvoří průmyslová revoluce a nástup tržního kapitalismu. Vlastně i myšlenka coververzí de facto funguje na principu volné hospodářské soutěže, kdy se konkurenti snaží přijít s co nejžádanější variantou podobného produktu. Zároveň ovšem před příchodem přísných autorských zákonů bylo na předělávkách i cosi sdílného, co umožňovalo malým umělcům na sebe upozornit a dokázat, že umí známé písně zahrát podobně dobře, ne-li lépe než jejich slavní autoři. Stejně ale jako všechno ostatní také hudební průmysl v konečném důsledku zachvátil mamon…
Coverokalypsa
Po Sametové revoluci se musela česká vydavatelství přizpůsobit zbytku světa. Postupně tak začaly vyplouvat na povrch všechny dříve nahrané coververze, u nichž si s původními autory nikdo moc nedělal starosti. V devadesátých letech čelil místní hudební průmysl a prakticky všichni předrevoluční zpěváci a kapely existenční krizi. Trh totiž zaplavila dříve nedostupná hudba ze Západu a zájem o české písně upadnul. Supraphon se z finančních potíží pokoušel dostat vydáváním reedicí starých alb a kompilací, nicméně narazil, protože stovky předělávek postrádaly autorizaci ze zahraničí a vydavatelství by muselo zaplatit obrovské penále, kdyby se je rozhodlo volky nevolky vydat.
Do dnešních dnů se už ale většina českých coverů podařila plně autorizovat, což je také důvod, proč je můžete slyšet v rádiu a televizi nebo na akcích, kde hraje hudba (toho bohdá nebude, aby si Ochranný svaz autorský nepojistil každou korunu). Konec dobrý, všechno dobré? Ne tak úplně. Přestože železná opona dávno padla, praktiky místního hudebního průmyslu se skoro vůbec nezměnily. Podobně jako ona opona je přeci jen i zvyk pro mnohé železná košile – neboli jak rapuje Smack: „Třičtvrtě zpěvaček – starý báby, / Zbytek – mladý báby. / A ty mladý krávy zněj‘ jak starý báby, / No dyť hudbu jim taky dělaj‘ ty samí páni. / Ty samí zloději, ty samí lháři, / Co cizí nápady vydávaj‘ za vlastní práci.“
Rapper Smack
Předělávky tak u nás nadále bují, jako by se psal rok 1980. A vězte, že není nad to slyšet Lucii Vondráčkovou zpívat cover 40 let staré skladby podkreslený syntetickým dance beatem. Netuším, čím to je, ale s rozpadem Československa, jako by se z našich coververzí vytratil veškerý vkus, který se tam v období totality alespoň místy nacházel. Kdyby porevoluční předělávky z repertoáru Lucie Bílé, Moniky Absolonové, Leony Machálkové, Kateřiny Brožové, Petry Janů, Ivety Bartošové, obou Vondráčkových, Karla Gotta, Daniela Hůlky, Petra Kotvalda, Stanislava Hložka, Aleše Brichty, Josefa Vágnera, Daniela Deyla, Luneticu, Tří sester a bezpočtu dalších pohltily plameny pekelné, pro svět hudby by to nebyla vůbec žádná ztráta.
Leona Machálková, Iveta Bartošová, Lucie Vondráčková a Daniel Hůlka
Nevkusem to ovšem zdaleka nekončí. Jeden by si myslel, že spolu s větší mezinárodní kontrolou skončí také proslulé „opomíjení“ autorů a obohacování se na cizí práci z let minulých, žel opak je pravdou. V roce 1992 si Lucie Bílá duetem „Láska je láska“ s Ilonou Csákovou zajistila místo v panteonu české populární hudby. Autor skladby Ondřej Soukup si nicméně po 24 letech náhle „rozvzpomněl“, že celý hudební námět obšlehnul z písně „Alphabet St.“ (1988) od Prince, který autorizace ke coverům vydával jen nerad. Když však v roce 2016 slavný americký zpěvák zesnul, Soukup konečně přiznal barvu. Tato výpůjčka se nicméně zdá být ničím v porovnání s tím, co u nás před deseti lety vyváděla produkční společnost Creative Music House.
Lucie Bílá a Ondřej Soukup
V roce 2010 vyhrála hudební cenu Anděl finalistka první řady Česko Slovenské SuperStar Debbi za skladbu „Touch the Sun“, známou mimo jiné z reklamy na Metaxu. Záhy poté se vyrojily hlasy, které poukazovaly, že píseň nápadně připomíná song od indie zpěvačky Erin McKeown jménem „Slung-lo“ (2003), jenž shodou okolností dva roky zpátky hrál v českých televizích v reklamě na módní značku F&F obchodní sítě Tesco. Jistě, nejednalo se o čistokrevnou coververzi a autoři písně Tomáš Zubák, Peter Graus a Marián Kachůt z bratislavského Creative Music House jakékoliv nařčení z kopírování odmítali.
Debbi, Erin McKeown a trojice z Creative Music House
Naneštěstí toho na ně časem prasklo mnohem více. Skladby, jež vytvořili pro Lucii Bílou, „Stop“ (2013) a „Jsem to já“ (2014) zase jako by v mnoha ohledech z oka vypadly písním „You Make Me Feel…“ (2011) od Cobra Starship a „Firework“ (2010) od Katy Perry. Slovenská produkční společnost, jež skládá a nahrává například pro Richarda Müllera nebo Emmu Drobnou, opět obvinění spolu se Supraphonem ignorovaly s tím, že k náhodné podobnosti zkrátka může tu a tam dojít. V tom se určitě nemýlí, ale je rozdíl, když dílo náhodou zní jako obskurní dvacet let starý song a když připomíná hit, který před dvěma lety hrál úplně všude. A nedávná kontroverze ohledně neautorizovaných samplů a ukradených beatů nasvědčuje, že je vpravdě cosi shnilého (nejen) ve státě slovenském…
Parodie sebe sama
Pojďme se ale rozloučit něčím trochu „komičtějším“. Přiznám se, že v zásadě mám coververze rád. Pokaždé, co objevím novou předělávku nebo zjistím, že skladba není původní, sice pociťuji jistou pachuť v ústech, ale rozhodně nejsem z těch, co by kvůli tomu hudební průmysl obviňoval z vykrádání. Opravdu se nehodlám pohoršovat nad tím, že jedna korporace šidí druhou. Určitě tady ani neodkrývám šílenou konspiraci o podvodu na posluchače. Ačkoliv byly covery opravdu tu a tam zatajeny, většinou když vám do rukou přijde stará deska, tak v bookletu zmínku o původních tvůrcích naleznete – když se tedy zrovna nedíváte na „Píseň o tichu“ (1969) od Milana Černohouze, kde jsou jako autoři předlohy „The Sound of Silence“ (1963) uvedení McCartney s Lennonem.
Vše nasvědčuje tomu, že si Češi na coververzích vyloženě ujíždí. Stovky revivalových kapel toho budiž důkazem. Kromě toho se u nás najdou i entity, jež se zase živí parodováním původních písní, což je svým způsobem také druh předělávky. To, co v minulosti v zahraničí proslavilo Weird Ala Yankovice nebo svého času youtubové kanály jako The Key of Awesome či Bart Baker, se v Česku dařilo a daří provozovat duu Těžkej Pokondr, kapele Morčata na útěku nebo Rudovi z Ostravy. A vzhledem k tomu, jak moc některé naše oficiální covery – ať už textem nebo hudebním provedením – jako absolutní parodie vyznívají, tak se není ani čemu divit.
Těžkej Pokondr, Morčata na útěku a Ruda z Ostravy
A mě upřímně baví ten dřívější i současný bizár pozorovat. Petra Janů že přezpívala „Run Runaway“ (1984) od Slade na fotbalovou pseudohymnu „My chceme gól“ (1986) a Lenka Filipová zase „Hafanana“ (1975) na píseň o tenise? Sem s tím! Hana Zagorová a spol. zprasili „We Built This City“ (1985) a pak se ve videu přehrabují v tuzexových hadrech, jako by se v socialistickém Československu nechumelilo? Ach, ano! Michal David se obouvá do Xindla X, protože ve své virální písni o rouškách použil melodii z „Colu, pijeme colu“, přestože se původně jedná o skladbu „Se t’amo t’amo“ (1982)? Prosím! Triky a pověry ve složení Jaroslav Uhlíř, Karel Šíp a Petra Janů jako parodie na italské disco trio Ricchi e Poveri? Je to jako pozorovat následky autonehody. Zvedá se vám žaludek, ale stejně nedokážete odvrátit zrak.
Hana Zagorová, Triky a pověry a Lou Fanánek Hagen
Tři sestry v roce 2020 vydaly album punkových předělávek, kde Lou Fanánek Hagen opět dokázal, že umí napsat dalších dvanáct fonetických subtextů plné gramatických rýmů o popíjení v hospodě. Tak to dopadá, když česká verze zpívajících chipmunků – Šmoulové – už tolik nevynáší. Kdo potřebuje zpěváky, když můžete vzít několik zahraničních skladeb, hodit někomu héliový efekt na hlas a máte hit. Nikdo Fanánkovi nemůže upřít, že Šmoulí-super-disko-šou (1996) platilo a možná stále platí za nejprodávanější české album. Tak to chodí. A jak rapuje Smack: „Líbí se to nejen dětem, ale i mámě. / Táto, se máme – líbí se to bábě!“
A to nejlepší na závěr!
Pro porovnání jsem přidal playlist coverů a jejich předloh. Některé jistě znáte, ale u mnohých se pravděpodobně podivíte a zcela určitě pobavíte. Pokud vám to nebude stačit, přikládám zde i svůj kompletní YouTube playlist českých coverů. Dobrou chuť!
„Slavíci z Madridu“ (1968) od Waldemara Matuška / „Le rossignol anglais“ (1964) – Hugues Aufray
„Báječná ženská“ (1982) od Michala Tučného / „Good Hearted Woman“ (1972) – Waylon Jennings
„Colu, pijeme colu“ (1983) od Michala Davida / „Se t’amo t’amo“ (1982) od Rosanna Fratello
„Strojvůdce Příhoda“ (1946) od V+W / „Casey Jones“ (1973) od Greenhorns / „Casey Jones“ (1900) – lidová
„Já nedělám“ (1930) od V+W / „Zpívat jako déšť“ (1979) od Jiřího Korna / „Singin in the Rain (1929) od Gene Kelly
„Rolničky“ (1964) – Karel Vlach / „Jingle Bells“ (1850) – lidová / „Rolničky“ (1949) od Richard Cortés
„Když vítěz mává vám“ (1980) od Karla Gotta / „A ty se ptáš co já“ (1981) od Heleny Vondráčkové / „The Winner Takes It All“ (1980) od ABBA
„Mám styl Čendy“ (1984) od Karla Gotta/ „I’m Still Standing“ (1983) od Eltona Johna
„Dům hrůz“ (1985) od Kotvalda a Hložka / „Footloose“ (1984) od Kenny Loggins
„Sen můj a Lízin“ (1983) od Kotvalda a Hložka / „Words (Don’t Come Easy)“ (1982) od F.R. David
„Hodina H“ (1979) od Marie Rottrové / „Stayin’ Alive“ (1977) od Bee Gees
„Pane můj“ (1970) od Marie Rottrové / „Ain’t No Way“ (1968) od Aretha Franklin
„Lásko, voníš deštěm“ (1981) od Marie Rottrové / „She’s Gone“ (1976) od Black Sabbath
„Mrs. Robinson“ (1970) od Václava Neckáře / „Mrs. Robinson“ (1968) od Simon and Garfunkel
„Láska je láska“ (1992) od Lucie Bílé / „Alphabet St.“ (1988) od Prince
„Touch the Sun“ (2010) od Debbi / „Slung-lo“ (2003) od Erin McKeown
„Jsem to já“ (2014) od Lucie Bílé / „Firework“ (2010) od Katy Perry
Triky a pověry
Autor: Petr Uram